4.kapitola

  Právě skončila schůze. Neřeknu Vám o čem byla, jelikož jsem Brumbála moc nevnímala. Právě mám namířeno na stanoviště. Když v tom se za mnou Siriusův hlas.

  „Hannah, mohu s Tebou mluvit?“ zeptá se. Otočím se, nerada to říkám, ale vidím ho ráda.

  „Proč ne?!“ odvětím.

  „Dobrá, půjdeme vedle?“ ptá se dál, jelikož je tu asi dalších 30 lidí.

  „Dobře.“ Přikývnu. Zavede mně do jiné místnosti. A hned bez okolků spustí.

  „Od toho večera co…“ lehce se zarazí „se mi vyhýbáš.“

  „Tím směřuješ kam?“ zeptám se. Ano, nechci ho vidět! Ale nedokážu bez něj být, bez toho abych na něj nemyslela.

  „Vyhýbáš se mi. Proč?“

  „Nevyhýbám se ti, prostě nebyl čas. Jestli sis nevšiml do tohoto domu už nechodím moc často, jenom na schůze.“ Odvětím

  „A… Co je vlastně mezi námi?“ zeptá se s obavami v hlase. Nevím, Sirie, ale to ti říct nemůžu. Co ti jen řeknu? Promiň, Sirie, ale já jsem bohyně ze světa tam nahoře, nejsem člověk, je mi 1 500 let a omylem jsem na tebe nechala spadnout vázy a skříň. To zní vážně skvěle!

  „Nevím, jestli cítíš to samé, ale podle mně je mezi námi něco silnějšího.“ Vypadne ze mě.

  „Miluji Tě.“ Řekne jen. Ale je to co říkáš pravda? Můžu ti věřit ?Nebudeš si myslet, že jsem blázen?

  „Já Tebe taky.“ Zašeptám. Je to pravda? Miluji jej? Proboha! Nejsem ani plnoletá! V tomhle světě jsem. Ani nepostřehnu jak se to stane, ale Sirius mně jemně políbí, nevím proč, ale opětuji mu to.

  Všimnu si skřítka. Ano! Domácí skřítek! O těch jsem četla. Tenhle vláčí pytel a sbírá věci s poliček.

  „Přišantročí se, svádí mudlovské šmejdy, ach kdyby má paní věděla co by chudákovi Krátorovi jen řekla?“ ozve se od skřítka.

  „Zmiz z této místnosti, Kráturo!“ sykne výstražně Sirius. Já se odtáhnu a sleduji skřítka.

  „Krátura uklízí!“ poznamená Krátura, vezme svůj pytel plný něčeho a zmizí za dveřmi.

  „Nesnáším ho!“ odfrkne si Sirius.

  „Nemůže být tak špatný, každý je jiný.“ Poznamenám.

  „Možná.“

  „Třeba ho máš alespoň trochu rád někde v hloubi duši.“ Dodám.

  „Možná.“ Zopakuje.

  „Řekneš něco jiného než možná?“ zeptám se.

  „Možná.“ Já se na to jenom pobaveně usměji a políbím ho. On si mně k sobě přitáhne a polibek prohloubí. Teď to vím jistě: Miluji ho! Když v tom někdo vtrhne dovnitř, oba dva se od sebe odtrhneme, já poznám svou milou sestřičku

  „Ježiš, promiňte! Ale můžu si vzít svou sestru na chvíli?“ zeptá se setra.

  „Musí to být?“ zeptá se zklamaně Sirius.

  „Je to důležité!“ namítne Alex. Já se tedy odploužím za sestrou a nechám Siriuse samotného.

  „Uvidíme se potom.“ Usměji se ještě na něj.

  „Promiň, že ti kazím rande, ale jde o zbraň.“

  „Co zas?“

  „Jak zas? Voldemord ví, kde je první hádanka a my jsme ji ještě neviděli. Jsou o krok před námi.“ Namítne Alex.

  „Tak dobře, co máš v plánu? Zdrhnout a hledat první hádanku?“

  „Je na Mont. Everestu. Tam bohové nesmí!“ namítne sestra. Já na pravidla kašlu! Jestli mám zemřít, tak zemřu jako bůh který pomohl lidstvu!

  „Ale dokážeme se tam dostat?“

  „My ne. Proto otec chce po Voldíkovi, aby tu zbraň našel! Je to těžké! Budeme se muset dohodnout s řádem.“ Vysvětlí sestra.

  „Je to na nic!“ prsknu naštvaně. K čemu je být bůh, když máme tolik omezení? Chci být člověk, smrtelník!

  „Já vím! Proč to bohové dali na místo, kam se bohové nedostanou?A další otázka, jak to udělali?“ Zaspekuluje sestra.

  „Třeba se tam můžeme dostat…“

  „Jak?“

  „Neříkala jsi, že v tom... místě jsi nemohla použít moc k přesunu?“

  „Ano! Ale co tím myslíš?“ zajímá se Alexis.

