3.kapitola

  Bloudím po chodbách, doufajíc, že narazím na Alexe. Bylo to tak krátké setkání… Ale tak krásné… Proč tady myslím zrovna na Alexe?!

  Měla bych přemýšlet, jak zarazit to s tím deníkem. Je moc nebezpečný!

  Když já se nemůže soustředit, na nic. Bóha! Nejraději bych se profackovala, ale nechci se sebetrýznit. Tenhle hrad je zajímaví.

  Mnohokrát jsem se sice už ztratila, ale vždycky naštěstí narazím na někoho, kdo mi pomůže dostat se do Společenské místnosti. Všude jsou tu duchové, což pro někoho jako jsem já znamená hodně.

  Když jsem byla ještě … Normální… Zkoušela jsem vyvolávat duchy, bohužel se to nikdy nepovedlo. Zkoušela jsem dělat kouzla, zkoušela jsem chodit po vodě a mnoho dalšího. Chybí mi mamka… Brácha… Děda… Taťka… Molly… Pusinka… Didinka… Kája… Seriál Naruto… Hry s mou nejlepší kámoškou na seriály… Vymýšlení postav… Hledaní na internetu techniky… Něco co nevím… A dokonce mi chybí i Matematika…

  Psaní povídek na téma Naruto, vymýšlení knih, které nikdy nedopíšu. Desetistránkoví sloh… Tenhle svět je fajn, ale… Chci domů!

  Ucítím jak mně štípou v očích slzy… Ne! Nesmím plakat… Rychle si protřu oči. Pláč nic nevyřeší, musíme začít řešit problém, jak se dostat zpátky.

  Jsme ve světě, kde žít nemáme. O tomhle jsem viděla film… Nebo to byla kniha?! To je jedno! Ten chlap se dostal do jiného světa, chvíli tam žil a potom začal mizet… Bohužel, si nepamatuji jak to skončilo.

  Zamířím ke schodům a vystupuji je až do sedmého patra. Třeba naleznu útěchu v Komnatě nejvyšší potřeby. Tohle je důležité! Moc důležité! Ale… Tohle komnata asi nedokáže… Nedokáže se z ní stát portál… I kdyby mně neviděli, chci vidět je… Klidně jenom na chvíli… Na pět minut… Chci vidět svou rodinu… Přátele…A svět ve kterém jsem vyrostla…

  Třikrát projdu kolem gobelínu nic… Tohle komnata nedokáže… Dobře…Potřebuji místo, kde mně nikdo nenajde .Potřebuji místo, kde mně nikdo nenajde. Potřebuji jenom místo, kde mně nikdo nenajde.

  Opět projdu třikrát kolem gobelínu a spatřím dveře, vejdu. Komnata vytvořila malí útulný pokojíček s knihovnou se spousty knihami, krbem a křeslem. Pootočím se a spatřím ještě stůl se židlí, na stole jsou papíry a … Propiska!

  Zavřu dveře a zamířím do křesla, sednu si a zacivím do ohně. Ani nevím, proč do ohně civím. Po chvíli (čti půl hodině) zamířím ke knihovně abych omrkla co je to za knihy. Úplně mi to vyrazí dech.

  Jedna polička je plná knih a časopisů, které jsem četla, když jsem byla v mé době. Jak? Sjedu pohledem do jiné poličky a tam je manga… Tohle mně zase tolik neudiví… Manga je hodně stará, takže tu může být.

  Tohle musím říct Katrině. Bleskne mi hlavou.

  Potřebuji volnou cestu do sovince a abych mohla zase zpátky. Pomyslím si tvrdohlavě a co nevidím najednou se objeví točité schodiště.

  Rychle šáhnu po propisce a začnu škrtat dopis.

  Katrino, přijď do 7. patra, kde je KNP. Musím Ti něco ukázat!

mollyhana

  Podpis mollyhana načmárám automaticky a vyběhnu po schodišti a pošlu sovu, hned na to běžím dolů, schodiště se zavře.

Potřebuji, aby se Katrina mohla dostat do téhle místnosti. Potřebuji, aby se sem Katrina mohla dostat.

  Po chvíli sem Katrina vtrhne, já nečekám a ukazuji ji časopis na kterém je napsáno datum, které by mělo být v našem světě. Vím, že je tohle Komnata Nejvyšší Potřeby, ale…

  „Podívej!“ rozkážu jí.

