takže jako vždy, Hana je modrá a já červená.

 

  Před pár dny jsme se domluvily s Katrinou, že se setkáme v zájmu povídky. Dobře, obléknu se do oblíbeného modrého trička se stříbrným nápisem a pohodlné džíny. Své hnědé vlasy ve předu delší než vzadu, nechám rozpuštěné (jako vždy).

 

  Vezmu si tašku, naberu klíče, mobil, peníze na svačinu a nějaké pití. Rozloučím se s mamkou se slibem, že se vrátím brzo a konečně zamířím na tramvaj.

 

  Cestou přemýšlím o tom jaká je asi moje internetová kamarádka ve skutečnosti. Budeme si rozumět? Co když ne? Skončí tím naše přátelství?

 

  Poposunu si brýle na nose, čímž si i všimnu tramvaje přede mnou. Sedmnáctka. Rychle naskočím, sednu si a zadívám se z okna. Zaberu se do vlastních myšlenek světa Harryho Pottera. Vůbec nevnímám hlasy.

 

  Po chvíli mně však probere ženský hlas, hlásající: „Centrum!“

 

  Podvědomě si uvědomím, že mám vystoupit, tak tedy vstanu a vyjdu z tramvaje. Chvíli se rozhlížím, tady jsem byla jenom čtyřikrát v životě. S dědou, s třídou a mamkou.

 

  S toho dvakrát jsem jela autem. Nakonec se rozhodnu jít přímo za nosem a někoho se zeptat. Škoda, že tramvaj nezastaví rovnou na náměstí.

 

  Tak tedy asi tak deset minut belhám centrem Ostravy, než si všimnu hodin. Chvíli přemýšlím, proč jsou mi povědomé, když si uvědomím,ž e právě tady jsme se sešli s třídou, když jsme se na hodinku rozešli.

 

  Myslím, že i tady se máme sejít! Tak si tedy sednu na lavičku a rozhlédnu se. Jak se poznáme? Nikdo tu není, třeba ještě přijde. Nudím se, tak tedy z tašky vytáhnu mobil, značky LG véčkový tvar.

 

  A začnu hrát hru. Jé! Dneska mi to jde vážně skvěle! Skoro 15 level—

 

  Když v tom se to vypne a ukáže, že mi volá Katrina. Já jsem tak naštvaná, patnáctý level! Navíc mi Katrina nikdy nevolá. Tak tedy zvednu hovor.

 

  „Ahoj, co, že voláš?“ zeptám se.

 

  „Chci se ujistit, že tu jsi. A navíc tě nějak najít. Kde přesně jsi?“ vysvětlí Katrina.

 

  „Počkej!“ přikáži a vypnu mobil, strknu ho do váčku a schovám do tašky. Rozhlédnu se a spatřím hnědovlásku s mobilem. Hmm… Pokud vím,Katrina je hnědovlasá a popis sedí. Doufám,že to je ona!

 

  „Ahoj,ty jsi Katrina?“ zeptám se nervózně.

 

  „Ne! Proč se ptáš?“ zeptá se dívka. Bože! To je trapas!

 

  „My jsme se měly sejít, promiň. Měj se!“ raději zamířím jinam, vytáhnu mobil a prozvoním Katrinu, čekám, že někdo začne vytahovat mobil. Všimnu si podobné dívky Katrině, právě jsem ji prozvonila, zamířím k ní, mobil cestou schovám.

 

  „Hmm… Ahoj, jsi Katrina?“ zeptám se už podruhé za dnešek. Ať je to ona! Ať je to ona! Ať je to ona! Ať—

 

  „Ahoj,Hano.“ Řekne na odpověď.

 

  „Ahoj, asi bude vadit, že ti budu říkat Katrina, že? Já si na to zvykla.“ Omluvím se předem.

 

  „Mně to nevadí, ale nezaručuji, že mi vždy hned dojde na koho mluvíš.“ Usměje se nervózně.

 

  „Mno… Tak… Asi mně těší.“ Plácnu a natáhnu k ní ruku.

 

  „Mně taky…“ potřeseme si rukou.

 

  „Tak co budeme dělat?“ zajímá se Katrina.

 

  „Já myslela, že to víš ty!“

 

  „Já zas spoléhala na Tebe!“ zasměje se.

 

  „To je osudová chyba.“ uchechtnu se.