  „Dostaneme se tam pěšky!“ prohlásím. Proč nás to nenapadlo dřív?

  „Aha! Ale jak chceš vylézt Mont Everest?“ zajímá se sestra.

  „Přeneseme se co nejblíž té hoře a dál půjdeme pěšky. Nějak to jít musí!“

  „Mont. Everest je nejvyšší hora jak pozemského tak božského světa! Ale mám ještě jiný nápad.“

  „Jaký?“ zajímám se.

  „Kouzelníci se tam přemístit mohou ,ne?“

  „Myslím, že ano.“ Přikývnu.

  „Tak se naučíme jejich přemístění! Nebo požádáme o přenášedlo.“

  „Jsi cvok!“ ušklíbnu se. „Požádáme Brumbála o přenášedlo a pošle s námi tucet dalších z Řádu.“

  „Tak ho požádáme o přenášedlo, s tím problémem, že nám nejde přenesení. Že se to nějak ruší. Je přece pravda, že naše schopnosti na chvíli vypadnou?? Tak mu to můžeme říci a požádat o přenášedlo na akce, ale tak aby se s ním dalo přemístit kamkoli.“

  „Přenášedlo je určeno jenom na jedno místo přenesení.“ Namítnu podle toho co jsem četla.

  „Třeba ne.“ Zpochybní mě Alex.

  „Řekneme Brumbálovi pravdu a nic jiného než pravdu, Alex, bude to lepší!“

  „Ale…“ začne.

  „Žádné ale!“ přeruším ji.

  „To přece nejde!“ namítne sestra.

  „Alex,všechno jde, když se chce! A jestli chceš být ten bůh který dodržuje stupidní pravidla které vymysleli bohové kteří nevědí co dělat, tak buď, ale mně s toho vynechej!“ Prohlásím. Alex na mně jenom vyjeveně dívá. Myslím, že mně život zde změnil… K lepšímu. Ty pravidla jsou na nic! Je mi jedno, že bojujeme proti bohům, proti rodině, proti… proti bývalým přátelům. Teď nejde, ale jenom o nás, teď jde o tento svět! Bojím se toho, ale vím, že to co dělám je správné!

  Ať si bohové myslí co chtějí. Někde tam nahoře jsou bohové, kteří tomu nevěří a pomůžou nám .Třeba Thomas, Isis, Theodor, Lisie a mnoho dalších. Oni to vědí! Nebudu se bát! Musíme kouzelníkům a smrtelníkům pomoct… Za každou cenu!

Teď si všimnu, že na mně Alexis pořád zírá. Co se děje?

  „Co je?“ zeptám se překvapeně.

  „Nic.“ Sykne.

  „Alexis…“ povzdechnu si.

  „Co je?“ sykne opět.

  „Prosím Tě,rozhlédni se!“ Už mně začíná štvát!

  „Na co?“

  „Rozhlédni se a podívej se co udělali bohové! Mnoho lidí trpí, bojí se, že příště skončí na řadu oni, spoustu lidí umírá! Vidíš to?“

--**--

  O čem se mě snaží přesvědčit?? Že vše čemu jsem v životě věřila je lež?? Vždyť tady zpochybňuje jedinou věc kterou jsem kdy dodržovala. Tyto pravidla. Jsou pro mě vše!! Ona to ví!! Ví to a přesto se to snaží zpochybňovat. Chce abych je porušovala!! Stačí, že Brumla ví, kdo jsem. Už to je proti pravidlům. A řekla to ona!!

  „Vidím, ale to nemá s pravidly, co dělat??“ Syknu naštvaně.

  „Má to s pravidly dělat hodně!! Například pravidlo 389 odstavec B Jakmile hlavní bůh rozhodne kdo ve válce lidí zvítězí, ostatní bohové straně pomohou.“ Odrecituje.

  „Jenže on to ještě nerozhodl!!“ Syknu ji nazpět. Štve mě!! Taky nezpochybňuji, co ona dělá!!

  „Rozhodl!!“ Křikne sestra. „On rozhodl, že Voldemord vyhraje!“ Ztiší hlas. „Tak co, půjdeš za Voldemordem, protože to tatík rozhodl??“ Naštve se i má sestra. Zakroutím hlavou. To není možné!!

  „Jsme tak jiné!! Nikdy se nedohodneme.“ S tím odcházím. Nechci poslouchat jak zpochybňuje jedinou věc, která mi v životě zbyla. Jedinou!! Zbytek jsem ztratila kvůli své blbosti. Kvůli hloupé touze jít na zem!! Tohle mi, ale nikdo nevezme. Nikdo!!

  „Alex!!“ Zavolá na mě Hannagrit. Neotočím se. Jdu radši dál. Jen né být s ní v jedné místnosti!! Slyším ještě jak sestra za mnou propukla v pláč. Je mi ji líto!! Ale co se dá dělat??

  Rozhodnu se vrátit domů. Sice mě rodiče ztrestají, ale což!! To přežiji. Lepší než tu!! Chci jen opět mít pro co žít. A to tu dole nejde!! Rodiče měli pravdu!! Proč jsem je neposlouchala?? Proč jsem byla tak tvrdohlavá??