  „Co to je?“ zeptá se Katrina a koukne na noviny. Po chvíli však trhne překvapením: „Jak…?“

  „Netuším. Je to sice Komnata Nejvyšší Potřeby, ale... Tohle... Je nemožné... Myslíš, že kdyby sem přišly jiní, kteří by si taky přáli být sami, tak by tu měli tohle?“ vyslovím nahlas své obavy. Chtěla jsem být jenom sama.

  „Je jen otázka jestli sis přála i zároveň, třeba jen v koutku duše, být v naší době.“ Řekne.

  „To jsem zkoušela na poprvé. Je to ale jako... Nové světýlko naděje, které se objeví po opravdu... Opravdu dlouhé cestě tmou...“ řeknu a hned to se mnou trhne. V takových chvílích jsem hned sedla za klávesnici a psala na téma, které mně napadlo. Chce se mi zároveň brečet, ale i smát. Konečně něco co je ve spojitosti s domovem.

  „Světýlko naděje.“ Odfrkne si posměšně Katrina.

  „Hej! Já to slyšela!“ naježím se. Nesnáším, když někdo kritizuje něco co řeknu.

  „Sorry, ale o naději přede mnou radši nemluv.“ Varuje mně Katrina.

  „Víš, tak trochu o tom přemýšlím, ale co když... Co když se tím, že jsme tu změní více věcí? Jsme sice jenom prachobyčejné holky, ale... Co když se žádný Harry nenarodí a my budeme muset bojovat proti Voldemortovi?“ zeptám se, fajn, nepřemýšlela jsem o tom, teď mně to napadlo, ale ona to vědět snad nemusí, ne?!

  „Zmiňuješ tu spoustu povídek, kdy se spisovatelky dostanou do vlastního příběhu a dostanou neporazitelnou moc?“ zeptá se ironicky má kamarádka.

  „Ne, nemyslím to takhle. My žádnou moc nemáme, ale co když se Harry nenarodí a my tenhle svět tím pádem zničíme? Svět připadne Voldemordovi. Nebo se Harry narodí, ale Voldemord si vybere Nevilla?“ zeptám se s obavami. „Všechno je tu stvořeno dílem Rowlingové, ale my sem nepatříme. Každá změna existence, která se stvořila, může změnit to co se stane! Co když se James a Lily nedají dohromady?!“

  „To není v naší moci. Musím je jen nechat ať se vše stane, jak se stát má. Tedy do ničeho nezasahovat. Už jsem taky přemýšlela, že to tu trochu měníme, ale snad to nebude nic vážného a až se dostaneme domů, tak ta malililinkatá odchylka zmizne.“ Uklidní mně trochu Katrina.

  „Snad… Snad ano.“ Zamumlá.

  „Určitě. A my zas budeme žít normálně v našem světě. Vše se vrátí do svých kolejí. Budeme psát přihlouplé povídky, povídat si přes SKYPE a vše bude v pořádku.“  Usměje se Katrina.

  „Doufejme.“ odvětím.

  Katrina jenom smutně přikývne. Chci domů… Chci MP3… Počítač… Přátele… Rodinu…

  Sednu si pod tímto tlakem do křesla… Zastřehnu, že jsou dvě… V těchto chvílích si chci jenom lehnout a usnout. Utéct před tím, s tím, že mně ráno probudí mamka a já zase otevřu okno a zaslechnu zpěv ptáčků. A začnu se usmívat. Tahle terapie na mně zabírá, nebo také mamčino obětí.

  „Hani,“ Zaslechnu své jméno, proberu se do skutečnosti. „co si myslíš, že tohle je?? Sen, skutečnost, nebo co?? Kouzla přece nemůžou existovat, nebo ano??“

  Kdyby ses mně ptala před pár měsíci. Řekla bych, že v kouzla sice nevěřím, ale že magie je v každém z nás a jenom čeká na správnou chvíli.

  Ale teď… Teď bych řekla, co? Zamyslím se, co se stalo, před tím než jsme se zde objevili. Byli jsme s Katrinou v KFCéčku. Už, už jsme šli, když já… Zapomněla tam klíče! Zastavila jsem se a… Katrina do mě vrazila… A potom? Co se stalo pak?

Co ten výkřik? Kdo křičel? Křičela jsem?

  Počkat! Vrazily jsme do sebe, ten výkřik nepatřil ani mně ani jí. A potom už jsme byli tu. Odmlčím se.

