Je ráno. Jím snídani ve Velké síni. Jestli je tohle doopravdy sen, tak je nějak dlouhý.

  Dneska je první školní den. Půjde se do školy. Včera jsem se naučila Lumos a Wingádum Leviósa. Trvalo to dlouho. Šla jsem spát až někdy o půlnoci. Jsem nevyspaná. Jak ráda bych zalezla do postýlky a spinkala.

  Nicolla (moje kamarádka) se přiřítí jako uragán. Sedne si vedle mě a začne jíst. Své černé vlasy má rozpuštěné.

  „Ahoj.“ Pozdravím ji. Ona mi nestihne odpovědět a už se k nám řítí Kate.

  „Holky!! Holky, slyšely jste to??“ Křičí na nás.

  „Co zase??“ zeptá se mírně otráveně Nicolle. Taky nemám tyhle zprávy ráda. Kate přiběhne s nějakým drbem každých pět minut. Ani nasnídat se nemohu.

  „Tohle bude zajímat i Tebe, Nicolle, jedná se o Pottera a Evansovou!!“ Mluví Kate nadšeně a rozhodně.

  „Co se mezi nimi stalo??“ Zajímám se. Jestli se stalo něco vážného, tak by to mohlo narušit minulost. Ehm… teda budoucnost. Pokud se dali dohromady už teď bude to vážné. Mají se dát dohromady až na konci posledního ročníku.

  „Dozvěděla jsem se to od Torketsové, to je ta ve stejném ročníku v Nebelvíru, brunetka. Torketsová říkala, že Potter Evansovou nenávidí, kvůli tomu, že nepřišla na rande. První z toho byl hotoví, ale teď... Představte si!! Normálně ji ignoruje, probodává pohledy...“ zachichotá se Kate. Tak tohle je vážné. Jestli se nedají dohromady Voldemord nikdy nepadne. Tak a jsme v zapeklité situaci!!

  „To není možné...“ zavrtí hlavou Nicolle. „Potter je do Lily blázen.“

  „Souhlasím s Nicolle. Jsem tu sice jen chvíli, ale to jde hned poznat. Určitě mu to nevydrží dlouho.“ Snažím se přesvědčit spíše sebe než holky. To se přece ne,může stát!! Co jsme to udělaly pro splnění pitomého snu??

  „Ne, ne říkala, že je to víc!! On ji nikdy neobdaroval chladným pohledem!!“ Tohle je doopravdy hodně, hodně vážné!!

  „Možná jen přehání.“ Pokrčím rameny. Dělám, že mi to je jedno, ale není. Budu muset na poradu s Hanou.

  „U Evansové nepřehání.“ Brání své tvrzení kate.

  Protočím očima. „Já myslela tu nebelvíračku.“

  „Tak dobře,tamhle je Potter,Evansová přichází vždy o 10 minut později než on.“ Řekne Kate. „Uvidíme.“

  „Uvidíme.“ Šeptnu. Jsem znepokojena. Všimnu si, že Hana s Lily a Karen vešly do síně. Hana ke mně pošle znepokojený pohled. Udělám to samé. Musíme si promluvit. Jak to vypadá tak si budeme hrát na dohazovačky.

  Lily si všimne Pottera a zabodne pohled do země. Ten se na ní podívá chladně a nenávistivě. Tak tohle je zlé. Volďíka asi nebude mít kdo zastavit.

  Lily něco řekne, otočí se a odchází.

  „Lily!!“ Křikne na ni Karen. Lily sebou trhne a otočí se. Karen ji něco řekne. Neslyším ji. Chvíli mezi sebou mluví. Pak Lily zamíří k Potterovi.

  „Jamesi, mohu s tebou mluvit??“ Zeptá se už u Jamese.

  „Siriusi, zdálo se mi, že tu někdo mluvil, ale nikoho nevidím. Nevíš kdo to byl??“ Ptá se Potter Blacka.

  „Dobře, dělej, že mně neslyšíš ani nevidíš. Dobře vím, že to tak není. Jenom chci abys věděl, že toho lituji, byla to špatné, hodně špatné ti něco takového udělat. Omlouvám se. A jestli mně budeš i nadále ignorovat, tak ti to nebudu vyčítat, naopak chápu Tě, ale prosím o odpuštění, ovšem nečekám ho. Děkuji, že jsi mně alespoň vyslechl. A kdybys měl stále zájem, tak budu čekat v domluvený čas na domluveném místě dneska. Nečekám, že přijdeš, jenom aby jsi to věděl, já tam budu, ty nemusíš přijít.“ Řekne a s tím vyrazí pryč ze síně.

  „Husa hloupá, snad si nemyslí, že by jsi jí na to skočil.“ Ozve se Black.

  „Asi mám halucinace. Zdálo s mi, že někdo mluvil.“ Promluví James. Chápu proč takhle mluví, ale není to nešetrnější.

  „To vám jako důkaz nestačí??“ Zeptá se Kate s úsměvem a vstane. „Jdu se zeptat, jestli by jeden z nich se mnou třeba někam nešel.“ Zamíří za Potterem a Blackem. Chvíli ji pozoruji a pak vyjdu ze síně. Chvíli bloudím chodbami. Ani nevím proč jsem vyšla ze síně. Občas se prostě potřebuji jen tak projít. Třeba, když sedím u počítače, tak najednou vstanu. Projdu se po obýváku a zase si sednu. Jsem hold blázen. Velký blázen.

  Najednou do mě někdo vrazí. Náraz mě srazí k zemi. Podívám se na tu osobu. Je to Hana.

  „Pardon… Katrino?“ Promluví Hana. Namáhavě se zvednu.

  „Jo. Musíme si promluvit.“ Řeknu rozhodně. Vše se komplikuje. Ještě aby Voldík vyhrál.

  „O Lily a Potterovi. Zmetek jeden, je z toho úplně zničená, nepřijímá její omluvy, nechce s ní mluvit...“ povzdechne si. „Ale to znamená menší problém!! Potter a Evansová mají mít Harryho!!“ Vystihne přesně moje obavy.

  „Nedivím se jeho chování. Je to docela normální. Jen to ničí časovou linii. Nebo se prostě nikdy neměli dát dohromady, Rowla si to vše možná jen vymyslela.“ Zamumlám.

  „Ale teď jsme v jejím světě.“ Řekne rozčíleně. „Nebo to ještě dopadne tak, že viteály máme zničit my a Volďíka k tomu!!“

  Zatvářím se vystrašeně. Jak by jsme my, dvě obyčejné mudlovské holky, mohly zničit největšího černokněžníka všech dob?? Ještě k tomu jsme si kdysi hrály na smrtijedky. To jako máme zničit svého Pána?? „Jo a jak?? Neumíme ani kouzla prvního ročníku. Nebo ty snad jo??“

  Hana si povzdechne. „No já nevím, jak ty, ale já jdu seřvat Pottera.“ Ďábelsky se usměje. „Začnu po něm křičet nadávky potom něco o tom, že je bezcitný surovec.“

  Zakroutím odmítavě hlavou. „Klidně si běž, ale Lily se k němu chovala hůř. Já s jeho chování, i přes to, co to bude znamenat pro budoucnost, souhlasím. Nechovala bych se lépe a asi s tím stejně nic neuděláš.“

  „Tak si s ním souhlas, se zmetkem jedním!!“ Zavrčí naštvaně. „Lily to přehnala to přiznává sama, ale ignorovat ji a tohle!! Nechceš se náhodou stát členkou Pottero-Black-fanclubu??“ Co to do ní vjelo?? To ji jde tak lehce rozčílit?? Proč hned mluví o fanclubu?? To nesmím mít vlastní názor, který by byl jiný než ten její??

  Zase zakroutím hlavou. „Hano, zkus se vžít do jeho situace. Co by jsi dělala ty?? Padla by jsi člověku, který ti ublížil jak nejvíc to jde, kolem krku?? A ne. Nechci do jejich fanclubu.“ Mluvím klidně. Nikdy jsem se moc nerozčilovala. Jen s rodiči.

  „A ty pochop, že Lily je fajn holka!! A mám dojem, že jsi říkala ublížil jak nejvíc to jde, promiň, ale kletbu Cruciatus na něj nepoužila!!“ S tím se pokusí odejít.

  „Jsou i horší věci než smrt či Cruciatus. Věci které ublíží více.“ Křiknu na ni. Tohle znám. Chápu Jamese, protože znám bolest, kterou dokáži způsobit lidé, pro vás nejdůležitější. A v těch chvílích bych s otevřenou náručí brala Cruciatus, jen aby tohle skončilo.

  „Jsou.“ Přikývne Hana a zastaví se. „Ale opravdová bolest je jak fyzická tak psychická, tehdy to nejvíc bolí.“ Řekne ještě a zabočí za roh. Asi ji nikdy nepochopím. Máme rozdílné názory, rozdílné zkušenosti. Pro mě je fyzická bolest zvykem, ničím neobvyklým (neptejte se proč, stejnak Vám neodpovím). Znám ji stejně jako psychickou a nikdy nic nebolelo více než ta bolest psychická.