  Jediná možnost jak se dostat domů je pomocí Thomase. Kde ale je?? Napojím se na místo, kde se nachází. Nakonec se tam přenesu.

  „Thomasi, co s tím teď??“ Křikne nějaký mladík. Rychle se schovám, aby mě neviděl. Ještě by se na něco vyptával.

  „Odklidíme to!! Ty zvířata tu nemají co dělat.“ Uslyším hlas svého bratra. Zní starostlivě. Otočím se tím směrem. A doopravdy. Je tam můj bratr. Napojím se na jeho myšlenky.

  „Thomasi?“ Pošlu mu myšlenku. Snad ji ještě zachytí.

  „No?“  Zeptá se. „Zkusíme najít další tyhle potvory.“ Křikne nahlas na ostatní lidi, co jsou tu s ním.

  V tu samou chvíli na mě něco zaútočí. Je to božská zvěř. Asi útočí na každého. Vyjeknu. Ten mladík co prvně křičel, pošle na tu šelmu kletbu. Božskou!!

  „Trefa.“ Řekne, když kletba zvíře zasáhne a zneškodní.

  „Skvěle, Jacku!!“ Pochválí ho nějaký jiný chlapec.

  „Díky.“ Řeknu směrem k mladíkovi s jménem Jack. On se na mě usměje.

  „Co tu děláš??“ Zeptá se mě.

  „Hledám…“ Odpovím neurčitě.

  „A co, sestřičko??“ Přidá se do rozhovoru Thomas.

  „Že by tebe??“

  „Vážně??“ Protáhne. „Já myslel, že tu máš lásku.“

  „Zklamu Tě.“ Řeknu jen.

  „Co potřebuješ.“ Povzdechne si. Jak ví, že něco potřebuji??

  „Jak se otevře brána do světa bohů.“ Zeptám se. Kriticky ho prohlídnu. Má všude zranění!! Copak se neumí ošetřit?? „Měl by ses nechat ošetřit.“ Povím mu starostlivě. Nechci, aby se mu něco stalo!!

  „Ostatní jsou na tom hůř.“ Poznamená. „Hlavní bohové si usmysleli, že se nás zbaví, ale nějak jim to nejde.“ Ušklíbne se. „Myslí si, že ztratíme svou moc, jenže ztratíme jenom část, tu kterou používají oni, dostáváme jinou božskou moc, než do nás vtloukali.“ Dopoví. Vždyť hazarduje se životem!! Může se mu něco stát!!

  „Pšššt! Vždyť ji takhle už můžeš pozvat mezi nás!!“ Zarazí ho v dalším povídání Jack.

  „Zpátky nahoru se dostaneš jenom tak, že ti bránu otevře někdo nahoře.“ Zklame mne bratr. Takže se nahoru nedostanu!! To je perfektní (ironie).

  „Aha!!“ Dostanu ze sebe jen.

  „Ještě něco??“ Zeptá se.

  „Nech se ošetřit!!“ Řeknu.

  „To tak!! Místo toho abych dělal proč jsem tu, budu se ošetřovat.“

  „Proč jsi tak tvrdohlavej??“ Zeptám se spíše sebe.

  „Protože chci tomuto světu pomoct za každou cenu. Stejně jako ostatní bohové zde. Jen je problém, že se nás chtějí zbavit.“ Poučuje mě můj bratr. Jack jen přikyvuje. Povzdechnu si. Tohle se mi nelíbí. Brzy je to zabije!! Když se ani nechtějí ošetřit.

  „Co jsou ty zvířata zač??“ Zeptám se jich.

  „Různě, jsou to božské potvory třetí stupně kategorie C nebezpečně magické.“ Odpoví Thomas.

  „Jakým kouzlem se jich jde zbavit??“ Ptám se dál.

  „Různě. Podle toho jaké to jsou.“ Odpoví mi tentokrát Jack. Ušklíbnu se. Tak tohle mi teda mooc pomůže (ironicky).

  „Proč se ptáš??“ Zajímá se bratr.

  „Jen tak.! Odpovím neurčitě. Spíše tedy lžu. Ještě by mi chtěl bránit. Přece je tu nemůžu takhle nechat. Je to můj bratr a domů se stejně nedostanu. Tady bych mohla být alespoň trochu užitečná. Můžu je ošetřit nebo jim pomoci.

  „Je tak to nebude!! To se chceš připojit??“ Prokoukne mě Jack.

  „Třeba.“ Usměju se.

  „To nejsi s Brumbálem??:“ zeptá se bratr.

  „Kdo ví?!“ Promluvím tajemnicky.

  „Nějak rychle měníš strany.“ Podezřívá mně Thomas.

  „Já stran nemění. Pokud se nemýlím, bojujete proti bohům, kteří jsou na straně Voldemorda. Stejně jako Brumbál. nic mi nebrání být u nich,  jejich úkoly jsou na pět minut, a pomoci tady vám.“ Řeknu mu.