  „Asi… Asi sen… Hodně, hodně dlouhý sen. Před tím, když jsme do sebe vrazily… Tak někdo křičel a potom jsme byli tu. Není možné abychom se hned objevili tady… Je to… Nemožné… Takže ne, kouzla neexistují, je to jenom v naší představě… Taková je má teorie.“

  Úplně jsme se nad tím přestali zabývat. Musí být logické vysvětlení! Na všechno je. Ale někdy jsou to jenom dohady. Třeba, že vesmír je nekonečný… Já říkám, že není… NIC není nekonečné.

  „Takže to je jako jeden z miliónu snů a představ. Ale proč ji nemůžeme přetrhnout, aby jsme se vrátili do reality??? Proč nezazvoní budík, aby vše skončilo?? Proč do nás nikdo nežďuchne??“

  To jsou dobré otázky, Katrino. Proč? To je sakra pekelná otázka. Nemám ráda, otázky tipu: Jak? Proč? Co?  jsou zapeklité.

  Budík… Žduchnutí…

  Počkat! Co je to PÍÍÍP-PÍÍÍÍP-PÍÍÍP? Je mi to povědomé… V Houseovi… To píp-píp-píp je vždycky když je pacient v bezvědomí a vždycky mu tak kontrolují jak mu bije srdce.

  „Nemám ráda otázky na které musím odpovídat. Raději je pokládám, ale… Některé otázky odpověď nemají, tady se můžeme jenom dohadovat zda se probudíme… Zda je to sen… Zda vůbec nejsme po smrti a tohle je posmrtný život… Ale… Já říkám, že to je sen. Někdy se mi v hlavě ozývá takoví zvuk… Takové píííp-píííp-píííp ale mnohem hlasitější. A pokaždé, když koukám na House a pacient je v bezvědomí je to samé píííp-píííp-píííp. Takže… Třeba spíme… Spíme dlouhým… Nerušeným spánkem… Který… Nikdo nemůže přerušit… Kromě našeho vědomí…“ řeknu.

  „Chtěla bych být doma... u počítače... u knížek... u rodičů... ale... zároveň tu chci zůstat... poznávat tento svět... tuto dobu, tyto lidi... nevím jestli když se dostanu domů, nebudu chtít zase sem, zpátky.“ Řekne Katrina.

  „Chtít zpátky... Někdy by to bylo pěkné... Nejhorší pro člověka jsou dvě věci... Jedna když se mu jeho sen splní... A druhá když se naopak nesplní,... Nám se splnil... Ale... Nevážíme si ho. Chtěli by jsme aby se nesplnil a přitom splnil... Měli by jsme se smát, ale jak...? Jak...? Bez přátel... Rodiny... Radosti domova... Známého prostředí... Ale jakmile se vrátíme zpátky...  Budeme zase truchlit...  Protože tu máme přátele...  Noví domov... Nové lásky...  Tohle je náš problém... Problém všech... Většinou máme na výběr jenom dvě možnosti... A většinou je jedna možnost horší než druhá.“ Řeknu. Já bych vážně měla být psycholog, nebo psychiatr.

  „Radši bych byla, kdyby jsme tady studovaly, ale s vědomím, že se o prázdninách vrátíme domů. A kdyby jsme si s nimi mohly psát a tak. Prostě jako normální kouzelnické studentky.“ Řekne Katrina. Rozumím…

  „Chtěla bych vidět svou rodinu... I kdyby to mělo být jenom na chvíli... I Kdyby mně oni neviděli... Chtěla bych abych věděla, že jsou v pořádku. Protože... Jednou jsem zažila ztrátu zažila... Jenom psa... Ale... Všichni byli skleslí... Dlouho mi to leželo na srdci... Kája byla stará... Já si dlouho přála štěně... Ale... Tehdy jsem byla malá... Hloupá... Ale jestli jsme s tamtoho světa zmizeli, nebo tam zemřeli... Tak...  Chtěla jsem jim říct ještě tolik věcí... Zkusit je... Vyrůst... Nechci aby trpěli... Ale... Dokud jsme tu... Musíme se tomu postavit... Musíme se dostat domů... Ne, proto, že to chceme my...  Ale proto ,že to chtějí naši přátelé...Rodina... Pro ně! Udělali pro nás toho, tolik... A my... My se ani nesnažíme dostat zpátky! Musíme zjistit, jak a proč, jsme se tu objevily! Proč? Jak? Co? Tyhle otázky zodpovíme...  Staneme se prozatím naoko kouzelníky... Budeme jedny z nich... Ale jakmile se nebudou dívat... Budeme se snažit dostat pryč... Najdeme cokoliv co by nám pomohlo! Musíme se dostat domů... Ne z povinnosti...Ale z lásky... Přátelství... A z pocitu, že děláme správnou věc. Ne?!“ Řeknu. Teď jsem se rozhodla! Budu bojovat! Rvát se za svůj cíl! Nevzdám to, ani po porážce… Přátelé, kteří mně znají více… Před kterými se nestydím… Říkají, že jsem tvrdohlavá… Umanutá… Hlučná… Ale přátelská… Snaživá… A… Někdo, kdo nezradí…