 

  „Možná.“

 

  „Půjdem třeba do KáeFCéčka? (KFC)“ zeptá se.

 

  „Nechceš spíše do Mekáče? Káefcéčko je drahé.“ Řeknu.

 

  „Mně je to jedno. Tak, ale kde to je?“

 

  „Za tebou.“ Poznamenám .

 

  Katrina se otočí a pohlédne na MgDonald. Poté se otočí zpátky na mně.

 

  „Tak jdeme?“ zeptá se.

 

  Já jenom beze slov přikývnu a zamíříme do Mekáče, obě dvě. Je zvláštní setkat se takhle. Po chvíli dojdeme do Mekáče a koupíme si hamburg.

 

Po několika hodinách:

 

  „Budu muset jít.“ Přeruší Katrina vyprávění a povídání.

 

  „Jo, já říkala mamce, že budu brzo doma a my jsme tu…“pohlédnu na hodiny na zdi. „Pět hodin!“

 

  „Tak dlouho? No tak to my to tak ani nepřipadalo.“

 

  „Když se člověk baví, čas utíká rychle.“  Řeknu své moudro.

 

  „Vím. Jdeme?“ zeptá se.

 

  „Jo, jdeme!“ přitakám a vstanu. Katka (nebo-li Katrina) mně následuje a pomalu zamíříme ke dveřím. Katrina mně následuje, prudce se zastavím. Já tam nechala klíče!

 

  Když v tom do mě někdo vrazí, je to Katrina! Ani nevím, proč a padáme k zemi.

 

  „Promiň.“ Ozve se ještě.

 

  Zatmí se mi před očima, okolní výkřiky mi připadají jako výkřik někde daleko, daleko odsud. Propadám se do tmy.

 

  Najednou ucítím tvrdou zem, studený vítr. Otevřu s námahou oči a spatřím to! Všude jsou stromy, vítr do nich bijící. Je tu temno a strašidelno. Bojím se! Cítím jak mi naskočí husí kůže, posadím se a pohlédnu na Katrinu.

 

  „Kde to jsme?“ zeptám se, jako by to ona musela vědět. Katrina pokrčí rameny.

 

  „Nevím.“ Nervózně se rozhlédne.

 

  „Třeba jsme v Běláku.“ Zkusím to, ne tohle určitě Bělský les není, nevypadá to tak… Kde to jsme? Vytáhnu mobil.

 

  „Zkusím zavolat našim!“ oznámím a vyndám ho, otevřu, spatřím nápis NENÍ SIGNÁL!.

 

  „Není tu signál!“ houknu naštvaně.

 

  „Jak by jsme se sem, ale dostaly? Byly jsme v Mekáči.“ Řekne Katrina a zvedne se, já ji napodobím.

 

  „Ptáš se blbého člověka.“ Usoudím.

 

  „Asi by jsme měly najít civilizaci.“ Usoudí.

 

  „Tak pojďme.“ Rozhlédnu se. „Tudy!“ vydám se přímo za nosem.

 

  „Víš co je zvláštní? Mně se zdá, že to tu znám, ale něco mi říká, že jsem to v životě nebyla.“ Vyslovím své myšlenky nahlas. Ano,je mi to tu povědomé. Jak to?

 

  „Možná to bylo někde ve zprávách.“ Řekne. Tomu já nevěřím! Na zprávy nekoukám, ale teď asi není vhodná chvíle se hádat.

 

  „Dobře, myslím, že bychom si měly značit cestu kde jsme byly a projít to systematicky.“ Řeknu inteligentně, ale nervózně.

 

  „Jenže čím? Kdybych tak sebou měla svetr. Ten by jsme mohly rozmotat.“

 

  Já v myšlenkách, jak odsud. Vytáhnu bloček a blikne mi.

 

  „Vždycky nosím s sebou, bloček a tužky.“ Začnu. „Můžeme značit fixkou, myslím, že jsem vzala. Tuhle tašku nosím do kroužků, takže tam určitě něco bude.“

 

  Začnu se v tašce přehrabovat, po chvíli vytáhnu dvě propisky.

 

  „Jdeme?“ zeptá se.

 

  Jenom přikývnu a vydám se směrem… Já nevím co! Bloudíme lesy, vždy, když se něco šustne, s sebou trhneme. A procházíme to mlčky. Kde to jsme? Proč se to stalo zrovna nám? Jak jsme se zde ocitli? Co by udělala Lenka Střelenka? Bože! Už zase Harry Potter! Prober se, holka, tohle je realita!