  „A co tě sem vlastně přivádí?“ Zajímá se dál.

  „Pohled na to jak jste dopadli. Kdy jste naposledy jedli??“ Zeptám se. Jsou totiž pohublí jako by už dlouho nic pořádného nejedli.

   „Včera.“ Usoudí Jack. „Jíst stíháme, pokud zrovna neútočí bohové tam nahoře.“ Dořekne. V tu samou chvíli trefí blesk horu nad námi. Žene se k nám lavina.

  „Už zase!!“ Zaběduje nějaký mužík. „Prostě nemají fantazii, co??“

  „Nepodceňoval bych je, Jamesi.“ Řekne Jack.

  „Metají blesky,kletby,záblesky,katastrofy,vždy je to samé a vždy přežijeme!“ Mávne rukou mužík, v tu chvíli jej zasáhne blesk.

  „Už zase.“ Povzdechne si bratr. Zděšeně přiběhnu k mužíčkovi. Zjistím, že ještě žije. Začnu ho jakš takš ošetřovat. Nechci, aby umřel.

  „Cha chá. Co bude další??“ Zničí lavinu Jack. Bohové začnou metat kouzla ze shora dolů. Bratr začne taktéž posílat kouzla, ale nahoru. Ostatní se k němu přidají. Já pořád ošetřuji mužíka.

  Najednou s nade mnou objeví blesk. Než mě stihne zasáhnout udělá nade mnou bratr štít. Teď asi nebude nejlepší někoho ošetřovat!! Přenesu mužíka v rychlosti pryč a sama se dám do boje. Posílám všechna kouzla, která znám. Je jich dost, ale ne tolik, abych tu nějak pomohla. Proč já se spíše zaměřila na léčivá kouzla??

  Pak najednou přestanou kouzla lítat. Co se to děje??

  „Ták to by jsme měli!! Je někdo zraněný??“ Zeptá se bratr jako by nehleděl na své vlastní zranění. Blázen!!

  „Až na Theodora v pohodě.“ Ozve se nějaká dívka. Pohledem hledám někoho zraněného. Nikoho nevidím. Jen mužíka, ale tomu říkali Jamesi. Přestanu nad tím přemýšlet. Všichni kolem si léčí menší zranění.

  „Co bude příště?? Boj na blízko??“ Zeptá se Jack. Tak to si nemyslím!! Jde poznat, že z nich mají strach!! Netroufnou si na to!!

  „Na to si podle mého netroufnou.“ Odvětí pobaveně dívka.

  „No jo no, Isis, ale i tak útočí přespříliš, nenechají nás téměř oddechnout.“ Namítne Jack.

  „To je účel Jacku.“ Promluví ona dívka, jmenuje se Isis. Pak najednou zaútočí nějaké příšerky. Ale zákeřně, zezadu!! Isis vyjekne. Já se také nestihnu bránit. Příšerka mě zasáhne, ale hned na ni použiji několik kouzel. Ani jedno ho nezničí. Jen na chvíli odhodí dál. Nakonec mě zachrání bratr, který zvíře spálí. Tak to si budu muset zapamatovat. Na tyhle oheň.

  „Díky.“ Řeknu svému bratrovy. Jeho orel mu přeskočí na druhé rameno.

  „Tohle byli s jedem nebo bez??“ Zajímá se Isis.

  „Jed, první halucinace, potom bolest, trvá to asi týden, nezabije to, jenom oslabí.“ Prohlédne si znalecky zuby příšerky člověk. No bezva, nic lepšího jsem si přát nemohla (ironicky). Povzdechnu si.

  „Jak se ty zvířata vůbec jmenují??“ Optám se.

  „Pirongové.“ Odpoví mi člověk. Tak tohle mi taky nepomohla. Proti jejich jedu jsem se ještě lektvar ani kouzlo nenaučila.

  „Takže já připravím protijed.“ Řekne Isis a přenese se pryč.

--**--

  Promiň Alex. Ale zdá se mi, že jsi to vzdala! Já to, ale nevzdám, nechci aby trpěl celí zbytek světa, ne! Kvůli bohům! Mám tu přátele, Siriuse, mám tu pro co žít a nevzdám se toho! Nikdy!

  Ať už ztratím moc, nebo ne. Ať zemřu pod mocí Lorda Voldemorta, ať už se stane cokoliv, nedopustím aby se tomuhle světu něco stalo.

  Jedině přes mou mrtvolu! Ano, nenechám svou rodinu zničit tento krásný svět. I kdybych měla zemřít, ale nechci ztratit to co je pro mě nejkrásnější, lásku, přátelství, tento svět!

  Je to jako droga. Nedokáži se vrátit zpátky, nedokáži bez tohoto světa žít! Nedokážu už vůbec nic, při vědomí, že bude zničen.

  Nedokážu to! Teď jsem na to sama, no a co? Zvládnu to! Co když, ale… Zemřu? Co se, stane potom? Dokáže mně zabít kletba Avada Kedavra?