  Zase se vydám chodbami. Co máme první hodinu?? Vytáhnu si z tašky rozvrh. Áááá. Máme věštění z čísel. Nic lepšího jsem si přát nemohla. Matika mi vždycky šla.

  Podívám se ještě s kým máme hodinu. Ach ne!! Nebelvír. To znamená Hana. Sakryš!! Budu si muset promyslet jak se budou mé názory ubírat dál. Hana je děsně výbušná a já nechci, aby z nás byly nepřítelkyně. To bude zase myšlení!!

  Vydám se hledat učebnu. Ještě mám naštěstí hodinu. Chvíli bloudím a najednou zase zabloudím. No bezva!! Přijdu do první hodiny pozdě!! Nic lepšího se stát nemohlo (doufám, že v tom všichni slyšíte tu ironii)!!

  Zajdu za roh. Všimnu si obrazu. Je na něm vyobrazen rytíř na koni. Podle popisu mi připomíná sira Cadogana. Mohl by mi pomoci najít cestu.

  „Dobrý den.“ Pozdravím ho. On se na mě podívá.

  „Dobrý madam.“ Pozdraví také a naznačí úklonu.

  „Sire Cadogan, víte kudy se jde na hodinu věštění z čísel??“

  „Samozřejmě madam. Odvedu Vás tam.“ Zase se pokloní. „Pojďte za mnou.“ S tím se rozeběhne po obrazech pryč. Běžím za ním. Netrvá to dlouho a narazím na dveře. Tam se se mnou sir rozloučí.

  Přede dveřmi je nashromážděná třída. Rozhlédnu se a zamířím k holkám.

  „A potom řekl, že se setkáme na nádvoří.“ Mluví právě Kate.

  „Ahoj.“ Pozdravím je.

  „Ahojky.“ Pozdraví mně nadšeně Kate.

  „Kdy začíná hodina??“ Optám se holek.

  „Netuším, profesorka Tiredová nechodí pozdě.“ Řekne Nicolle a těkne pohledem na hodiny. „Je to neobvyklé.“

  „Jaká profesorka?? Je to normální cvok!!“ Odporuje Kate.

  „Hele, je to fajn profesorka!!“ drží se svého Nicolla.

  „Až na to, že trošičku... Ujetá“ Zamumlá Kate.

  V tu chvíli otevře profesorka dveře. Vpustí nás dovnitř. „Dobrý den, prosím sedněte si tak, jak hodláte sedět po zbytek roku, neříkám vám, že se nesmíte přesazovat, ale je lepší aby jste si sedli tak jak budete chtít rovnou a neměnit.“ Usměje se na nás.

  Začneme si sedat. Nicolla si sedne do prostřední lavice. Vejdou se tam tři lidé. Sednu si k nim. Vedle nás si ještě sedne Kate.

Konec hodiny:

  „Nezapomeňte na písemné pojednání k vašemu číslu narození, chci po vás dva listy pergamenu, kdyby to jinak nešlo, udělejte i kamarádům.“ usměje se profesorka. „Na příští hodině budeme opět opakovat, až třetí hodinu začneme nové studium. Nashledanou, konec hodiny.“ Ukončí hodinu Profesorka. S holkama vyjdeme z učebny.

  „Teď máme lektvary s Mrzimorem, potom Přeměňování se Zmijozelem a potom Péči s Nebelvírem, oběd, formule s Nebelvírem, Dějiny s Mrzáčem.“ Odvykládá Nicolle.

  „My máme taky rozvrh, Nicolle.“ Řekne Kate.

  „No jo!! Skvělé být zpátky!! Nepůjdeme na lektvary??“

***

  Kráčíme spolu s Karen hradem. Ani jedna nevíme kde je Lily, kde asi je?

  „Kde je Lily?“ zeptá se Karen najednou.

  „Netuším, třeba už je na formulích, nebo se omlouvá Potterovi.“ Řeknu zamyšleně, raději nerozvádím to, že jsem měla pravdu.

  „Nedopadlo to zrovna nejlépe.“ Řeknu po chvíli.

  „Co?“ nechápe Karen.

  „To…“ zarazím se. Jaké slovo použít? „…rande.“

  „Jo to. Tak to asi, teda určitě, ne.“ Přitaká Karen.

  Zase se mlčky protínáme hradem. Je to nádherný hrad! Všude jsou sochy, brnění, obrazy, sem tam i duchové. Dokonce jsem si na jejich přítomnost už zvykla. O víkendu jsem trénovala nějaké kouzla. Expelliarmus, Lumos, Nox, Wingardium Leviosa, Protego, Pertificus totalus,… Některé mi už jdou celkem slibně.

  Nelíbí se mi to, ty zvuky PÍÍÍP-PÍÍÍÍÍP-PÍÍÍP se mi často ozývají v hlavě, nejde jde ignorovat. Je to příšera! Pro mé citlivé uši, ale horší je, že se to ozývá uvnitř v hlavě. Pomalu dojdeme k učebně, není tu moc lidí… A navíc tu není ten koho bych chtěla nejvíc vidět… Lily!

  „Určitě přijde.“ Řeknu.

  „Doufejme.“ Povzdechne si Karen.

  Když v tom přijde menší mužíček… Profesor Kratiknot. Bože, Lily! Kouknu na dveře, do chodby. Když v tom otevře Kratiknot dveře.

  „Dobrý den třído.“ Pozdraví. „Všichni si sedněte!“

  My jakožto studenti si sedneme do lavic. Já si sednu ke Karen, je tam ještě místo pro Lily. Přijde ještě?

  „Jste tu všichni?“ zeptá se Kratiknot. Když v tom někdo zaklepe. Do třídy vejde Lily.

  „Promiňte, pane profesore, já jsem se zdržela v knihovně.“ Omluví se.

  „Dobrá, slečno Evansová, ale ať už se to nestane.“ Přikývne ne zrovna vesele profesor.

  Lily přikývne a sedne si do nejbližší lavice.

  „Dneska budeme opakovat. Začneme levitovacím kouzlem. Budete chodit po jednom a předvádět toto kouzlo. Začneme tady!“ ukáže na mně.

  „Eh? Jasně.“ řeknu ne zrovna nadšeně a nervózně, ovšem vytáhnu hůlku.

  „Nezapomeňte, švihnout a mávnout.“ Řekne.

  Tak dobře, dýchej! Švihnu hůlkou, následně jí i mávnu a zřetelně řeknu : „Wingardium Leviosa!“

  Pírko jenom vzlétne.

  „Výborně, výborně. Můžete si jít sednout.“ Řekne Kratiknot.

  Já sedím, vůbec jsem nevstala. Takhle to pokračuje celý zbytek hodiny. Kratiknot zkouší a jelikož jsem s Katri— s určitou osobou trénovala v komnatě nejvyšší potřeby, jsem skoro všechno uměla. Šlo to lehce, díky Katrině. Bože, musím se jí jít omluvit! Vždyť se začínám chovat, jako bych do tohoto světa patřila, což je omyl. Nepatřím! Nikdy jsme nepatřily a patřit nebudeme.

…

  A teď malí skok, o měsíc později:

  Nic moc se neděje, až na to, že my dvě jsme se už trochu vžily do těchto dvou rolí. Už umíme všechno (nebo alespoň něco) co by jsme měly umět, jako žákyně 5.ročníku v Bradavicích.

  Krom tohoto se stala jistá věc… James začal chodit s jednou holkou z Havraspáru, ale celkem ho převezla, když mu řekla, že s někým chodí, po druhém týdnu začal zase James pronásledovat Lily, ta byla první ráda, ale po chvíli ji Potter začal zase štvát, ale kdoví proč si Potter myslí, že má šanci větší než před měsícem a týdnem… A my s Katrinou? Jsme se zase začaly přátelit a přemýšlet nad tím jak jsme sem dostaly.

  A potom?

  Katrina se začala hodně často vídat s Remusem, ale předstírá, že nic neví o jeho vlkodlactví.

  A já?

 Já jsem se stala celkem dobrou studentkou (nakonec), ale strávila jsem skoro celý měsíc v komnatě nejvyšší potřeby, až mně holky začali podezřívat, že s někým chodím… Ale to bohužel ne…

***

  Sama se procházím okolo jezera. Je krásný slunečný den. Ptáčci zpívají, květinky kvetou, jezero září… Jen kdyby celou tuto událost nekazili dva pitomci z Nebelvíru. Udělali si ze mě druhý cíl, hned po Snapeovi. Pitomci!!

  A právě se mně ti dva pitomci rozhodli poctít svou návštěvou. To zas něco bude.

  Idiot č.1 (rozumíte Sirius) vytáhne hůlku. Jeho kamarád ho milerád napodobí. Asi bych si ji taky měla přichystat.

