Přenesu se poblíž Voldemordova sídla. Přede mnou se rozprostírá velká neživá louka. Nic tam neroste. Jen se všude válí lidské i zvířecí kosti. Země je posetá krví. Jde zde cítit hnící maso. Všude je cítit skoro hmatatelný strach a smrt. Připadám si jako ´´doma´´. Zde také nic neroste ani nežije. Uprostřed této zvláštní louky se do výšky tyčí mohutný, temný hrad. Nejde ani vidět, kde končí (ve vzduchu). Pyšní se pěti věžičkami. Jde odtamtud slyšet nářek. Na už tak šerou krajinu pouští stín. Vše vypadá hrůzostrašně. Zvlášť, když pocházíte z místa, kde to vypadá skoro stejně. Na chvíli mne dokonce napadlo, že jsem se špatně přenesla a jsem teď ´´doma´´.

  Pomalu se vydám k vratům do hradu. Vrata jsou ozdobena hrůzostrašnými obrázky. Jsou zde vyobrazení lidé, kteří umírají různými způsoby. Je mi z toho špatně.  Klepadlo je ve tvaru hada (jak jinak). Ten má smaragdové oči a vypracované všechny detaily těla. Skoro až štítivě se ho dotknu a zaklepu. Zvuk se rozezní do všech stran. V tichu je jakoby tisíckrát hlasitější. Mám pocit, že mi upadnou uši.

  Konečně někdo otevře. Ve dveřích stojí černovláska s chladnou tváří. Poznám v ní Belatrix Black-Lestrange. Otevřenými dveřmi jde vidět sedící hnědovláska, taktéž s chladnou tváří, Katrina Párkerová. Zhluboka se nadechnu a dodávám si odvahy. Pak jen konverzačním hlasem řeknu: „Dobrý den. Chtěla bych mluvit s Pánem zla.“ Snažím se, aby to vyznělo naléhavě a zároveň chladně. To se mi z části povede. Černovláska pozvedne obočí a skoro se začne smát. Podobně je na tom i hnědovláska.

  „Informuji ho…“ Oznámí a zavře mi dveře před nosem. Znuděně se opřu o zeď. Hned však radši zase stoupnu normálně. Zeď je slizká a pokrytá bůhví jakým svinstvem. Vše tak lepkavé a nechutné. Bezděky se otřepu. Proč já tu vůbec jsem?? Neměla bych jít radši pryč?? Nechci přece zabíjet, tak proč tu stojím?? Asi proto, že…

  Mé myšlenky přetrhne až otvírání dveří. Po tichém okolí jde slyšet vrzání vrat.

  „Následuj mně!!“ Rozkáže Bela a ustoupí ze dveří. Vejdu. Vevnitř je vše temnější než zvenku. Působí to stísňujícím dojmem. Bela mne vede různými chodbičkami. Ty jsou také pokryty slizem. Bela otevře mohutné dveře, které se před námi objeví. Za nimi se skrývá docela velká kruhovitá místnost. Černá stěna je pokryta lebkami. Jako jediné, co jsem zde viděla neobsahují žádný sliz. Na zemi jde vidět ještě nezaschlá krev. Lidská krev. Uprostřed místnosti sedí na velkém kamenném trůně s lebkami na opěradle samotný lord Voldemord. Hlava bez jediného vlasu s hadí tváří. Nikdy jsem ještě Voldemorda neviděla a ani jsem si ho takhle nepředstavovala. Zvedne zrak a zadívá se mi do očí. Ty jeho rudě planou.

  Snaží se mi dostat do hlavy. Ušklíbnu se. Nevydržel by tam ani dvě vteřiny. Když pochopí, že se mi do hlavy nedostane, vstane. „Belo, můžeš jít.“ Vystrnadí z místnosti Belu. Najednou si připadám zranitelná. Nevím ani proč. Prostě mi najednou připadá, že se muže cokoli stát a já se z toho nedostanu. Ihned mi dojde, že nechci být smrtijedka!! Nechci vraždit a mučit!! A taky nebudu!!