  Jestli ano, chci abych zemřela tady a ve vědomí, že mám pro co žít. Pro svobodu názoru! Pro lásku! Pro přátelství! Pro… Siriuse! Pro tento svět!

  Proč mám strach, že zklamu? Proč mám strach, že zemřu? Protože jsem našla milované? Bojím se smrti, nerada to přiznávám. Co se stane potom? Už bych nikdy neviděla Siriuse.

  „S tímhle zásadně nesouhlasím! Je to bláznivost, je to nemožné!“ namítne Severus, proti tomu co říkal Brumbál, nevím o čem je řeč, neposlouchala jsem.

  „Já s tím souhlasím!“ namítne Sirius.

  „Severusi, zkus to!“ pobídne ho Brumbál.

  „Oklamat Pána zla je takřka nemožné.“ Namítne opět Severus.

  „Máš snad strach?“ ušklíbne se Sirius.

  „Jedná se o Pána zla, nemám strach, ale těžko mi bude dál důvěřovat přijdu-li a stane se tohle.“ Vysvětlí.

  „Vše je naplánované.“ Usoudí Brumbál.

  „Mně je to jedno, pokud to nevyjde zaplatí za to všichni.“ Usoudí Severus.

  „Tak proč se hádáš?“ zeptá se Sirius. Severus jenom spraží pohledem Siria. Což Sirius opětuje, zabíjí se pohledem.

  Když v tom vtrhne dovnitř Krátura s pytlem, do kterého nahází šperky a poháry a snaží se je odtáhnout.

  „Zmiz, Kráturo!“ sykne Sirius. Krátura se ukloní, pytel nechá na zemi a zmizí.

  „Chlapci, nechte toho!“řekne Brumbál. Oba dva se začnou okázale ignorovat.

  „Dobrá kdo souhlasí?“ zeptá se Brumbál, všimnu si jak vyletí do vzduchu Siriova ruka. O co se asi jedná? Sirius souhlasí, tak já budu taky a zvednu ruku.

  „Tak dobrá. Tento plán uskutečníme tak za týden. Hannah nezapomeň, co máš dělat. Je to důležité.“ Řekne Brumbál. Super! A já vůbec nevím o co se jedná! Počkat! Vrátím se v čase. To je ono!

  Lehce se pousměji. Vrátím se v čase, to není tak těžké.

  „Můžeme jít, nebo máte ještě něco důležitého?“ zeptá se Severus.

  „Můžete jít.“ Přikývne Brumbál a zmizí v krbu, stejně rychle jako se Severus přemístí, Sirius vyskočí z místnosti. Já taktéž zamířím pryč z místnosti.

  „Hannah?“ osloví mně Sirius, nejspíše na mně čekal.

  „Mno?“

  „Ty jsi neposlouchala, co se říká, viď?“ zeptá se Sirius.

  „To to šlo tak vidět?“ zeptám se nevinně.

  „No… Jo.“ Kývne Sirius.

  „O co se vlastně jednalo?“ povzdechnu si.

  „O jeden plán…“ začal Sirius a začne mi ho vysvětlovat o deset minut později skončí.

  „Zdálo se mi, že to bude těžší, když o tom mluvil Snape, jako, že je to nemožné.“ Řeknu.

  „No on je celkem ustrašený.“ Usoudí Sirius.

  „Tak to ty musíš být statečný.“ Usměji se.

  „Pochybuješ snad?“ zeptá se Sirius.

  „U tebe to nejde.“ Poznamenám.

  „No vidíš.“ Řekne Sirius a s tím mně políbí. Cítím, že on je ten s kým chci zemřít. Ne, nezemřu s ním Sirius je smrtelník, kdežto já… Navíc mám před ním tajemství, ani neví jak se skutečně jmenuji. Žiji ve lži ,v jedné velké lži. Polibek mu samozřejmě opětuji a obejmu jej.

  Už tohle nedokáži, žít ve velké lži. Jak zareaguje až se dozví pravdu? Bude si o mně myslet, že jsem blázen? Po chvíli se Sirius odtrhne.

  „Co hodláš dneska dělat?“ zašeptá.

  „Mám práci.“ Odvětím sklesle.

  „Co?“ povzdechne si Sirius.

  „Sledování.“ Odvětím, celou věčnost je sleduji.

  „Aha! A kdy máš čas? Že by jsem uvařil večeři a najedli by jsme se.“ Vysvětlí Sirius.

  „A ty umíš vařit?“ zeptám se,nakloním hlavu na stranu a pobaveně se usmívám.

  „Umím!“ vypne hrdě hruď „Čaj!“

  Já se rozesměji a Sirius na to taky.

  „Takže počítám, necháš vařit Kráturu?“ zeptám se.

  „To radši ne! Ještě by to otrávil!“ řekne zděšeně Sirius.

  „Ten chudáček by to neotrávil, na to je moc hodný.“ Řeknu přesvědčeně.