 

  Mám strach, hledám právě proto pomoc ve svých oblíbených postavách? Zradila by svého Pána Belatrix? Ne! Tak já nezradím Rowlingovou, Katrinu a všechny ostatní, já to nevzdám, když to vzdáme zůstaneme tady a … To nechci!

 

  Najednou se před námi zjeví kůň s peřím a křídly, ptačí hlavou a ocasem. Zacivím na tu krásu a zastavím se, něco mi říká, že jsem to už viděla. Ale neviděla, nemohla jsem to vidět!

 

  „T-To…“ nemůže se vymáčknout Katrina.

 

  „To je…“ začnu, sama nevím, co chci říct.

 

  „Hypogrif!“ vydechneme zároveň.

 

  „Myslíš,že je to skutečné?“ Zeptám se.

 

  „Nějaký divný vtípek.“

 

  „To vyzkoušíme!“ zajásám. „První se poklonit, nebo popojít?“

 

  „Uklonit? Asi a pak přijít k němu.“

 

  Tak já se tedy ukloním, tak zůstávám. Snažím se nemrkat, začínají mi slzet oči a já mám potřebu mrknout, ale i tak se pořád snažím nemrkat. K mému překvapení se hypogrif otočí na zpět, opatrně nervózně a tiše zamířím k němu, potěšeně mrknu. Pořád nemohu uvěřit tomu, že se poklonil, co se stane teď?

 

  Hypogrif stojí a nehýbe se, pozoruje mně. Já se asi 3 kroky od něj zastavím, nevím, zda jít dál, nebo ne. Ale jak jinak zjistit, že je skutečný, než se ho dotknout?

 

  Hypogrif ke mně nakloní hlavu, chce abych se ho dotkla? Já tedy nervózně natáhnu ruku, mám strach, poslední vteřina… Dotknu se jeho zobáku a pohladím ho. Je… Je skutečný!

 

  Hypogrif se nechá, po chvíli však zchodí mou packu a utíká pryč. Něco mi říká, že mám jít za ním.

 

  Pokud je to hypogrif, může létat, proč tedy nevzlétl a běží? Musím za ním, já to vím!

 

  „Za ním!“ řeknu Katrině a sama se rozeběhnu za hypogrifem (či co to bylo). Nevnímám zvuky, ale slyším, že za mnou někdo běží. V tělocviku zvládnu uběhnout pět koleček z toho dvě poslední už jen taktak. Bude to stačit?

 

  Hypogrif, ale stále běží a nezastavuje se. Určitě chce abychom šli za ním, jinak by vzlétl! Začíná mně píchat v pase, ze všech sil, které zvládám, vkládám do nohou, odrážím se od země a běžím co mi síly stačí.

 

  Doběhneme k jezírku a hypogrif vzlétne. Asi nechtěl, abychom šli za ním. A já si byla tak jistá! Myslela jsem, že chce abych šla za ním. Sednu si na zem, už nemůžu.

 

  „Já myslela,že když běží…“ nedořeknu, po chvíli mně doběhne Katrina, klekne si vedle mě.

 

  „Jo, myslím, že si po tomhle nebudu stěžovat na tělák.“ Řeknu pobaveně.

 

  „Taky ne. Teda kdybychom běhaly. On nás nechá jen dělat gymnastiku.“ Zasměje se Katrina.

 

  „Co si o tom myslíš?“ zajímám se.

 

  „Nevím, nevím co si myslet. Asi se mi jen něco zdá. Tak jako vždycky. Nic víc než sen to nebude.“

 

  „Asi ano, ale je to škoda. Půjdeme dál?“

 

  „Ano! Bude to nejlepší. Jít dál. Než se probudíme!“ Tak tedy vstaneme a vydáme se na cestu, chvíli opět bloudíme, než… Když už pomalu necítíme nohy, spatříme před námi majestátně vyčnívající hrad.

 

  Je nádherný, zachovalí… Počkat! Tohle je hrad, co když je to Bradavický hrad?! Jestli ano, určitě je to jenom sen, třeba jsem usnula v tramvaji a za chvíli mně probudí, že je konečná.