  „Experiarmus.“ Uslyším idiota č.1. Hned na to do mě narazí kouzlo. Ani jsem si nestihla přichystat hůlku. Chápu proč je Snape tak nenávidí. Jsou to jen zbabělci. To oni patří do Zmijozelu. Chovají se snad ještě hůř jak smrtijedi.

  Kvůli kouzlu skončím ve vodě. „Sakryš. Kterej kretén??“ Zamumlám si pro sebe česky. Už naštěstí nemáme překladače, tak mi nerozumí.

  „Hej!! Já si chtěl taky pohrát!!“ Řekne Potter vyčítavě na Blacka. No jak říkám. Horší jak smrtijedi.

  „Dvanácteráku příště jsi na řadě ty…“ poklepe mu na rameno samozvaný Cassanova.

  Pokusím se dostat z vody. Jde to z tuha. No co. Vodička je teploučká a já už si dlouho nebyla zaplavat. Tak bych to mohla zkusit teď. Sice nemám plavky, ale co?? Už je to oblečení stejně mokré. Ale to je i problém. Táhne to k dnu.

  „Siriusi, Jamesi to snad nemyslíte vážně!!“ Mluví Rem. Sice ho nevidím, ale hlas poznám.

  „Co my?? My nic, že Tichošlápku.“ Brání se poskok idiota č.1.

  „Vážně a to vaše nic, má vytáhnuté hůlky a havraspárskou žačku ve vodě.“

  „Ona tam prostě spadla.“

  „Jamesi Pottere, máte oba dva vytáhnuté hůlky.“

  „A to je zakázané??“ Brání se dál Potter.

  „Ano!! Shodili jste ji do vody kouzlem...“

  „A kdyby to bylo ručně tak by to zakázané nebylo??“ Ptá se pobaveně Black.

  „Bylo!!“

  Já se ještě pořád snažím dostat z vody. Ku*va, kdo vymyslel, že voda bude mokrá?? Kterej kretém se naučil jako první kouzlit?? A kterej imbecil zařídil, že jsem teď v té imbecilní vodě?? A nakonec kterej idiot a vymaštěný blbeček mně poslal do Bradavic??

  Rem přejde ke mně a podá mi ruku na pomoc. Chytnu se jeho ruky a s jeho pomocí se dostanu z vody.

  „Díky.“ Šeptnu. Stihnu taky zaregistrovat vražedné a nesouhlasné pohledy jeho přátel. Osobně nechápu jak se s nimi může bavit.

  „Není zač.“ Pousměje se a zase se otočí k přátelům. Já si vytáhnu hůlku a pokusím se usušit. Škoda, že mi tohle kouzlo nikdy nešlo. I když… mohla bych zapojit fantazii. A možná by to šlo. Možná se tenhle svět řídí fantazií.

  „Proč jsi to udělal??“ Ptá se právě Potter.

  „Není správné někoho shazovat do vody.“

  „A odkdy ti to vadí??“ Zajímá se Black.

  „Kdy vy dva konečně dospějete??“ Vyjede na ně Rem.¨

  „Eéé… nikdy??“Řekne svatoušsky Potter.

  „Na zítřek máme mít esej do lektvarů a pokud vím vy dva jste ještě ani nezačali...“ S tím se otočí k hradu a odejde.

  „Co jsem řek??“ nechápe Potter. Ten dneska nic nechápe. Vůbec nic.

  „Pokud vím, tak nic.“ Pokrčí rameny Black

  „Tak proč se naštval?? Teda alespoň to vypadá, že je naštvanej.“

  „Mně se teda neptej.“

  Konečně se osuším a vydám se směr hrad.

  „Tak co teď.“ Slyším ještě Blacka.

  „Podáme si tu holku.“ A sakryš. Dva pitomci, co jsou náhodou nejlepší z ročníku v kouzlení, si mně zase chtějí podat. A to se učím kouzla sotva měsíc?? Jak se jim mám ubránit??

  „Tentokrát je tvůj tah, Dvanácteráku.“ Pobídne ho Black-

  „Levicorpus.“ Mávne hůlkou Potter. Hned na to se houpu ve vzduchu. No bezva. Ještě štěstí, že Harry neviděl, jak jeho otec šikanuje dívku.

  „To bylo rychlé…“ Uzná Black.

  „Pro srabi ano.“ Odfrknu si anglicky.

  „POTTERE!! BLACKU!!“ Řve po nich najednou McGonagalka.

  „Ano paní profesorko??“ Zeptá s Potter a tváří se jak úplný neviňátko.

  „CO TADY DĚLÁTE??“ Řve dál.

  „Nic.“ Odpoví nevinně Black.

  „Doopravdy nic.“ Přitaká Potter.

  „POVĚSIT SPOLUŽÁKY VE VĚTRU A K TOMU JEŠTĚ LHÁT!! JAK SI TO PŘEDSTAVUJETE??“

  „Ale mi doopravdy nic.“ Brání se Potter.

  „Okamžitě ji pusťte dolů.“ Zavelí profesorka. Díky bohu. Už mně bolí hlava.

  Potter mávne hůlkou a já se zase válím po zemi. Zlatá země!! Zlatý domov!! Já cííí domůůů!!

  „Strávám Nebelvíru 150 bodů za napadení spolužáka a celí měsíc máte školní trest.“ Řekne nesmlouvavě Gonagalka a odkráčí.

  Zvednu se ze země a chci taky odejít. Naštěstí se mi to tentokrát podaří a dojdu až do Velké síně.

  Okamžitě jdu ke svému kolejnímu stolu. Nikdo z mých přátel tam není. No co. Alespoň se nerušeně naobědvám.

***

  Právě běžím z oběda na hodinu Věštění. Bože, jdu pozdě, pozdě, pozdě! Sakra, tohle se vážně může stát jenom mně, když v tom do někoho vrazím… Nebo on do mě?

  „Promiň.“ Omluví se brunet se zelenýma očima, páni. Asi havraspárský student.

  „Ne, já promiň, moje chyba.“ Omluvím se taktéž.

  „Né moje. Je mi to líto.“ Trvá na svém.

  „Tak to vyřešíme tak, že jsme do sebe vrazili najednou, takže... Promiň.“ řeknu mírně pobaveně.

  „Taky se omlouvám.“ Usměje se. Ten je miloučký. „Kdo vlastně jsi?“

  „Eh? Já? Hana... Farniková… A ty?“ řeknu trošičku rozpačitě. Co to se mnou je?

  „Alex White. Těší mně.“ Mírně se ukloní Alex.

  „Potěšení na mé straně.“ Odvětím s úsměvem. Alex se usměje úsměvem podobným jaký dělá Black na ženskou polovinu kolejí.

  „Že je dneska hezky?“ zeptám se, bože, proč musím mlít takové blbosti? Mno… Ale hezky skutečně je… Krásné slunečné počasí…

  „Krásně. Jen aby to vydrželo.“ Přikývne Alex.

  „Doufejme…“  odvětím.

  „Kam jsi tak běžela?“ zeptá se najednou. Sakra, ta hodina!

  „Na hodinu…“ zamumlám, „Promiň, ale musím.“

  Sakra, proč já? Chci tam ještě být, nechci žádné pitomé věštění. Mno… Tak nic, mno… Pro jednou to vydržím, doufám, že ho ještě uvidím.

  „Měj se!“ uslyším ještě za mnou.

  Vyběhnu schody a běžím přímo do učebny, zaklepu. Sakrá, to je hrůza! A zrovna taková hodina, chjo. Ještě bych stála s Alexem na chodbě.

  „Dále.“ Zatrylkuje profesorka Zessá. Vejdu.

  „Omlouvám se,že jdu pozdě.“ Těknu pohledem na hodiny, sakriš 15 minut zpoždění. Mno… Jak by řekl Kakashi, zpozdila jsem se na cestě osudem.

  „Vím, zamluvila ses s chlapcem. To je v tvém věku normální.“ Posune si brýle více ke kořenu nosu. „Teď už si sedni a čti z čajových lístků. Tady pan Black nemá dvojici.“

  Proč já? S Blackem, pomóóc! S tím cvokem, poskokem Pottera? Chjo… V knize je inteligentní a vtipný, snad bude bez Pottera i tady.

  „Farniková, nechceš se pak projít k jezeru?“ zeptá se Black s oslnivým úsměvem.

  „Ne, děkuji, ale máme s holkama něco na práci...“ řeknu na odpověď.

  „Doopravdy a v noci se nechceš stavit??“ zeptá se Black. Bože! Pomoc!

  „Doopravdy ne.“ Odvětím.

  „Ale Farniková, přece bys mně neodmítla.“ Pohladí mně po tváři. Mám vážně chuť mu jednu vlepit, klid, dýchej.

  „Právě naopak, Blacku, odmítla.“ Odseknu.

„Farniková,nebuď labuť.“ Pohladí mě opět Black a nohou nohu,chytnu jeho ruku a položím mu ji na stůl,poté vezmu hrníček a zadívám se do něj,jeho nohu prostě odkopnu.