  „To bych radši neriskoval!“

  „Proč mu nevěříš?“ zajímám se.

  „Protože ho znám.“

  „Třeba se změnil.“

  „Tomu nevěřím!“

  „Co ti udělal?“

  „Stačí ,že žije!“

  „To není důvod!“ namítnu.

  „Pro mě jo.“ Poznamená Sirius.

  „Co ti udělal?“ ptám se dál.

   „Bylo toho hodně, radši ti to ani říkat nebudu.“ Zavrtí hlavou.

  „Tak malý příklad.“ Ušklíbnu se.

  „Radši ne!“ zavrtí hlavou Sirius.

  „Tak ne no.“ Povzdechnu si.

  „Jednou ti to možná řeknu.“ Šeptne a políbí mně.

--**--

  Ležím na nějaké posteli. Ani nevnímám kde. Isis nestihla uvařit protijed. Halucinace už trvají dva dny. Ostatní si mezi sebou šeptají (nechtějí aby to nemocní slyšeli), že to ještě pár dní bude trvat. No nevím jak to dopadne.

  Už jsem přestala rozeznávat, co je skutečnost a co ne. Je to těžké a zbytečně to ubírá energii.

  Najednou se přede mnou objeví jakási osoba. Vypadá jako rostlina. Něco říká. Nerozumím ji. Pak mi, ale její slova začnou dávat smysl.

  „Můžeš za to jenom ty!! Ty protože jsi sem přišla!! Protože nás ničíš!!“ Říká právě. Ne, ne, ne! To není pravda!! Já za nic nemohu!! Nééé!!

  „Ne, ne, ne.“ Šeptám k rostlině. Nevěřím ji!! To nemůže býti pravda!! Ale co když je??

  „ANO!! Jenom ty!! Proto jsi sem přišla, abys tady vše zničila!! Vidíš to?? MY NEROSTEME JENOM KVŮLI TOBĚ!!“ Mluví nemilosrdně.

  „Ne!! To není pravda!!“ Šeptám. Nesmí to být pravda!! Já je nechci zničit!! Chci, aby vše to nádherné kvítí, krásně zelené stromy a tráva pořád rostlo.

  „Ano, je!! Všechno je zničené!!“ Promlouvá rostlina. To nemůže!! Nemůže být vše zničené!! NÉÉ!!

 „Ne!! Prosím, jen to néé!!“ Šeptám. Po tvářích mi tečou slzy. Ne!! To není pravda!!

 „ANO!! MŮŽEŠ ZA TO JENOM TY!!“ Křičí.

  „NÉ!!“ Křiknu.

  „ANO!! ANO!! ANO!! ANO!! ANO!! ANO!!“ Řve rostlina.

  „Alex!!“ Zatřese se mnou Isis. „To nic!! To není realita!!“ Podívám se na ni. Proč mě přesvědčuje, že to není pravda. Já vím, že je!! Svým chováním jsem této planetě nepomohla. Ani za mák!!

  Něco nesrozumitelně zamumlám. Isis mě nechá být. Rostlina se rozplyne. Já se stočím do klubíčka. Rukama obejmu kolena. Zavřu oči. Najednou se ozve zvláštní hlas.

  „Neroste to tu, protože to chceš vzdát!!“ Otevřu oči. Přede mnou zase stojí rostlina. Je jiná než ta předchozí.

  „Ale já to nevzdávám.“ Bráním se.

  „Chtěla jsi utéct domů!!“ Obviňuje mě.

  „Chtěla.“ Přiznám. „Ale už nechci.“

  „Tak co tu ještě v té posteli děláš? ?“ Zakroutí... květem.

  „Nechtějí mě pustit.“ Odpoví po pravdě.

  „A to je tak těžké odejít sama??“ Zajímá se.

  „Ne!! Je těžké kolem nich projít!“ Namítnu.

  „A nejsi ty náhodou bůh??“

  „Oni taky!!“ Namítnu.

  „Nevzdávej to a mazej!!“ Rozkáže. Zavrtí květem. Zvednu se z postele. Chci odejít.

  „Lehni si!!“ Řekne přísně Isis.

  „Ale já už jsem v pořádku.“ Namítám.

  „Lehni si!!“ Zopakuje Isis. Střelím pohledem po rostlině. Co dělat??

  „Ty to přece víš nejlépe!! Můžeš odejít!!“ Radí mi rostlina. Pokusím se tedy přenést. Hurá!! Povede se mi to!! Naštěstí!!

  Objevím se před řádem. Cestou sem jsem se stihla kouzle převléci do zde normálního oblečení.

  „Dokaž, že jsi lepší než ti kteří zpochybňují tvou víru!! Nemají ti do toho co mluvit, neposlouchej je!!“ Namlouvá mi kytka. Co tím myslí??

  „Jak se vůbec jmenuješ??“ Optám se kytky.

  „Hmm... Rodque.“ Odpoví mi. Kývnu hlavou. Zamířím do řádu!! Rodque letí za mnou. Zazvoním. Otevře mi Black, ten co chodí se sestrou.