 

  „Tak tohle je divný sen.“ Vydechne Katrina. „To je hrad. Ale co dělá v lese?“

 

  „Pojďme blíž.“ Navrhnu a zamíříme blíže, po chvíli vyjdeme z lesa, spatříme jezero a hrad v celé své kráse.

 

  „Pane bože!“ vydechne.

 

  Sleduji to, je to pravda? Jsme… V Bradavicích? Ach bože! Ta má velká fantazie! Tohle nemůže být pravda, ale chtěla bych to!

 

  „Vidíš to co já?“ otočí se na mně Katrina.

 

  „Jestli vidíš velký hrad na břehu jezera, tak ano.“

 

  „To není možný!“

 

  „Myslíš-Myslíš ,že je to…?“

 

  „Možná.“ Přizná.

 

  „Tím pádem musíme někoho najít říct mu co se stalo a...“ Je toho tolik co musíme udělat! Když v tom se před námi objeví velký muž s vousem hnědým, poznám v něm poloobra Hagrida, taky kdo je větší než on?

 

  „Děvčata, co se tu potulujete? Dyť eště nezačal školní rok .Ten přec začejná až za dva dny.“ Řekne (samozřejmě anglicky,ale..)

 

  „Oh sorry, I... We... We not eglish women, we are... students of Czechia. (Oh promiňte. Já... My... My nejsme angličanky, my jsme studenti z česka.)“ Zablekotám anglicky.

 

  „Aha!! Pojďte za mnou. Dovedu vás k Brumbálovi.“ Řekne (opět anglicky).

 

  „Máme jít za ním, nevím kam, ale podle Come here. za ním.“ Oznámím a obě se vydáme za ním.

 

  Procházíme nádherným hradem, ovšem kvůli tomu, že mně svírá nervozita a strach setkat se s ředitelem, je to vůbec Brumbál?

 

  Co se stane až mu to řekneme? Pošle nás do nemocnice Sv. Munga? Bude nám věřit? Co, když ne? Bože! Proč my?

 

  „Chápeš co se tady děje?“ šeptne ke mně Katrina.

 

  „Ne.“ Přiznám šeptem.

 

  Co si nalhávat? Nechápu to! Co se stane až dojdeme tam kam nás vede?

 

  „Tak sme tady! Bertíkovi fazolky!“ řekne když dojdeme ke chrliči a chrlič začne ustupovat. „Běžte nahoru.Však von tam bude.“ Řekne Hagrit (Anglicky).

 

  „Jdeme?“ zeptá se mně Katrina,

 

  „Asi ano.“ Řeknu, cítím jak mi nervozita pálí žaludek. Pomalu začneme stoupat po schodech k pracovně. Co je za těmi dveřmi?

 

  Ocitneme se před dveřmi, podíváme se po sobě a Katrina zaklepe.

 

  „Dále.“ Ozve se anglicky.

 

  „Good morning.“ Pozdraví Katrina,jakmile otevře dveře.

 

  „Good morning.“ Napodobím ji.

 

  Bože! On to je Brumbál! Vypadá úplně stejně jako v mích představách, jak vypadá. To je… Fantastické.

 

  „Good morning, girls“ pozdraví Brumla taky. „Sit down (sedněte si.)“.

 

  My si nervózně sedneme a já nervózně hledám jakékoliv uklidnění. Co bude teď? Tohle neumím říct anglicky, prosím.

 

  „Mohu Vám s něčím pomoci?“ zeptá se anglicky, tomuhle nerozumím. Ovšem s povzbudivým úsměvem, nevím proč, ale dodává mi odvahu říct cokoliv.

 

  „Rozumět Vám alespoň jedno slovo.“ Zamumlá česky Katrina.

 

  „Sorry, but we are not english.“ Řeknu jen nervózně. Brumbál se jenom usměje, vytáhne klacík, to je asi hůlka a mávne s čímž zamumlá jakési zaříkadlo, nerozumím mu.

 

  „Tak je to lepší?“ zeptá se, překvapivě si uvědomuji, že mluví česky. Katrina jenom přikývne.

 

  „Odkud jste?“

 

  „Z česka.“ Odvětím nervózně.

 

  „Ach. A co tady děláte?“

 

  „Nevím.Ty snad jo, Hani?“ zeptá se Katrina.

 

  „Víte, pane, ono je to složitější.“

 

  „Můžete to vysvětlit?“

 

  „Mno... Vy jste Albus Brumbál, nemýlím se, jestli ne tak promiňte.“

 

  „Ano, já jsem Albus Brumbál. A kdopak jste vy?“ zeptá se Brumbál. Bože, ať je tohle jenom sen!