„Promiň,ale jenom proto ,že je po tobě půlka populace na hradu blázen,nechci být další se kterou si budeš jenom hrát.Možná až dospěješ.Hmmm...Máš tam něco jako člun,což znamená konec přátelství...Potom *natočí hrníček*Myslím...Myslím ,že kříž...Což znamená...Neklid a nespokojenost..A neštěstí...“ řeknu.

„Stejnak to jsou bláboly.“ Řekne znuděně Black,ale to neměl bo za ním byla profesorka.

„Pane Blacku!! Co jste to řekl?? To snad nemyslíte vážně!! Věštění je vždy správné!!“ rozkřikne se profesorka.

„Já to tak nemyslel, paní profesorko.“ Brání se Black.Tohle mu nikdo nemůže uvěřit.

„Jen aby, jen aby.“ Jde dál profesorka.

„Když tě to nebaví a ani tomu nevěříš proč to studuješ?“ zeptám se a koukám do hrnku.

„Lepší než věštění z čísel nebo studium mudlů.“

„Takže to shrnu...Věštění z čísel by tě nebavilo,studium mudlů,studovat nemůžeš kvůli tomu ,že jsi Black a tohle tě taky nebaví.“ Řeknu pobaveně.

„Jo.“ Přizná Black.

„Kde je vlastně Potter?Pronásleduje Lily?“ zeptám se,spíše jenom proto abych vymanila Alexovo jméno ze své mysli.

„Asi. Říkal, že mu není nejlíp. Proč tě to vůbec zajímá?“ zeptá se Black.

„Tak...“ pokrčí rameny lhostejně „...pro nějaký smysluplný rozhovor.“

„To s tebou jde?“

„Někdy ano,někdy ne.Dnes bych se přiklonila k tomu ne,protože mluvím s tebou.“ Odvětím pobaveně.

„Csss.Jsi namyšlená.“ Řekne,mno jo no,ne každá holka tě odmítne.

„Ještě tam máš klíč...“ řeknu po chvíli „Takže máš před sebou nějakou příležitost...“

„Nemůžeš  tím věštěním přestat?“ zeptá se naštvaně.

„Můžu.“ Odvětím a kouknu na hodiny.Bože!Takhle ještě ubývá 21 minut.Jde to pomalu.

„Pro dnešek končíme. Za domácí úkol dostanete 5 stránek pergamenu pojednání o věštění z čajových lístků a k tomu si budete vypisovat své sny a co znamenají. Můžete jít.“

„Tolik?“ uslyším Blacka.

Já se tím nezabývám,chci být hlavně co nejrychleji pryč.Vezmu si své věci a mažu co nejrychleji jinam.Co dneska ještě mám?Už nic.Pět stránek pergamenu,bože.Navíc se nemohu vůbec soustředit,chci zase být v jeho blízkosti,v Alexově blízkosti.

Rozhodnu se jít do knihovny,asi o 10 minut v knihovně spatřím Katrinu,tak za ní zamířím.

„Ahoj,můžu se na něco zeptat?“ zeptám se jí.

„Ahoj. Už se ptáš.“ Usměje se Katrina.

„Vy havraspárští.“ zavrtím hlavou pobaveně „Co víš o Alexovi White?“

„Alex White. To jméno mi nic neříká. Promiň, ale ještě neznám všechny havraspárské. Proč se vůbec ptáš?“ zeptá se.

„Jsem na něho...Hmm...Narazila...“ zamumlám.

„To je jedno.“ Mávne rukou. „Co hledáš?“

Sama si po chvíli vyberu knížku o věštění z čajových lístků.Přece jenom musím napsat to ultra dlouhé pojednání.

„Něco co se bude dát číst. oni tu maj jen učebnice a podobný blbosti. Žádnou fantasy knížku o ději. Co bych dala za povídky z internetu. I ty nejblběji napsané. Četla bych i vlastní díla.“ Povzdechne si Katrina.

„Tak si napiš úkoly.“ řeknu „Já je píšu skoro vždycky ten samí den co je zadá a potom se jdu projít hradem a mám o zábavu postaráno,nebo si čtu anebo jdu do komnaty,nebo kecám s holkami,nebo s tebou.Je tu toho na práci spousta.Ale co já bych dala za jediný díl Naruta,klidně starý.

„Úkoly hotovy. Procházky mě baví jen s Alčou, mojí sestřenicí. Holky poslední dobou básní jen o panu úžasném Blackovi.“ Odvětí ironicky má kamarádka.

„No jo no,já s ním musela být ve věštění,jsem přišla pozdě a on byl jediný kdo neměl dvojici,tak nás profesorka přiřadila,horší hodinu jsem snad ještě nezažila.“ vytáhne další knihu o lektvarech a poté o Přeměňování „Black je jenom Black,který si myslí,že může dělat co se mu zlíbí.Mimochodem co ty a Remus?“

Katrina jenom skloní hlavu a pokrčí rameny,super,takže si na ní ti dva šašci pořád dovolují…A Remus se jí přece vždycky zastává!Asi si to vyčítá…

„Katrinko…“ povzdechnu si.

„Ano?“ hned na tohle se zarazí. „Neříkej mi Katrinko.“

„Pomoz mi z úkolem,prosíím.“ Zamžikám.Do Věštění ji o pomoc prosím skoro pořád.

„Co máte?“ povzdechne si Katrina.

„5 pergamenů o Věštění z čajových lístků.“ nahodím nevinný úsměv  „Říkala jsi ,že se nudíš!“

„Věštění z čajových lístků. Klidně ti pomůžu, ale chci internet. Tam klidně všechno najdu.“ Vyvalí oči.

Dám ji do rukou tři knihy o Věštění z čajových lístků,sama si vezmu dvě a k tomu o přeměňování a lektvarech pro zábavu o tomhle ráda čtu.

„Knihy. “Povzdechne si.  „Jak já nesnáším  odborné knihy.“

Zmučeně zavře oči a zase je otevře. zhluboka se nadechne a jde dělat Hanin úkol.

„Udělám ti jen polovinu.“ Upozorní mně.

„OK,těch 5 pergamenů je totiž jenom polovina.“ Přikývnu.

„Já myslím tohoto úkolu.“

„Jo,tohoto úkolu je pět pergamenů polovina.“ Přikývnu nevinně.

„Jsi děsná.“ Procedí.Já jenom přikývnu a začnu psát sny,na jiné pergameny,mno co…Vždycky si je vymýšleli.

 O DVĚ HODINY POZDĚJI:

Já si už čtu v knihách přeměňování a lektvarech.

„Hotovóóó!“ zvolá nadšeně,ale potichu.

„Jak já tě mám moc ráda,Katrin,víš to?“ řeknu nadšeně.

„Vím.“Usměje se. „Nechceš potom psát povídku?? Třeba zase nějakou fantasy.“prá se s nadějí v hlase.

„Ráda.Můžeme napsat právě o tomhle!“ řeknu nadšeně.

„No, myslím, že v tom případě musíme to hodně moc chránit. Jestli to někdo odtud najde, tak se bude příliš ptát a mně se to teda nechce vysvětlovat.“

„Řekneme ,že je to jenom povídka. Minutku,pro něco dojdu.“vezmu si úkol a vylítnu z knihovny*

Běžím jak můžu do Nebelvírské společenské místnosti.Konečně zábava na obzoru!Vběhnu,všimnu si Blacka a Pottera o něčem diskutujíc.A vyběhnu do dívčích ložích,pozdravím Jennifer,kapitánku fampr. Týmu.

„Ahoj,je dole Potter?“ zeptá se Jenn vypadá naštvaně.

„Ano,je baví se s Blackem.“

Jennifer vstane a jde dolů.

„POTTERE!“ slyším jak křičí,je vážně naštvaná.

„Ano,Jennifer?“ zeptá se Potter jako neviňátko.

„JAK SI PŘEDSTAVUJEŠ,ŽE NEPŘÍJDEŠ NA TRÉNINK?BYLA JSEM V OŠETŘOVNĚ A TAM JSI TY NEBYL!“ kříčí dál.

„Trénink. A sakra. Já na něj zapomněl.“

„JAK MŮŽEŠ ZAPOMENOUT NA TRÉNINK?!VŽDYŤ SE BLÍŽÍ UTKÁNÍ SE ZMIJOZELEM A ZAČÁTEK SÉZÓNY A JAK VYSTARTUJEME BUDE ZÁLEŽET NA TOBĚ!TY MUSÍŠ CHYTIT ZLATONKU!TO TY JSI NEBELVÍRSKÝ CHYTAČ!“ ječí.

„Omlouvám se. J-já měl jsem trest s.... s Filchem... jo s Filchem.“ Vymýšlí si honem Potter.

„Ne neměl.“ řekne tentokrát Jenn.„Protože jsem se ptala u McGonnalové a ta říkala ,že trest nemáš,teda máš,ale až na večer.“

Já rychle vytáhnu 300 stránkoví deník,zatím nepopsaný.Vytáhnu hůlku a udělám inkantaci kouzla.