  „Kdo jsi??“ Otázá se chladně a bez zájmu hadí ksicht. Jo tak mu budu odteď říkat!! Hadí ksicht!!

  „Někdo mocnější než ty.“ Začnu. Už už se nadechnu, abych odpověděla. Avšak temný pán mi skočí do řeči.

  „Nikdo není silnější než já!?!?“ Zahřmí. Teď mi docela připomněl otce.

  „Ano, a Bohové to nic neříkají??“ Provokuji ho. Jeho bledý obličej začíná nabírat rudou barvu. Alespoň se trochu zdravější.

  „Jak..jak.. O nich víš???“

  „Jednoduše. Také jsem Bohyně.“ Odvětím lhostejně.

  „Ty?! A co chceš?“ Zeptá se s náznakem strachu v hlase a znovu zbledne. „Žádné podmínky Hlavního Boha jsem neporušil.“ Brání se. Skoro se rozesměji!! Tak on má strach z mého otce?!?! Je legrační takhle vidět slavného Lorda Voldemorda překřtěného na Hadí ksicht. Tohle až budu vyprávět sestře!! Nebo klidně celému světu!! Už z něj nebudou mít strach!! Je to jen ustrašený blbec, co si myslí, že dokáže ovládnout svět. To bychom tu, ale nemohly být já a má sestra.

  „Jsi si tím jistý?“Přidám se na jeho hru. Jeho obličej nabil ještě bledší barvy než obvykle, teda pokud to ještě jde.

  „A-a-ano. Ničím Zemi. Ustavičně hledám Božskou zbraň.“ Zablekotá nejistě. Ztuhnu. Božskou zbraň?? Oni hledají Božskou zbraň?? Ale to bude znamenat absolutní vítězství zla!! To néé!! To přece nemůžu dovolit!!

  „A jak jste daleko v hledání??“ Zajímám se. Snažím se na sobě nedát znát znepokojení.

  „Vím, kde je první hádanka. Bohužel se tam nemůžeme dostat.“ Vypoví ochotně. Tak tohle je ještě horší!! Za chvíli budou o krůček blíž Zbrani!! Snad ji hledá i Řád!!

  „Kde je??“ Zeptám se a otočím se k němu zády. Už nedokážu skrýt zoufalý obličej.

  „Na vrcholku Mont.Everestu.“ Oznámí. Polknu. Tohle je čím dál horší. Proč to nemůže být jiná hora?? Na Everest se Bohové nedostanou!! Je to tak už od jakživa.

  „Dobrá.“ Kývnu.  „Už musím jít. Pán volá.“ Zalžu. Voldemord mne ochotně vyvede z hradu. Před bránou zase potkáme Belu s Katrinou. O něčem si zaujatě povídají. Hned jakmile nás uvidí ztichnou. Nechápavě pozorují scénu před nimi. Ještě nikdy se asi nestalo, že by Hadí ksicht doprovázel někoho pryč. Otevře mi bránu.

  „Doufám, že se ještě někdy setkáme.“ Rozloučí se slizce. Jeho hlas v tu chvíli připomíná ten hnus na zdech. Znechuceně se ušklíbnu.

  „Také v to doufá.“ Zalžu znova a radši okamžitě mizím. Nechci zůstávat v jeho přítomnosti déle než je nutné. Při přenesení se nesoustředím tak jak by jsem měla a ocitnu se na jiném místě než chci.

--**--

  Nadechnu se a zadívá na dveře Řádu. Vidím je. Co jím řeknu? Strážce tajemství je Brumbál. Budou mi věřit? Stejné myšlenky se mi mísily hlavou, nakonec vyjdu po schodech a zaklepu na dveře, před tím však si vytvořím proutek (hůlku). Otevře mi… Moody?

  „Kdo jste?“ vyštěkne

  „Potřebovala bych mluvit s Albusem Brumbálem!“

  „Kdo jste?“ opakuje otázku.