 

  „Jmenuji se Kateřina  Nachtneblová a tohle je Hana Farniková.“ Ukáže na mně prstem. Prstem se neukazuje!

 

  „A my jsme v podstatě mudlové a vy neexistujete. Nebo vlastně existujete ve knize Harry Potter, kterou napsala Joanne Kathline Rowlingová.“ Řeknu prostě. No co!J e to pravda! On nemá existovat a my máme být v Česku! Ve vlasti!

 

  „Kouzla existovala vždy. Takže vy tvrdíte, že jste mudlové. Jak jste se sem dostaly?“

 

  „Ale- Ale vy máte být jenom ve knížce!“ namítnu trochu tvrdohlavě. Tohle nemůže být pravda! Tohle nemůže být realita, tohle má být jenom knížka a ne skutečnost. My nemáme vůbec Bradavice vidět, my ne!

 

  „Slečno Farniková, jak si tedy dokážete vysvětlit to, že tu jste?“

 

  „Třeba je to jenom sen.“ Řeknu prostě, ne tohle nemůže být pravda!

 

  „To si doopravdy myslíte?“ zeptá se mně Brumbál. Pravdivá odpověď by byla ne, ale nechci zpochybňovat své předchozí myšlenky, tak raději mlčím.

 

  „Tak dobře, řekněme, že by tohle mohla být pravda. Dobře, kouzla možná existují tomu jsem ochotná ještě věřit, ale tím pádem my jsme mudlové a podle toho co napsala Rowlingová by jsme Bradavice vidět neměly.“ Řeknu po chvíli ticha.

 

  „Neměly. Teda pokud nevíte kde Bradavice leží.“

 

  „Přibližně, ale co odpuzovací kouzla, kouzla na ochranu proti mudlům? Proč jsme si tím pádem nevzpomněly na nějakou schůzku?“ zeptám se.

 

  „Možná proto, že jsme se objevily už na pozemcích. Navíc nedobrovolně.“ Nadhodí Katrina.

 

  „To je pravda. Pokud se objevíte na pozemcích, tak vás už nic odpudit nemůže.“

 

  „Takže Vy tvrdíte, že Rowlingová napsala skutečnost? Navíc jestli jsme tedy v Anglii, tak jsme buď v minulosti nebo v přítomnosti. Tohle rozhodně nevypadalo na Jaro.“ Řeknu, pravda bylo tepleji, tráva byla vysoká.

 

  „Jaký rok je u vás?“

 

  „Dva tisíce osm.“ Odvětím.

 

  „Tady je rok 1975 (5.ročník pobertů??)“

 

  „Takže k tomu jsme v minulosti, teď nám ještě řekněte, že je to studium Voldemorta.“ Řeknu, nesnáším to tu! Chci zpátky domů, hned! Chci se přesvědčit, že je to jenom špatný sen a probudit se.

 

  „Vy se nebojíte jeho jména? Zvláštní... Ne, Lord Voldemord už tyranizuje svět.“

 

  „Proč by jsme se měly bát jména které jsme si jenom přečetly?“ zeptám se „A ne, jméno Pána zla, Vy-víte-koho, Voldíka, Lorda Voldemorta , nebo Toma Rojvola Raddla se u nás nikdo nebojí vyslovit, spíše naopak.“

 

  „A je ve škole nějaký Potter?“ zajímá se Katrina.

 

  „Ano je! James Potter. V 5.ročníku.“ odvětí ochotně a nechápavě Brumbál.

 

  „Katrino, ty snad budeš, myslet jenom na sira vlkodláčka.“ Řeknu své kamarádce.

 

  „Kolik vám je?“ zeptá se s divným úsměvem Brumbál. Proč se ptá?

 

  „Patnáct.“ Odpovím za obě. Katrina jenom přikývne.

 

  „Nechtěly by jste nastoupit do 5. ročníku do Bradavic?“ zajímá se Brumbal

 

  „Neumím kouzlit a troufám si tvrdit, že Hana taky ne.“

 

  „Můžeme to zkusit. Pokud na Vás nějak budou reagovat hůlky, znamená to, že máte v sobě nějakou magii. I kdyby ji bylo sebemíň.“

 

  „Zkusit by se to mohlo.“ Pokrčím rameny, stejně se nic nestane, takže…

 

  „Dobrá. Tak můžeme tam jít hned?“ zeptá se Brumbál.