Dělala jsem si mnoho testů… Četla horoskopy… Nehodím je za hlavu… Podle horoskopu jsem Lev! Houvževnatá osobnost, která se nevzdá!

Katrina nepřesvědčivě přikývne.

„Máš pravdu, ale myslím, že vím proč tu jsme. Přála jsi si někdy strašně moc tu být, tak aby jsme tu byly obě?“

„Strašně moc tu být...“ opakuji tiše. „Někdy jsem si přála být studentkou v Bradavících... Ale byli to jenom představy... Nic silného...“

„Aha. Tak nic.“ Usměje se zklamaně.

„Ty se tohohle nechceš vzdát, co?“ zeptám se.

„Ne, já jen myslela, že vím proč tu jsme. Ale nevím.“

„Co by sis přála, kdyby se tohle nikdy nestalo, měla bys jenom jedno přání, co by to bylo?“ zeptám se.

„Já bych asi chtěla... Asi... Nevím, co bych chtěla... V rozhodování o tom co se stane... Či dokonce v představě toho jak budu pracovat... Nemám ponětí co bude dál, nedokáži se v ničem rozhodnout.. .Když jsem byla menší... Přála bych si asi tohle... Teď... Nevím...“ Neupřímně se usměji.

Co bych si přála? Asi peníze v moderní době jsou peníze nejdůležitější… Ale… Taky bych chtěla pomoct lidem… Napsat knihu… přání jsou na obtíž… Když si člověk přeje a splní se mu to… Přeje si aby se mu to nestalo… Když člověk má přání a dojde k němu… Jeho život stratí smysl…

„Jak chceš zjistit způsob vrátit se domů??“ povzdechne si Katrina.

„Jakkoliv. Udělám cokoliv... Dlužím jim to... Nemohu je opustit... Nechci... Asi ze všeho nejdříve... By jsme se měli vypravit do lesa. Tam jsme se objevily... Tam budou odpovědi...“

„A nebylo by lepší se nejdřív na to zeptat komnaty?“

„Zkusit to můžeme... Ale komnata nám nedá odpověď, kterou hledáme... Dá nám jenom to co si přejeme... Nejspíše odpoví podle toho jak si to přejeme... Ale za zkoušku nic nedáme, ne?“ Ne, za zkoušku dáme hodně.

„Ať je tu něco, co nám řekne jak se vrátit domů, Ať je tu něco, co nám řekne jak se vrátit domů,“ říká potichu.

Na stole se objeví dvě tlusté knihy. Jedna má křiklaví nápis Přecházení do jiných dimenzí a Cestování v čase. Prolistuji tu s dimenzemi a přečtu nahlas pár vět:

„Cestování dimenzemi se může stát pouhým nárazem s jinou osobou.Dimenze se objeví a přenese duše a kopie těla jinam. V opravdovém světě, kde osoba žije, je osoba v bezvědomí do té doby... „ kouknu na druhou stránku „Varování!Cestování dimenzemi je nebezpečné. Chybí tu strana!“

To je fakt hnusné!

„To je děs. Kterej kretén tu stránku vytrhnul?“ vybuchne.

„Nevím,ale jestli ho najdu tak ho rozcupuji na kousky!“

„Ne, to prosím ne, nech mi jednu jeho polovinu. Tu si hezky rozcupuju já.“

To mně rozesměje.Sleze ze mě velké břímě.

„Není to zas taková tragédie.Můžeme si kousek domyslet.Třeba do sebe máme vrazit znovu a chtít dostat se zpátky.“ Řeknu.