„Vzpamatuj se,Jamesi.“ řekne tentokrát přátelsky „Jestli hned prohrajeme na začátku a zvítězí Zmijozel budeme poslední v poháru!“

„Omlouvám se. Příště přijdu. já... vypadlo mi to z hlavy“

„Jenom aby.“ řekne  „Zítra máme taky zamluvené hřiště,tak koukej přijít se Zmijozelem není snadné si to hřiště na trénink vůbec získat.“

„Colorius!“ pronesu a deník změní barvu z hnědé do černé. „Jako noví.“ Zašeptám.Vezmu si noví brk a vezmu pergameny,těmi schovám deník a vysmahnu z ložnic.

Vyběhnu ze spolky a utíkám do knihovny.Rychle,vběhnu do knihovny a sednu si ke Katrině.

Katrina zvedne hlavu.

„Toto budeme psát do pergamenů?“ zeptá se.

***

  „Ne.“ Opoví mi Hana a vytáhne z pod pergamenů něco podobného deníku. „Můžeme to psát jako deník.“

  „Báječný nápad.“ Zaraduji se. „Budeme to psát tady nebo v komnatě??“ Zajímám se.

  „Spíše v komnatě...“ Dostane se mi odpovědi. No, alespoň to bude trochu v bezpečí. Bude to zábava, ale co když to někdo najde?? Co pak??

  „Dobrá. Já píšu info a ty potom sepisuješ jako první.“ Rozhodnu. Nechce se mi psát první, ale miluji infa.

  „Budeme to psát česky. A… víš, že Potter nebyl na famprpálském tréninku??“ Mluví Hana. Pomóóóóóc!! Jak já nesnáším takovýhle keci. Nemůže mi s Potterem dát pokoj??

  „No a??“ Zeptám se trošičku podrážděně.

  „Že na něj Jennifer křičela... To se mu nepodobá... No nic... Proč musím psát první já??“ Vysvětlí.

  „Potter si může dělat, co chce. Nebo se snad o něj zajímáš trochu více??“ Zajímám se zlomyslně. Už jsem taková. Zlomyslnost je mé druhé jméno.

  „Samozřejmě, že ne.“ Odsekne a vezme si deník a začne psát.

  „Hani, nejdříve musím sepsat info.“´Upozorním ji.

  „Info nebude.“ Zamžiká a píše dál.

  Povzdechnu si. Co jsem komu udělala?? Proč je Hana tak tvrdohlavá??

O 2h. a šest popsaných stránek později:

  „Nepřehodíme to.“ Zeptám se Hany.

  „Dobře.“ Přikývne Hana. Vezmu si od ní deník. Vytáhnu svou jedinou propisku. Tu jsem si naštěstí vzala na sraz s Hanou, takže ji mám sebou. Já mám tu propisku strašně ráda. Protože se díky ní nemusím učit psát brkem.

  „Já se půjdu navečeřet, dneska bude u tebe, oki??“ Oznámí mi.

  „Oki, ohlídám ji, doufám.“ Usměju se na ni.

  „Budeš ještě v knihovně??“ Vstane Hana ze židle.

  „Ne, půjdu odnést deník a něco sepsat.“ Obeznámím ji.

  „Dobře. Hlavně česky.“ Upozorní mně Hana, odnese knihy na svá místa a vymizíkuje z knihovny.

  Povzdechnu si. Zavřu deník a kouzlem ho opatřím zámkem, který můžu otevřít jen já a Hana. Schovám svou nejmilejší propisku a chci jít pryč.

  Ani nestihnu vyjít z knihovny a už ke mně zamíří Rem.

  „Omlouvám se za Jamese a Siriuse, občas jsou...“ Začne aniž by pozdravil. To je mi, ale slušné vychování, ani pozdravit to neumí.

  „Občas??“ Zeptám se nevěřícně.

  „Chápu, proč si to myslíš, ale někdy se dokáží chovat i dospěle... Trochu...“

  „To doopravdy, ale jen maličko. Víc by toho asi nedokázali.“

  „Promiň.“

  „Za co se mi omlouváš?? Ty za to nemůžeš.“ Usměju se na něj.

  „Možná, že kdybych tam byl, tak bych je mohl nějak zastavit…“

  Povzdechnu si. „To je stejné jak by jsi si vyčítal druhou světovou. Tam taky spousta lidí mohla být, ale nebyla. Nemůžeš být vždycky všude.“

  „Hmmm... Tak asi... Půjdu... Měj se...“ Rozloučí se. Jsem za to trochu klamaná. Asi jsem řekla něco, co jsem neměla. Vždyť jsem mu jen vysvětlila, že se nemá za co omlouvat.

  „Počkej. Já to nemyslela špatně.“ Šeptnu skoro neslyšně.

  „Já vím, ale... Víš, nejsem si jistý, že je tohle správné... V podstatě o sobě nic nevíme...“ Mluví nejistě.

  Co není správné?? To, že spolu mluvíme?? No tak promiň, že vůbec s tebou mluvím.

  „Co není správné??" Zeptám se hloupě. Snad chci jen prodloužit tenhle rozhovor.

  „Mám tě rád, Katrino a proto ti nechci ublížit... Promiň...“ Zase se omlouvá. Ach jo! Asi bych si měla zvyknout na to, že je trochu, teda příliš, hloupí ve věcech, které se týkají dívek. Když jen vezmu v potaz jak dlouho se o něj snažila Tonky.

  „Proč se pořád omlouváš??“ Vybuchnu trochu, ale fakt jen trochu. Docela dost mně totiž svou pitomou větou naštval. Když mně nevadí, že je vlkodlak. Ale on to neví. Neví ani, že já to vím.

  „Nic o sobě nevíme a… Hmm... Měj se.“ Rozloučí se a odchází pryč. Povzdechnu si. No nic, asi budu muset něco udělat. Však to ještě promyslím.

  Jdu dát Haně deník. Už jsem se s psaním dostala až do chvíle, kdy mně zařadil Moudrý klobouk do koleje. Teď musí Hana napsat, co dělal u ní.

  Slunce už krásně svítí na obloze. Najednou se mi v hlavě ozve pípání.

  „PÍÍÍP-PÍÍÍP-PÍÍÍP-.“ Slyším neustále dokola. Co to sakryš je?? Už mně ten zvuk štve.

  Zvuk konečně zmizel a já můžu jít dál. Mířím si to přímo do Neb. společenské místnosti. Prý tam ještě Hana je. Tak pak požádám nějakou hodnou dušičku, co mi ji zavolá.

  Táák. Konečně jsem vylezla všechny schody. Ještě štěstí, že jsem zvyklá ze školy lítat z pátého patra do přízemí a zpátky během pár minut.

  Hmm. Tak 5 minut… 10minut… 15minut... a nikdo pořád nejde a nejde. Kde jsou všici??

  Konečně ze spolky někdo vyjde. Někoho mi připomíná, ale koho. No tím se radši nebudu zabívat.

  „Ehm... Nemohla bys mi zavolat Hanu, prosím.“ Promluvím na ni. Už jsem ji poznala. Kamarádí se s Hanou.

  „Klidně.“ Řekne v odpověď a zmizne za obrazem Buclaté dámy.

  Za chvíli přijde Hana. „Ahoj.“ Pozdraví mně. Já jí pozdrav opětuji.

  „Přinesla jsem ti deník. Dostala jsem se až do chvíle zařazování, ale nevím, co ti říkal moudrý klobouk.“ Vysvětlím ji svou návštěvu.

  „Jo jasně chápu.“ Řekne a já ji předám deník.

(Pozn.au.: je to zbytečná část nepatřící do děje, ale Hana mně donutila to sepsat, tak není důležité to číst.

Jennifer: Výborné podmínky pro Famprpál,doufejme,že to do zítřka vydrží...Mno... *rozhlédne se po famprpálovém týmu,Potter ZASE chybí,tak vydupe po schodech nahoru do klučičích ložích*Vstávat,Pottere!

Thomas Colie (odrážeč): Chjo...Ještě bych spal...

James: *Stojí oblečen s koštětem na hřišti*

Peter: James už je na hřišti. *Oznámí Jennifer. kluci už ho zbudili podobně jako Hanu (slili ledovou vodou, ale ne tak ledovou jako Hanu).*

Claire McColinová (střelkyně) : *vyběhne po schodech* Já jdu pro toho inteligenta...Vždyť jsme měli probírat taktiku na hradě... *zavrtí hlavou*

Claire McColinová: *otevře okno v klučičích ložích* Měj te se kluci! *odrazí se od římsy a letí na fampr. hřiště*

Claire McColinová: *proletí brankou a elegantně se snese k Potterovi* První jsme v hradu měli zopakovat taktiku.