 

  „Nemám peníze. Jen pár drobných v korunách, ale to na hůlku určitě stačit nebude.“ Namítne Katrina.

 

  „O to se nestarejte.“ Vstane ze židle Brumbál. „Znáte Letax?“

 

  „Četly jsme o tom. Nabrat letax, vstoupit do krbu, zřetelně jméno ulice, hodit prášek anebo nějak tak.“

 

  „Správně. Řekněte Děravý kotel, ale prosím zřetelně.“ Vytáhne letax. „Která z Vás půjde první?“

 

  Takže je to pravda? Existuje tento svět? Není to jenom sen?

 

  „Půjdu.“ Ozve se nejistě Katrina.

 

  „Dobrá. Vezmi si prášek a řekni Děravý kotel.“ Poučuje ji Brumbál. Myslím, že hluchá není.

 

  Katrina jenom přikývne. Vezme hrst letaxu, stoupne si do krbu.

 

  „Děravý kotel!“ Řekne, hodí letax do ohně a už je pryč.

 

  „A teď vy!“ otočí se na mně Brumbál, nemám v plánu se s ním tu zdržovat. Nelíbí se mi představa zůstat tu s ním sama. Dokáže ve mně vyvolat klid a jistotu, ale… Cítím se naivní, že mu věřím.

 

  Přesto, ale přikývnu, beze slova se naberu letax, vstoupím do krbu, zřetelně pronesu: „Děravý kotel!“

 

  Hodím prášek do ohně a objevím se v jiném krbu. Vyletím přímo na zem, rychle vyskočím a zamířím ke Katrině, která se oprašuje, taktéž se očistím.

 

  Brumbál elegantně dopadne na nohy a zamíří k nám.

 

  „Jdeme?“

 

  My jenom přikývneme a zamíříme rušným lokálem ven a ulicí dál. Po chvíli vejdeme do nějakého obchůdku, je tam starší člověk, připomínající Ollivandera.

 

  „Good morning.“ Pozdraví Brumla.

 

  „Good mornign, good mornimg.“ Pozdraví a přejde k pultu. „Co pro Vás mohu udělat?“ anglicky samo,.

 

  „Dámy potřebují hůlky, Oliwandere.“ Mávne hůlkou k nám a najednou rozumím, šumu v ulicích.

 

  „Ano, ano. Jakou měly hůlku předtím?“ zeptá se. „Jenom pro kontrolu, nemohu podávat hůlku těm kterým byla zlomena ministerstvem.“

 

  „Ještě neměly hůlku.“

 

  „Kdyby jste to nebyl vy, tak bych nevěřil svým uším.“ Poznamená. „Která první?“

 

  „Třeba slečna Farniková.“

 

  Já jenom přikývnu, přistoupím blíže k pultu a čekám.

 

  „Tak třeba…“ vytáhne hůlku z krabice. „Dubové dřevo, blána z dračího srdce, deset palců, poddajná.“

 

  Podá mi hůlku, já podle popisu, mávnu hůlkou jako Harry. Hned na to vybuchne lampička. To snad ne!

 

  „Promiňte.“ Zamumlám automaticky.

 

  „Není třeba se omlouvat.“ Odvětí a vytáhne jinou krabici, vytáhne hůlku. „šípková hůlka s bodlinou bodloše, šest palců, výborná na přeměňování.“

 

  Brumbálovi vzplane hábit, nevím proč, ale jsem ráda. Nemám ho ráda! Proboha! Vždyť Brumbál je můj oblíbenec, ale chová se k nám jako k malým dětem.

 

  „Tahle ne, tahle určitě ne, akže... Tisová hůlka s vodnickým vlasem, nepoddajná, devět palců.“

 

  Opět mávnu hůlkou.

 

  „Tahle ne, tahle určitě ne. Buková hůlka s květem zlaté kapradiny,dvanáct palců, poddajná.“

 

Mávnu hůlkou a vytvoří rudou auru (padne).