  „Kolikrát mám opakovat, aby jste nezvonili??“ Zeptá se.

  „Promiň, ale já jsem to neslyšela ještě ani jednou.“ Ušklíbnu se. „Můžu dovnitř?“ Zeptám se ho, když pořád stojí ve dveřích.

  „Jasně.“ Ustoupí Black z cesty a umlčí svou matku (ne, nezabije ji).

  „Je tu sestra??“ Optám se, jakmile vejdu dovnitř a zavřu dveře.

  „Odešla.“ Zavrtí hlavou.

  „Nevíš kam??“ Ptám se dál.

  „Do lesa Sonoria, proč??“ Zajímá se.

  „Chtěla jsem s ní mluvit.“ Odvětím prostě. Pak, ale ucítím velkou bolest. Svalím se na zem. Co to je?? Že by účinky jedu?? Nestihnu nad tím uvažovat a ztratím vědomí. Přesto bolest pořád cítím.

***

  Jsem v lese Soronia. Slyšela jsem, že je tady hezky. Ale co si namlouvám?! Nejsem tu kvůli tomu, že by tu bylo hezky… Chci být sama. Tenhle svět… Co opravdu symbolizuje? Učila jsem se, že každá žijící bytost něco symbolizuje.

  Například bohové… Ti symbolují vůdcovství a nedosažitelné… To je vážně na hlavu! Proč o tom přemýšlím? Nemám nic lepšího na práci?

  Jsem ráda sama… Ráda přemýšlím… Ráda… Bože! Co jsme to udělali?! Postavili jsme se proti rodině! Proti přátelům… Proti jediné jistotě… Před tím to bylo všechno snadné…

  Ale teď… Teď musíme zastavit aby Voldemort nezískal Božskou zbraň. Aby nezničil tento svět. Bože! Co zmůžou dvě neplnoleté bohyně, proti hlavním bohům a vedlejším?

  Neovládáme ani pořádně základy… Teda alespoň já… Mám raději teorii,zatímco Alex raději praxi… Po chvíli zvednu (seděla jsem pod stromem) a vydám se na cestu… Nevím,kam. Ale ani mně to nezajímá. Hlavně, že někam jdu.

  Připadám si příšerně neužitečná… Dobře! Teď se nebudu litovat! První hádanka je na Mont Everestu, ale tam se Bohové nedostanou. Bože! Proč pořád nadávám do bohů?!

  „Alexis?“ vyšlu telepatickou zprávu k mé sestře.

  Nic.

  „ALEXIS!“ vykřiknu tentokrát, ovšem opět telepaticky.

  Nic.

  Tak fajn, já ještě neskončila.

  Začnu se soustředit na vodu a Alexis. A pokud je to dobře, tak Alex polila studená voda.

  Furt nic.

  Chjo, tak asi nic.

  Kde asi může být zbraň? Kde? Co zbraň je? Co opravdu obsahuje ta věštba. Chtěla bych tu někoho mít. Nechci tu být sama.

  No jasně, Max! Soustředím se na tvar mého věrného přítele… Maxe.

  „Maxi!“ zavolám tiše, abych nevyplašila žádné zvíře.

  Čekám, že tu přiletí mrak a začne kolem mě nadšeně poskakovat, ale nic.

  „Maxi!“ zavolám podruhé.

  Pořád se nic neobjevuje. Tak do třetice všeho dobrého.

  „Maxi!“ zavolám trochu hlasitěji.

  Čekám asi pět minut a potom to vzdám. Max je asi moc daleko. Kde asi je? Asi na obloze, sama zvednu pohled a kouknu na mraky.

  Vydám se dál lesem. Vzpomenu si jak mi Thomas vyprávěl, jak když byl menší, tak se ocitl ve světě dole a našel tu sokola, který je jeho věrný přítel dodnes.

  Ale teď je podle všeho Thomas i sokol, jménem Aegis také tady dole. Co když se Aegisovi něco stane, počítá s tím Thomas?

  Vzpomenu si, že někteří bohové najdou spřízněnou zvířecí duši, která mu rozumí a i naopak. Myslím, že u bratra je to Aegis.

  Procházím dál lesem a začínají mně bolet nohy, sednu si tedy pod strom a koukám před sebe. Kam vlastně jdu? Blázne, vždyť jsem už řekla, že jdu za nosem.

  Proč mluvím sama se sebou? Je to trapné, co když mně někdo odposlouchává?     Pchá! Jsem dokonce paranoidní.

  Po chvíli se zase zvednu a zamířím cestou, když uvidím před sebou malou chlupatou kuličku. Co to je?  Rozběhnu se k té kuličce. Bezpečně poznám, že je to asi dvou měsíční černobílé koťátko.

  Dřepnu si k němu.

  „Ahojky.“ Zašeptám.

  „Mňau!“ odvětí koťátko po kočičím a zvedne ke mně hlavu.

  „Copak tu děláš?“ zeptám se.

  Koťátko mi odpoví smutným pohledem.