„No, ale asi by to mělo být náhodou.“ Zapřemýšlí Katrina.

***

   Jdu sama po chodbě. Právě skončilo vyučování. Od učitelů jsme schytali spoustu úkolů. Prej abychom se něco naučili na zkoušky. Ty jsou ale dalééko. Tak mooc daleko. Asi stejně jako maturita.

  Je tu celkem zima. Vánek kolem vane. Mám na sobě jen triko s krátkým rukávem.

  Najednou do někoho vrazím.

  „Dávej bacha, ty ošklivá mudlovská šmejdko.“ Uslyším chladný hlas. Podívám se do koho jsem vrazila a vidím Snapeho. Chjo. Ten není příjemný.

  „Děláš jako by jsi byl překrásný nebo snad čistokrevného původu.“ Ušklíbnu se. Dneska jsem nějak podrážděná.

  „Cos to řekla?“ zavrčí a v očích se mu nebezpečně zaleskne.

  „K tomu všemu jsi ještě hluchej?“

  Jedním ledabylým pohybem, vytasí hůlku a namíří ji na ni, na chodbě není jediný profesor a nejspíše nikdo nepříjde.

  „Och. Chceš mně zabít?“ pozvedne obočí „Do toho. Ty tvoje kletby nejsou oproti lidem nic. A smrt... Ta mi nevadí.“

  „Levicorpus!“ zavrčí, jakmile se Katrina houpe vzhůru nohama tak zastrčí hůlku „Zabíjet Tě nebudu a navíc... Tohle je jako trest lepší.“ Odplachtí.

  „Na žiletku nemáš.“ Křiknu na něj Česky a dále se houpu nahoře. Tak co. Zůstanu tu. Jednou mně tu stejnak někdo najde. Alespoň můžu na chvíli přemýšlet.

  Jak by se odtud dalo dostat? Přece jen už se mi začíná stýskat po naší škole, čtení povídek a prostě celý mudlovský svět. Nikdy bych si nemyslela, že tohle řeknu, ale začínají mi chybět i rodiče se ségrou.

  „Ale Dvanácteráku…“ ozve se chodbou hlas. Bezva. Tihle tudy zrovna jít nemuseli. No co. Nějak to přežiju.

  „Co je?“ říká Potter.

  „Buďte ticho.“ Zapojí se Rem. Tak toho jsem chtěla vidět ještě míň jak ty dva pitomce.¨

  „Proč?“ Nechápe Black.

  „Protože tu nejsme sami.“ Povídá Rem. Bezva. To je určitě velice těší. Ááá… já je jednou zabiju. Nebo zabiju sebe. Ale to je jedno. V obou případech od nich budu mít klid.

  „Co?“ nechápe Potter a až teprve teď si mně všimne. Velice ti děkuji Reme (ironicky), pomyslím si. Myslím že v nejbližších dnech se asi půjdu zakopat, což znamená, že nezabiju je, ale sebe. Bezva. Alepsoň bude klid ode všech, nejen od Pobertů.

  „Ale Nachtbelová.“ Řekne Black a ušklíbne se.

  „Kluci...“ povzdechne si Rem.

  „Ráda vás vidím.“ Pozdravím je stráášně ironicky. Než je bych radši viděla obrovského pavouka. Fuj… nesnáším pavouky.

  „Ale... Kdopak Tě tak krásně zavěsil?“ ušklíbne se Black.

  „Sirie!“ napomene ho Rem.

  „Nech nás,Reme. My si jen budeme hrát. A víš jak se to říká, Kdo si hraje, nezlobí“ mluví Potter. To je ale velice inteligentní.

  „Ale tohle je špatný příklad, Jamesi.“ zamračí se Rem. „Dobře, u Snapea to chápu, ale u ní...?“

  „Snape tu není, tak nemáme co dělat, viď Siri.“

  Chjo. Kdyby si jen ta moje hlavička dokázala vzpomenout jaké proti kouzlo jsme se učili proti Levicorpus. No. Ale moje hlavička na to nemá mozek, takže asi nic nebude.

  „Přesně.“ Přitaká Black. 

  „Dost!“ zamračí se Rem, vytáhne hůlku a pomocí nějaké formule Levicorpus zruší. Já sletím dolů. Přitom se mi trochu vyhrnou rukávy a Pobertům se naskytne pohled na ´´trochu´´ mích jizev. Jedným pohybem dám zase rukávy do pořádku. Snad si toho nevšimli.