 

 

 

--**--

 

 

 

  „A teď slečna…“ Vytrhne mě ze snění Ollivander. Dívá se na mně a tak pochopím, že asi mám jít vyzkoušet hůlku.
„Nachtneblová.“ Dořeknu za něj. Přejdu k pultu. Vím, že ať mi dá jakoukoli, nebude to fungovat. Já neumím kouzlit!! Kdyby ano studovala bych někde na magické škole!! Ale já nestuduji, proto nemůžu být čarodějka!"
 „Tak co třeba... Buková hůlka, pero fénixe, pružná, 15 palců.“ Zamumlá Ollivander a podá mi hůlku. Vezmu ji do rukou. Opatrně jako poklad. Nikdy jsem si nebyla schopná představit jaké to asi je držet hůlku v ruce. Mávnu s ní. Zase opatrně. Nechci ji rozbít. V tu samou chvíli, co já mávnu hůlkou, někdo rozbije okna. Asi kamenem. Lidé v místnosti se na mně zvláštně dívají. Asi si myslí, že jsem to udělala já s hůlkou. No nic!!
„Promiňte.“ Zamumlá. Ollivander bezhlasně vezme zpět hůlku. Uloží ji do krabičky. Tu schová na své místo. Vytáhne vedlejší krabičku. Odhalí její obsah. Je tam hůlka (jak jinak, že??). Vezme ji do rukou.
„Šestnáct palců, ohebná, tisové dřevo, vlas z víly, rozmanitá hůlka, ale velice dobrá na přeměňování a moderní magii.“ Řekne. Pak se vrátí k mé omluvě. „To nic, to nic. Mávněte hůlkou, prosím.“ Zase si opatrně převezmu hůlkou. Mávnu s ní. Najednou vybuchne jedna krabice. Co to sakra … Že by hůlka?? Né to není možné!! Já kouzlit neumím!! Já sním!! Jo tak je to!! To vše je jen sen!! Nic víc než pouhopouhý sen!! Ach jo!! A tak malá a prchavá naděje, že by tohle mohla být… že by to mohla být pravda. Ale není!! Jako vždy!! Odvíjí se to podobně jako spousta jiných povídek, kdy se autorky dostaly do světa Harryho Pottera. Takže jen sním!! Já se chci probudit!! Nechci tuhle falešnou naději!!
„Tahle ne.“ Zavrtí hlavou prodavač hůlek. Vytáhne další hůlku. „13 a půl palce, neohebná, vrbové dřevo, šupina z baziliška, silná hůlka, velice silná.“ Podá mi ji a já s ní zase mávnu. Ozve se skřípání. Otočím se. Na Brumlu a Hanu padá lustr!! To snad né!! Vždyť je to zabije!!
Brumla naštěstí lustr v polovině pohybu zastaví a zase přišpendlí ke stropu.
„Ale pro Vás nejspíše nevhodná.“ Zavrtí hlavou, vezme si hůlku zpátky a uloží ji. Vytáhne další. „Sedm palců, jedna z nekratších hůlek které jsem kdy měl, velice poddajná, růžové dřevo s nehtem šotka, výborná na nitrozpyt.“ Podává mi další hůlku. No, že by byla z růžového dřeva se mi nezdá. Není růžová (tu bych ani nechtěla. Růžovou nesnáším). Mávnu s ní. Dveře vypadnou z pantů. Zatvářím se svatoušsky. Ollivander si ji vezme zpět, svou hůlkou spraví dveře a podá mi další.
„Lípové dřevo,12 palců, nepoddajná s blánou dračího srdce.“ Podá mi další. Mávnu s ní. Tak co rozbiji tentokrát?? Haniny brýle, nebo snad ty svoje či Brumlovi?? Či snad vzplane celý krám??
Nic takového se nestane. Kolem mě se objeví načernalá záře. Co to je?
 „Tato hůlka je skvělá na Černou Magii... zajímavé...“ Zamumlá Ollivander.
„Kolik to bude stát??“ Ptá se Brumla.
„Dvě hůlky, 14galeonů.“ Odpoví pohotově prodejce. Brumla zaplatí a odchází.
„Nashledanou, Ollivandere.“ Rozloučí se. 
Jdu také pryč. Rozloučím se. Stejně jako Hana.
„Nashledanou.“ Odpoví nám Ollivander. Brumla vyjde ven a počká na nás. Pak se k nám obrátí. „Děvčata, zítra s Vámi pošlu Hagrida, aby jste nakoupily, vše co je potřeba.“ Mrkne na nás. „Dnes zůstanete v Bradavicích.“