James: No jó. *Letí do hradu.*

Claire: *vyletí opět klučíčím oknem dovnitř ,ale tentokrát ji koště nějak zakopne a letí přímo na Siriovu postýlku*

Koště: *spadne na koberec do klučičích ložích*

Claire: *spadne na Siria*

Sirius: Ale, ale McColinová, to je mi, ale probuzení. To jsi nemohla přijít v noci. By jsme si to užili. *Ušklíbne se trochu ospale.*

Claire: Zmlkni. *okřikne ho* Narozdíl od Tebe mám lepší věci napráci než dostávat do postele ženskou populaci hradu!Koho jsi tam nedostal?Snad první ročník.

Sirius: To ty jsi mi spadla do postele, né já tobě. *Usměje se. Pak ji políbí.*¨

Claire: *odskočí* NECH MNĚ NA POKOJI,BLACKU! *křikne jelikož chodí s Thomasem Future*

Sirius: *Přišpendlí ji k postýlce a zase začne líbat (pozn.au(mně):vraž mu facku!! vraž mu facku!!)*

Claire: *kope*

Sirius: *Nechá ji. Přece se nebude zahazovat s takovou nulou jako je ona.*

Claire: * doslova zdrhá s koštětem v ruce*

Sirius: *Pobaveně se chechtá.*

Jenn: A ty,Jamesi,si musíš dávat bacha na odrážeče.Změnily je,zatím nevíme co dovedou,ale podle toho jak vypadají -- *přeruší ji Colie*

Thomas Colie : Ale klid Zmijozel na nás nemá,máme přece nejlepšího chytače na škole.

Jenn: Nesmíme je podcenit!Možná jsme nad nimi několikrát vyhráli,ale tentokrát strávili na hřišti mnohem více času.Vyměnily odrážeče,dva střelce a dokonce chytače,ti nemůžou být špatní,protože alespoň jejich kapitán ví co dělá.

James: Myslím si, že už to máme vyhrané.

Jenn: Možná nejsou tak sehraní jako my,ale mají nové lidi o kterých my nic moc nevíme.Musíme doufat,že nejsou zatím zase tak moc sehraní.A taky je nesmíme podcenit!

Claire: Bože,tohle říkaš před každým tréninkem a zatím jsme neprohráli.

James: Souhlasím s Claire.

Jenn. *povzdechne si* Jenom aby to tak pokračovalo,takže jdeme na poslední trénink před utkáním!

James: *jde na trénink.*)

***

  Takže Katrina už sepsala to co ji klobouk řekl… Jé! A ten deník je u mě, tak já se na to hnedka mrknu. Takže Katrinka je lstivá a úskočná… Chybí ji kuráž… Chá! Já jsem prý statečná… Si nemyslím bojím se vosy, včely, brouků i komárů a mouch. Tomuhle se říká statečný člověk?

  Napíšu všechno co jsem viděla i zaslechla první den.

  Blíží se jedenáctá hodina, zhasnu hůlku, slovíčkem:  „Nox!“

  Chvilku ležím na boku a přemýšlím, ale za chvíli usnu.

  Zdá se mi o tom jak ten kluk jménem Alex White se mnou mluví a já s ním. Když v tom se ke mně zničeho nic nakloní a…

  „Hano, vstávej. Za chvíli je zápas mezi Neb. a Zmij.“ Ozve se najednou hlas Karen.

  „Ty nejsi kluk a už vůbec ne hezký.“ Zamumlám pobaveně a donutím se vstát.Jsem dobrá!VSTÁVÁM!

  „Tak promiň, že jsem holka.“ Odsekne jenom naoko naštvaně Karen.Není zrovna dobrý herec.

  „Tss!Kšic!Nebo Tě kousnu,za to,že nejsi kluk!“ mávnu rukou a začnu hledat něco na obléknutí.

  „Pospěš si.Já už jdu na snídani.“ S tímhle vymizí Karen.

Já se obléknu,spáchám hygienu,atd.A vymizím taky na snídani.Poté se s Lily a Karen vydám na hřiště a hledat místo v tribuně.

„Já se těším.“ Vyhrkne nadšeně Karen.

„Jo,bude to super!“ přitakám rovněž nadšeně.

„Miluji famfrpál.“ Vyhrkne Karen.Jenom Lily se netváří zrovna nadšeně,čte knihu.

„Ty se netěšíš?“ otočí se na ní Lily.

„Mno ták,Lily,trochu nadšení do toho!“ přidám se.

„Ne,těším se,ale...Nevíte kdo je tentokrát komentátor?“ zeptá se Lily po chvíli ticha.

„Nějaký Nottebe.“ Odvětím.

„Na hřiště přicházejí hráči,Zmijozel ,to je ten který zatím vždycky prohrál, a Nebelvír nejlepší tým na škole!“ zahalasí do mikrophonu Nottebe,takže to začíná!

„Nettebe!! Chovejte se slušně.“ Křikne McGonallová.

„Kapitánkou Nebelvíru je Jennifer Langrová,vynikající střelkyně a přitom skvělá studentka.Potom je tam Claire McColinová členka týmu už třetím rokem,zastupuje post střelkyně.Třetí střelec je Thomas Dellison,nováček ve famprpálu,který zastupuje Dennise Pocese,který minulí rok dostudoval,výborný to střelec.

Jako brankár se objeví u Nebelvírské branky Colin Stomach,který tento post zastupuje pátým rokem.

Potom jsou zde odrážeči Thomas Colie a Jess Holique.

A jako chytač nastupuje James Potter!“ zahalasí Nottebe.Od Nebelvíru,Mrzimoru a Havraspáru se ozve bouřliví potlesk,Zmijozel však nesouhlasně zavyje.

„Kapitánkou Nebelvíru je Jennifer Langrová,vynikající střelkyně a přitom skvělá studentka.Potom je tam Claire McColinová členka týmu už třetím rokem,zastupuje post střelkyně.Třetí střelec je Thomas Dellison,nováček ve famprpálu,který zastupuje Dennise Pocese,který minulí rok dostudoval,výborný to střelec.

Jako brankár se objeví u Nebelvírské branky Colin Stomach,který tento post zastupuje pátým rokem.

Potom jsou zde odrážeči Thomas Colie a Jess Holique.

A jako chytač nastupuje James Potter!“ zahalasí Nottebe.

„Kapitánem za Zmijozel je Lucius Malfoy,krom toho že je kapitán,který změnil celí tým na svou vizi,je také špičkovím střelcem.Crabbe a Goyle jsou kumpáni Malfoye a přitom i odrážeči,není v tom něco?Potom je zde Tibor Messel nějak čistokrevnej šašek na místě střelce s Jane Fordielovou.A další je brankář Tim Parader.“

A nakonec je zde další chytač,pyšnící se jménem Blacků Regulus Black!“ řekne nenuceně do mikrophonu Nottebe

„Kapitáni si potřesou rukou.Podívejte se na to!Mno podívejte!Malfoy se snaží zastrašit Nebelvírské!“ zaječí jako šílený Nottebe.

„Nottebe!!“ napomene ho McGonnalová.

Zatímco Jennifer,která je nejspíše s komentátorem velice spokojena,cosi řekne Zmijozelským.

„Langrová popřála Zmijozelským Zlomený vaz,což jim přeji taky.Takže,ZLOMTE VAZ,vy čistokrevní pokrytci!“ řekne Nottebe bez ohledu na McGonallovou.

„Nottebe!! nechte toho nebo Vám ten mikrofon seberu.“zakřičí McGonnalová.

„Promiňte,paní profesorko.Hráči vzlétli do vzduchu a hra začíná!“ ozve se ještě Nottebe,všichni secvičeně vzlétnou.

„Nebelvír se hostí míču a míří na branku.McColinová se vyhýbá potloukům-…A SAKRA! Goyle zasáhl její koště, McColinová pouští míč, kterého se mocní Malfoy a střílí! 10 k ničemu pro Zmijozel.“ Řekne Nottebe.

  Když v tom se Black mladší rozlétne prudce dolů.

  „Black se rozlétá dolů, vidí zlatonku? Potterovi něco uniklo? Potter letí za Blackem.“ Řekne Nottebe. Když v tom se Black zastaví se dole a rozhlédne. „Ne, Black jenom slétl. Camrál má v držení Zmijozel, přesněji jeho kapitán Malfoy.“

  Malfoy prudce vystřelí camrál k brance, ale Jennifer ho chytá.

  „Nebelvír zabraňuje gólu a jeho kapitánka letí ke Zmijozelské brance. Přihrává McColinové a ta střílí… Škoda! Parader odstřelil špičkou koštěte camrál. Dellison se snaží opět střelit Zmijozelu gól a je to gól! Co to?! Black se rozlétá ke Zmijozelské brance, Potter za ním. Black je rychlejší a… Dámy a páni, Zmijozel chytil zlatonku!“

Všichni se rozletí dolů.

„Cha!Kdo se směje teď,Langrová?!“ křikne na Jennifer Malfoy.

„Zmlkni,Malfoyi!Nebelvír má pořád šanci vyhrát pohár jak školní tak i famrppáloví!"“ křikne na zpět rozzuřeně.

(BONUS v šatnách:

Dellison: Jak se to mohlo stát?? *nechápe.*

James: Je to moje chyba. Měl jsem být rychlejší.