  „Díky.“ Zvednu se.

  „Proč?“ otočí se na Rema s nechápavým pohledem, že mně pustil.

  „Myslím, že víš, Jamesi.“

  „Neví...“ ozve se místo Pottera, jeho kamarád Black. Ale asi s nimi budu souhlasit. Taky nevím, proč to udělal.

  „Nevím.“ Zopakuje Potter jako poslušnej papoušek.

  „Jsem prefekt.“ řekne po chvíli ticha Rem na vysvětlenou.

  „No a?“ zajímá se Black. Hmm. Podle jejich rozmluvy soudím, že si nikdo nevšiml těch jizev a čerstvých ran.

  „To, že jsi prefekt neznamená, že všem musíš pomáhat. Hlavně ne JI.“ Vysvětluje mu nebelvírský chytač.

  „Právě naopak, Jamesi.“ Řekne Rem už mírně naštvaně.

  „To si jen namlouváš. Kdyby jsi všem musel pomáhat, nenechal by si, aby jsme to samého dělali se Snapem. Co je na tomhle jinýho?“ táže se Potter. No to by mně taky celkem zajímalo. Trochu mi to nejde do hlavy.

  Asi bych měla odejít. Jenže mně celkem zajímá, co z nich vyleze. Není zrovna zvykem dívat se jak se členové Pobertů hádají. Dokonce jsem o tom nečetla ještě v žádný povídce.

  „Máš pravdu! Nic.“ Odsekne Rem. „Měl jsem možná zakročit i u Snapea a příště to udělám.“ Mluví hoodně naštvaně. Je zvláštní vědět, že se Poberti hádají kvůli mně. Nerada bych jim zničila přátelství. I když… (škodolibý záblesk v očích)

  Potter jen zírá. Rem se otočí a naštvaně jde pryč. Já se hned v tu chvíli vypaří do vedlejší chodby a zamířím do společenky.

  „Hej!!“ ozve se za mnou Black. No nic. Odbočím do další chodby a další a další, až se úplně ztratím. To je dneska hezký den, že?

  Najednou do mě někdo narazí. Bezva! To je krásné! Já se dneska těch lidí snad nezbavím, bo co?

  „Jé, moc se omlouvám, moje chyba.“ usměje se Lily, která do mě vrazila.

  „To nic.“ Zamumlám a chci jít dál.

  „Co ty tu vlastně děláš?“ zastaví mně Lily.

  „Hledám společenku aniž bych narazila na Poberty.“ Povzdechnu si. S takovouhle ji nikdy nenajdu.

  „Aha.“ povzdechne si Lily. „Tak s tímhle Ti já nepomohu, netuším, kde máte společenku.“

  „Jsem na tom stejně. Taky nevím, kde je.“

  „Ani po dvou měsících?“

  „Ani po tak dlouhé době.“ Přitakám.

  Lily mlčí.

  „Já půjdu hledat.“ Řeknu a jdu pryč.

  „Měj se.“ Křikne za mnou ještě Lily. To už jsem ale daleko. Nebudu na ní taky řvát. To je zbytečné.

  Jdu, jdu a jdu. Hledám nějaký známí bod. Právě procházím kolem jakéhosi gobelínu, kde se trolové učí tančit. To je pitomé. Kdyby se alespoň učili něco pro troly, ale oni se učí balet! Vážně děs!

  Projdu kolem gobelínu a chci zahnout do další chodby, ale zarazím se. Ti trolové se učili balet? To je přece v sedmým patře před KNP, ne? Takže jsem našla záchranný bod! Juchů!!

  Otočím se jdu ke gobelínu. Pak projdu třikrát kole zdi. V té se doopravdy objeví dveře. Otevřu je a vejdu. Nikde nikdo.

  Sednu si na křeslo, které tu je. Také je tu teplo, které vychází od krbu. Pokoj má něco mezi mudlovským a kouzelnických vybavením. Jdou tu poznat oba prvky. Je tu i počítač. Zajímalo by mně jestli jede.

  Zvednu se a dojdu k PC. Zapnu ho a zázrak! Ono to jede! Zázrak! Já snad budu skákat tři metry do vzduchu radostí! Jupí! První skvělá zpráva za tento den! Hurááá!