  „Ty ses ztratilo?“ pochopím.

  „Mňau.“ Dostane se mi kladná odpověď.

  „Tak pojď, pokusíme se najít rodinu, ano?“

  Víc už mluvit nemusím a opět na mně kotě upře oči, kterým prostě nejde odolat. Zvednu kotě opatrně do náručí. Poznám, že je to kočičí holčička.

  „Jak ti mám říkat?“ zeptám se.

  „Co třeba Feles?“ navrhnu slovo,které znamená latinsky kočka.

  „Mňau.“ Řekne má kočičí přítelkyně.

Feles se mně chytne drápky za oblečení a já ji něžně přidržuji,aby nespadla.Asi hodinu procházíme lesem,už nemám ponětí kde jsme,ale vím,že si s kočičkou začínáme rozumět.

„Víš tak mně napadá,že to možná nebyla náhoda,že jsme se potkali.“ Řeknu mé společnosti.

„Mňau!“ odpoví Feles.

„Myslíš?“ mluvím s kočičkou dál,ani nevím proč,ale rozumím ji.Rozumím co znamená,které mňau,co který pohled,co který pohyb.

„Mňau!“ mňaukne najednou kočička,já ji tedy položím.

Feles na chvilku odběhne.Stojím tam jako sloup asi pět minut a už se vzdávám naděje,že se vrátí.Když v tom uvidím koťátko dvou barev,které se ke mně řítí.Dřepnu si.

„Víš co,Feles?Zavři oči.“ Řeknu koťátku.To překvapivě oči zavře… Rozumí mi?

Mávnu rukou a kotě je najednou čisté,hebké a na krku má oboječek s rolničkou.Takhle vypadá roztomile.

„Mňáu!“ poděkuje má společnost.

„Co kdybys šla se mnou,Feles?“ zeptám se.

„Mňau…“ odvětí Feles.

***

  Probudím se kdesi, nevím kde. Co se stalo? Poslední, co si pamatuji je, že jdou pro protijed. Ale tady to nevypadá jako u bohů. Tady jsou stěny, bohové teď bydlí ve stanech. Tak kde ksakru jsem?

  V pokoji se už nikdo jiný nenachází. No bezva. Ty stěny by mi asi neřekly, kdy se to nacházím a co tu dělám, že?

  Do pokoje vejde jakási rusovláska. To bude asi Lily.

  „Už ses probrala?“ zeptá se mně.

  „Ano. Kde to jsem.“ Oplatím ji otázku. Co by Lily mohla dělat u bohů? Nebo proč by mně oni poslali do řádu?

  „V řádu. Byla jsi za Siriusem a hledala Hannah, potom jsi omdlela.“ Odpoví mi mile. Takže jsem byla za… CO? JAKTOŽE SI TO NEPAMATUJU?

  „Co?“ vyjeknu.

  „Potom jsi omdlela.“ Opakuje mi jako malýmu dítěti. Ale to chápu, jenže jakto že si to sakryš nepamatuju?

  „To chápu, ale co jsem tu dělala?“

  „Hledala Hannah.“ Opakuje trpělivě Lily. „Tvou sestru.“

  Zamračím se. Vůbec to nechápu. Co bych po ní měla chtít?

  „Ale ta tu ještě nebyla.“ Mluví dál Lily.

  „A ví někdo kde je?“ otázám se přihlouple. Jenže já to fakt nevím!

  „Ne.“ zavrtí hlavou. „Nikdy se nezmínila, kde bydlí ani tak, ale to bys mohla vědět ty.“ Hmm. Tak to vážně nevím. Myslím, že po té naší mini hádce by se mi nezmínila ani co měla k snídani stejně jako já ji.

  „To nevím.“ Přiznám mrzutě.

  „Tak já Tě nechám samotnou.“ usměje se a odejde.

  Takže si to shrnem: za1) jsem u Fénixů, 2)byla jsem v bezvědomí, 3) hledala jsem sestru a nepamatuju si proč ani, že bych ji hledala., 4) když jsem ji hledala, muselo to být kvůli něčemu hooodně důležitému, 5) nikdo neví jak ségra je, 6) jsem v pr**li.

  Hmm. To je bezva (doufám, že všichni slyšíte tu ironii). Jak teď zjistím, kde je brácha, proč jsem hledala ségru a, co ten pitomec (rozumějte Otec) zas a znova vyvádí. Jak se vůbec dozvím jestli třeba neublížil někomu z mý rodiny (tý dobrý)? To je děs. Škoda jen, že ta telepatie nefunguje i na více lidí najednou… CO? TELEPATIE? Že mně to nenapadlo dřív (hodně se bouchnu do čela a zakňučím bolestí)!

  „Hannah!“ zvolám telepaticky.

  „No konečně se ozýváš.“

  „Jak: konečně?“ zajímám se. Vždyť se se mnou předtím spojit nepokusila. Tak co myslí tím konečně?

  „Snažila jsem se ti dovolat.“ Informuje mně sestra.