Jennifer: *přiběhne* Zkrátka jsme Zmijozel podcenili a to je vše. *odvětí* Takže...Zjistila jsem kdo je náš další soupeř...Mrzimor!Mrzimor má pomalejší střelce i chytače,než máme my a odrážeči nestojí za nic,tentokrát jej nesmíme podcenit.Když vyhrajeme nad Mrzimorem,máme šanci ještě vyhrát.

James: *přikývne*

Claire: Chjo,Zmijozel tohle bude vytahovat ještě měsíc minimálně.

Dellison: A co?? Vyhráli jen jednou

Jennifer:Přesně!Jednou možná vyhráli,ale musí ještě vyhrát mnohokrát,aby si udrželi vedoucí pozici.

James: To máte pravdu. Tak... sice jsme prohráli, ale Zmij. dostane ještě na frak.

Jennifer: Tak se mi líbíte! *přikývne* Zmijozel není lepší než my,možná,že vyhráli,ale my máme nejlepšího chytače na škole.Tři střelce,které ve spolupráci nikdo nepředžene.Skvělého brankáře a dva odrážeče,kteří nás nikdy nenechají ve štychu.Zatím jsme pořád vyhrávali,dnes jsme možná prohráli v očích soupeře,ale v našich očích to bude jenom jako zkouška.Zkouška kterou jsme si museli dřív ,nebo později projít,po tomhle můžeme být jenom lepší.Příště už je nepodceníme a teprve uvidí,kdo jsme...

Dellison: Přesně tak. *Křikne.*

James: *přikývne*

Claire: A skvělou kapitánku,měla bys dodat. *ušklíbne se*

James:To je pravda. Máme tu nejskvělejší kapitánku.

Jennifer:Hlavně nic neříkejte do předu,než Vám řeknu,že zítra vstáváte v pět ráno. *nevinně se usměje*

James: Cože?? Tak to měním. Nejsi nejskvělejší, ale nejhroznější!!

Jennifer: Dělám si legraci,zítra má hřiště zamluvené Havraspár.

Claire: Ještě ,že tak.

James: Uf *Oddechne si.*)

***

   Sedím v pokoji. Nikdo tu se mnou není. Všichni jsou ještě na zápase. Zvláštní je, že vyhrál Zmijozel. Mně se furd zdálo, že od té doby, co byl Potter v týmu, ani jednou neprohráli. Asi to bude jen od doby, co bude kapitánem družstva. A nebo jsme svou přítomností něco změnily. Ale co?? Co by jsme mohly změnit. Nic závažného jsme neudělaly.

  Najednou si vzpomenu na jeden film o cestování časem. Tam taky nic zvláštního nezměnili. Jen zabili jednoho motýla a tím se vše měnilo. Jenže u nich se to měnilo ve vlnách, tady se to prostě celé děje. Může se snad stát, že kvůli tomu, že tu sme my, by vyhrál Voldemord?? Nebo že by si vybral Nevilla místo Harryho?? Jsme tu pro ně tak moc nebezpečné?? Je naše přítomnost zde tak moc zničující??

  Je mnoho otázek a málo odpovědí. Nikdo mi asi nikdy neodpoví. A jak ráda bych ty odpovědi znala. Tak strašně ráda. Jenže odpovědi jsou mnoho let daleko. Mám strach, že tento svět zničíme. Že my budeme zdejší zkázou. Že kvůli nám zemře mnoho lidí. Až příliš mnoho.

  Nebylo by lepší, abychom radši navždy žily v nevědomosti o existenci kouzel?? Ve snech, které se nemohou stát?? Asi ano. Pro tyto lidi určitě, ale pro nás asi ne. Tento výlet do světa kouzel mně mnohé naučil. Už vím jak moc pro mě znamenají mí přátelé. Co pro mě znamená moje rodina a škola. Také už vím jak vzácné jsou sny. Že se nikdy nestanou. Vždy je něco jinak, něco špatně. A to si ve snech neuvědomíte. A také, když se sny splní ztratíte naději v lepší život. Ztratíte naději v ty sny. Protože se vyplní. Pak život nebude dar, ale povinnost. A to se nemá stát. To není správné.

  Asi bych o tom měla přestat přemýšlet. Nemá to cenu. Stejnak tím nic nezměním.

  Najednou slyším rozhovor mých spolubydlících. Za chvíli vejdou dovnitř. Asi bych se měla z těch myšlenek vzpamatovat a zvednout se z parapetu. Zase nadhodit přetvářku a žít pořád stejně. Nic neměnit a prostě se protloukat životem. Přetvařovat se ve dne v noci a své pravé pocity ukázat jen opravdu zřídka. To, ale vždy dokážu jen před lidmi, které jsem ještě neviděla.

  „Zvláštní je, že Zmijozel vyhrál.“ Mluví právě Nicolle.

  „Třeba použili lektvar štěstí.“ Nadhodí zamyšleně Kate.

  „Ahojte holky.“ Pozdravím je a vykouzlím falešný úsměv. Snad si toho nevšimnou.

  „Ahoj.“ Odpoví Kate.

  „Modrá nebo černá??“ Optá se Nicolle, přemýšlejíc jakou řasenku použít.

  „Vyber si kterou chceš.“ Odpovím jí. V těchto věcech se moc nevyznám. Já řasenku nikdy nepoužívala.

  „Hmm… modrá je hezká, ale… černá je lepší.“ Dumá stále. Já si povzdechnu. Nechápu co vidí na nějakém malování. Je to stejnak zbytečné.

  „Tebe vážně nebaví Famprpál?“ koukne na mě Kate. „Mně sice taky moc ne, ale pořád lepší než tu sedět sama, ne?!“ Ptá se.

  „Já jsem ráda sama.“ Usměju se.

  „Aha.“

  „Co dneska hodláte dělat??“ Zajímám se.

  „Já bych šla do knihovny.“ Odvětí Kate.

  „Já v plánu nic nemám.“ Zhodnotí celý den Nicolle. Jen přikývnu, jako, že jsem je slyšela.

  „A ty?“ Zajímá se Kate.

  „Ještě nevím, ale asi budu v knihovně dělat úkoly a pak se někde učit nějaké kouzla navíc.“ Odpovím. Sice už úkoly mám hotové, ale to je detail. Určitě jsem na nějaký zapomněla. Vždycky na nějaký zapomenu.

  „Jistě blíží se zkoušky NKÚ.“ Zhodnotí kate.

  „Ty mně stejnak nezajímají.“ Šeptnu si pro sebe neslyšně. Přece proč by mně zajímaly?? Mně teď spíše budou zajímat přijímačky. A ty musím udělat. Prostě musím. Teda hned, co se dostanu domů.

    „No jo no. Co chcete potom studovat??“

    „Lékouzelnictví.“ Odpovím nejbližší povolání k psychologii. Totiž nevím jestli mají nějaké lépsychologi.

  „Asi na ministerstvu v odboru... vymázávání paměti.“ Odvětí Kate. „A ty??“

  „Pracovat u Madame Malkinkové... Ta je přímo kouzelník v těchto věcích... Víte jak to kouzelník myslím, ne??“

  „Samozřejmě.“ Řeknu se smíchem.

  „No jo no, ty a ty tvoje šaty...“ Odvětí tentokrát Kate.

  „No nic. Já jdu do knihovny. Mějte se.“ Rozloučím se s nimi a jdu pryč. Zamířím přímo do knihovny. Docela ráda bych tam konečně našla něco normálního na čtení.

Po měsíci (další cesta do knihovny):

  Po dlouhém bloudění se dostanu do absolutně nudné knihovny bez jakékoli normální knížky na čtení. To jen já ještě doufám, že tam něco bude.

  První co po vstupu uvidím, jsou poberti naskládaní kolem jednoho stolu a o něčem diskutující.

  Vyvalím oči. Poberti v knihovně?? To je snad to nejnemožnější!! Oni v knihovně?? ONI?? Ne, to mám asi jen nějaké halucinace. Je by do knihovny nedostal ani Voldík. Teda, já myslela, že oni do knihovny ani nevkročí. Alespoň to tak z miliónu povídek, co jsem četla vyznělo. A i z knihy. Jenže oni tu doopravdy jsou. No, tak už bych si měla koupit jednosměrnou jízdenku do blázince. Teď už není jediné místo, kde by se dalo na ně nenarazit.

  Rozhodnu se radši odtud zmiznout. Pomalu jdu ke dveřím (Pozn.Au.:proč jen pomalu?? Rychleji by to bylo rozumnější).

  „Hej, Nachtbelová!!“ všimne si mně Black (Pozn.Au.: To máš z toho, žes šla pomalu). A zase mi zkomolil jméno. Je zvláštní, že ani Angličané jej neumí vyslovit, ale lepší než moje jméno jednou četl učitel a vyslovil ho takhle: Kateřina Nachtendennepřečtuto.

  Zhluboka se nadechnu, vyženu z hlavy vzpomínky na české profesory a otočím se k němu.