  Teď jen, aby se to připojilo k naší době. Protože v tomhle zaostalém roce snad ještě neznají ani internet.

  Počítač pomalu najíždí. Sakra zrychli! Já se nemůžu dočkat až zas budu psát na klávesnici!

  Najíždí se najíždí a nejednou: EROR! Nééééééé!! Já snad umřu! Tohle nééééééé! Prosíím! Já chci počííítač!! Počíítač!!

  Rychle ho zkusím zresetnout, ale pořád tam je EROR. Sakryš! To vypadalo tak nadějně! A najednou nic! Vůbec nic! Žádný počítač! Žádný SKYPE! Žádné povídání s mnoha lidmi! To nééé!

  Zklamaně si sednu do křesla. Bezva! Možná by to, ale jelo, kdyby tu byla Hana. Měla bych ji jít hledat.

  Zvednu se a namířím si to do Velké síně. Od KNP tam trefím. Stejnak je už čas večeře.

  Po chvíli dojdu do Velké síně. Hana sedí u Neb. stolu a zasněně se dívá k Mrzimorskému stolu. Ona se snad zamilovala?

  „Hano.“ zatřesu s ní, když k ní dojdu.

  „Co? Co? Co já?“ zděšeně na mně koukne.

  „Nedívej se na toho svého miláčka Alexe a pojď se mnou, rychle.“

  „Proč?“ Nechápe Hana.

  „Uvidíš!“ A už ji táhnu pryč. Nechá se dotáhnout až ke KNP. Tam třikrát projdu kolem zdi, otevřu dveře a vtáhnu ji dovnitř. Tam už je počítač a vlastně to tu vypadá jako bych ani neodešla.

  „Au. Fňuk!“ řekne Hana.

  „Co je?“ nechápu.

  „AU!“

  „Co se děje?“

  „Au. Bolí mně hlava.“ Omdlí Hana a sletí na zem. Bezvá. Tak ať se tu objeví nějaká postýlka (a zahrajem si na pedofila) ať neleží na zemi. Postel se objeví a já ji kouzlem přenesu na postel. Tam ji nechám a znovu se pokouším zapnout PC. Hana je snad v pořádku. S bolestí hlavy ji nepomůžu a kdysi mi doktorka říkala, že je omdlení s bolestí hlavy u dospívajících dívek normální (nevím, kde to nabrala).

  Komp mi nejde zapnou. Furd mi to háže EROR. Já se z toho snad zblázním.

  Po zhruba půl hodině se začne Hana probouzet. Otevře oči a sedne si. Vypadá celkem zaskočeně.

  „Co se děje?“ zeptám se jí.

    „Já… byla na chvíli…“ zasekne se Hana.

    „Kde?“ Zeptám se jí.

    „V našem světě... Byla jsem... V nemocnici... Všude pípali přístroje.“ Mluví dál. Cože? V našem světě? To je úžasné!

  „Bylo tam ještě něco? Víš, co je s námi?“ vyptávám se. Docela dost mně to zajímá. Možná by jsme se mohly brzy dostat domů.

  „Myslím... Že jsme v komatu.“ Vysloví svou myšlenku Hana. Ou jé. Tak to není dobré.

  „Takže tohle vše je tím pádem jen blouznění?“ dojdu k závěru, o kterém už jsme s Hanou dlouho uvažovaly.

  „Asi.“

  Trochu se mi to přestává líbit. Já nechci, aby to bylo jen blouznění! Nechci! Mohla by to být skutečnost! Alespoň na chvíli… na maličkou chvíli.

  „Aspoň už máme v jedné věci jasno.“ Povzdechnu si.

  „Musíme se vrátit domů, Katrinko.“ Řekne Hana. Nelíbí se mi, když mi říká Katrinko, ale teď není chvíle se kvůli tomu hádat.

  „Já vím… já vím…“

  Po tomhle nastává chvíle ticha. Obě mlčíme a jsme zahrabané ve svých myšlenkách. Těším se domů, i když vím, že mi to tu bude scházet. Baví mně učit se kouzla, ač s tím mám občas problémy. Lidé tu jsou taky celkem fajn až na některé. Ale i ti se povětšinou časem napraví.

  „Jede tu elektrika, ale těsně před spuštěním jakékoli věci to začne dávat EROR. Možná by nám to pomohlo.“ Svěřím se Haně s mým ´´objevem´´.