  „Co chceš, Blacku??“ zeptám se, co nejchladněji umím. A že umím mluvit chladně, když mně někdo štve, což se o těchhle dvou (Potter a Black) říct rozhodně dá.

  „Ále jenom jak moc je to zabezpečené??“ vytáhne hůlku. Nechápu o čem mluví. „Accio deník.“ přivolá si deník.

  A sakryš!! Deník!! Že já ho brala sebou!! Pokud to přečtou… ani nechci myslet, co se pak stane!! A… a… a jestli se dozví, jak bude pokračovat minulost… To je konec!! Nemám sice Voldíka v lásce, ale on se musí po 13 letech vrátit. Jinak třeba ani nemusí zdechnout!!Oni neví s čím si chtějí zahrávat.

  Tělem mi projede nevýslovná hrůza. Tohle se nikdy nemělo stát. Koho napadl tenhle připitomělí nápad s deníkem?? Vlastně Hanu!!Ale já na tom mám taky vinu. Z tohohle se zblázním!! Nejbližší hrobník by už měl kopat hrob. Brzy mně tam potom zakopou.

   „Vrať mi to.“ dostanu ze sebe otřeseně. Ani si neuvědomují, co přečtení tohoto deníku může spůsobit. Sakryš!! Proč tu vůbec teď stojím a starám se o budoucnost neexistujícího světa?? Za chvíli se stejně probudím a zjistím, že to byl jen sen. Nic víc než sen.

  „Siriusi…“ zamračí se na něj jediný rozumný člověk z jejich party.

  „Nekaž nám legraci, Remusi.“ ušklíbne se pobaveně Potter. „Však mi jí to vrátíme, ale až si to přečtěme, že Tichošlápku??“

  „Přesně.“ přikývne idiot č.1.

  „Nehledě na to, že Vám to připadá legrační, je to vážné narušení soukromí.“ přemlouvá je dál Rem.

  Už mně pomalu ale jistě začínají naštvávat. „Nevíš s čím si zahráváš, Blacku.“ Procedím skrz zatnuté zuby, jak si představuji Blacka mučeného pod cruciem. No, co?? Není to nic zvláštního. V mudlovském světě jsem se taky přidala k Voldíkovy, jen abych to neudělal i tady. Bylo by krásné je vidět pod mučícími kletbami. Jenže to nepůjde. Jsem z mudlovské rodiny.

  „S čím?? S holčičími kecy o tom co si vzít na sebe?? Dík, to už jsem taky slyšel.“ zasměje se povýšeně Black.

  „Kdyby tam byly jen tyto řečičky, tak ti ten deník klidně nechám. Ale s tím obsahem si nezahrávej.“ cedím dál naštvaně mezi zuby. Narazila jsem tím na téma, že když to přečtou dozví se minulost a Voldík vyhraje válku.

  Black povytáhne obočí a namíří na deník hůlkou. Já ho snad zabiju!! Jestli to otevře, tak ho zabiju!! Vlastnoručně, teda udušení polštářem bude lepší.

  „Siriusi!“ řekne varovně Rem, typem: “Jsem prefekt malej“.

  „Blacku, vrať to!“ řeknu. V hlase mi zaznívá prosba smíšená s rozhořčením a zoufalstvím. On to nesmí číst.

  „Jenom, co si to přečtu.“ odvětí samolibě Black.

  „Jakožto prefekt Tvé koleje a Tvůj přítel, Sirie, tak tě žádám vrať jí to.“

  „Co se tu děje??“ ozve se Hanin hlas. Záááááááchrana!!

  „Vůbec nic, do čeho by ses měla starat. Ahoj, Evansová.“ prohrábne si vlasy Potter. Chcech… do čeho se nemusí zajímat… o je komický… vždyť je to i její deník.

  „Co se to tu děje, Pottere?? Blacku, co je to za deník??“ ptá se Lily.

  „Můj a Hanin.“ odvětím ji suše.

  Lily přejde k Blackovi, vytrhne mu deník a podá mi ho. Jak to tak vypadá Lily bude řešit naše problémy. „Strhávám Nebelvíru 10 bodů za nevhodné chování k Havraspáru.“

  „Díky.“ poděkuji ji a deník k sobě přitisknu. Bylo by asi nejlepší ho spálit.

  „Nemáš zač.“ vrhne na Pottera naštvaný pohled Lily. Hana na mně kývne. Nevím, co tím chce říci. Možná mně jenom pozdravit, možná mně za chvíli seřvat, že jsem málo hlídala deník. Ale já za to nemůžu!! Teda můžu. Mohla jsem se mu to pokusit vzít, ale to mně napadá až teď.

  „Běžte napřed,promluvím si tady s Katrinou.“ kývne Hana na holky. Ajaj… tak bude nepříjemný rozhovor.

  „Dobrá. Pojď Lily.“ řekne Karen a jde i s Lily pryč. Ani poberti už tu nejsou.

  „Jak jsi to mohla dopustit??“ ptá se mně Hana.

  „To si jako myslíš, že jsem jim ten deník dala a řekla ať si ho klidně přečtou??“ zeptám se nevěřícně. To si snad nemyslí.

  „Měla´s ho lépe hlídat!! Víš,co by se mohlo stát kdyby si to přečetli??“ vyčítá mi.

  „Vím to. Vím, co by se mohlo stát.“ odpovím radši na otázku. To, co se stane vím úplně dobře. Vždyť jsem tady na začátku šílela hrůzou.

  Hana mlčí. Rozhodnu se radši taky nic neříkat.

  „Hano, jdeš dneska dělat ty úkoly??“ objeví se na naší mlčící scéně Karen.

  „Jé, jasně.“ Přikývne Hana. „Tak se zatím měj.“ kývne na mně a jde s Karen psát úkoly.

  Tak, tohle proběhlo celkem dobře. Jen nevím, co bude dál. Ach jo… proč se tohle muselo stát?? No, na otázky je už asi pozdě.

  Pomalu zamířím do KNP. Chci si alespoň trochu po dnešku pročistit hlavu. Možná by mi mohla komnata dokonce poskytnou nějakou normální knížečku.

  Konečně dorazím do sedmého patra. Teď jen jít ke gobelínu a třikrát projít kolem zdi. V mudlovském světě by se zdálo nemožné, že hned na to se objeví dveře, ale tady je kouzelnický (neexistující) svět. Rozhlídnu se kolem, otevřu dveře a rychle proklouznu do komnaty. Samozřejmě za sebou ještě zavřu.

  Zhluboka se nadechnu. Konečně kolem není spousta lidí. Tady na hradě je jen málo míst, kde by nebyly alespoň tři lidé. Tady to místo je. Nikdo tu není.

  Z kapsy vytáhnu náramek z bavlnek. Je ještě nedodělaný, má teprve 10centimetrů. Pohodlně se usadím na židli a náramek si sicherkou připnu na potah protější židle. Začnu plést. Jeden uzlík doprava, jeden zpětný, a zase to opakovat na dalších 17 bavlnkách. Jeden uzlík a spojit hnědou středovým uzlíkem, dva uzlíky a spojit světle hnědou středovým uzlíkem, na dalších bavlnkách udělat tři uzlíky a jeden zpětný. A tak pořád dokola. Neustálé dělání uzlíků, když se spletu odmotávání uzlíků a stahování uzlíků.

  Pomalu, ale jistě mi začínají brnět prsty. Přesto pracuju dál. Konečně bych chtěla ten náramek dokončit. Dělám ho už týden. Není to nijak dlouhá doba. Na tenhle druh (gejzír) potřebuju někdy i více času.

   Náramek dělám pro Hanu. Vlastně tenhle druh jsem zatím pletla jen pro jednu kamarádku. Znamenala pro mě hodně. Pletu ho jen pro lidi, na kterých mi záleží a nevím, co bych bez nich dělala. Pro Hanu už jsem ho rozhodnutá plést od třinácti, ale ještě doteď mi nedodala tloušťku své ruky.

  Pletu hodinu, dvě a náramek je o něco delší. Radši pletu dál. Když se mi zdá, že má dostatečnou délku (18 centimetrů), tak ho jen zakončím. Teď jde na řadu druhá část. Bavlnky n obou stranách (začáteční i končící) si rozdělím po devíti. Pak těch devět po třech do tří skupin a s každými devíti upletu dostatečně dlouhý copánek. Tímto se to připne na ruku. Po dokončení copánku odstřihnu přebytečné bavlnky, hodím je do koše a jdu hledat Hanu. Možná by bylo lepší ji to poslat poštou, ale radši to předám sama. I když po té hádce by to nemuselo dopadnout dobře.

  Své kroky z KNP zase namířím do knihovny. Jenže jak zjistím, Hana tam není. No nic. Možná šly ven. Tak tedy jde se ven.

(gejzír, obrázek ze stránky http://www.naramkypratelstvi.cz/index2.html. Hned, co budu mít foťák, tak sem dám svůj náramek)