  „Hannagr--Hannah Numen.“vykoktám nakonec

  „Co chcete?“

  „Potřebovala bych mluvit s Albusem Brumbálem!“opakuji

  „Proč?“

  „To Vás nemusí zajímat!“

  „Ale zajímá mne to!“ řekne Moody. Když v tom se v dveřích objevil černovlasý muž, elegantní rysy jasně napovídaly, že je to Black. Znám ho, je to můj oblíbenec, Sirius Black. Na rozdíl od Moodyho se usmíval.

  „Kdo jste?“ zeptal se Sirius

  „Hannah Numen,potřebovala bych mluvit s Albusem Brumbálem.“ Shrnula jsem to, Sirius opět zmizel. Moody se otočil a uvolnil mi - překvapivě - cestu abych mohla vstoupit. Vstoupím jsem, byla to velká hala, vypadá staře a přesto zachovale. Líbí se mi !Sotva jsem se stačila rozhlédnout, všimla jsem si, že mně pozoruje starší člověk s bílým plnovousem, půlměsíčními brýlemi a pomněnkově modrými očima.

  „Dobrý den!“ usmál se a pokynul mi abych ho následovala, vyrazí po schodech nahoru a já za ním. Šli jsme po schodech asi 5 minut. Po chvíli jsme byli v třetím patře a šli jsme okolo dveří až k těm úplně posledním. Otevřel dveře, spatřila jsem jakousi pracovnu. Je tam krásný lustr, obrazy které se pohybovaly a velká knihovna, starobylí stůl a dvě křesla fialkové barvy, vejdu jsem a Brumbál za mnou, poté zavře dveře a pokyne mi ať si sednu, sám si sedne za stůl a pozoruje mně. Sednu si do onoho fialkového křesla, je krásně měkké. Ovšem teď si uvědomím co tu dělám! Chci mu říct kdo jsem?

  „Takže…Proč se mnou chcete mluvit?“ zeptá se zdvořile.

  „Nevím kde začít…“ přiznám a povzdechnu si

  „Od začátku,kdo jste?“ pobídne mně

  „V tomhle světě snad Hannah Numen.“ Řeknu

  „V tomhle světě?“ opakuje Brumbál,nevím proč,ale něco mi říká ,že ať řeknu cokoliv bude mi věřit.

  „Ano,v tomhle světě. Právě proto jsem vlastně tady… Nepředpokládám, že mi budete věřit, ale prosím Vás zkuste to pochopit!“ požádám ho

  „Dobrý tedy,mluvte!“ usměje se, nejspíše si nemyslí, že bych mohla říct něco co by ho zaskočilo.

  „Ve skutečnosti se jmenuji Hannagrit Botanisa Numen, nejsem smrtelník jako jste Vy a lidé. Vlastně nejsem ani člověk,ale … Ale bohyně! Spoustu bohů nadržují tomu Voldymu. Právě proto vyhrává. My jsme se sestrou teleportovaly z našeho světa sem, do světa lidí , nebo-li svět tam dole…“ Začnu vysvětlovat, takhle to trvá ještě dobrou hodinu. Brumbál mně nepřerušoval a poslouchal mně, občas přikývnul. Vysvětlovala jsem mu kdo jsou bohové, co je zbraň bohů, proč teď řád prohrává a mnoho dalšího. Když jsem domluvila, usmál se. 

  „To vše vysvětluje!“ řekne

  „Takže Vy mi věříte?“ zeptám se užasle

  „Samozřejmě, spoustu věcí se tím vysvětluje, navíc, proč by jste to říkala kdyby to nebyla pravda?“

  „Nemyslela jsem,že mi budete věřit!“ usměji se

  „Je pravda,že tomu spoustu lidí nebude věřit. Mohl bych sám říct, že tomu téměř všichni neuvěří, právě proto Vás chci požádat aby jste toto nikomu jinému neříkala. Takže a teď k věci, Vy nám chcete pomoct?“ zeptá se Brumbál

  „Ano!“ přikývnu

  „Tak tedy dobrá! Pokud vím, vydáváte se za Hannah Numen.“

  Tentokrát jenom přikývnu.

  „Dobrá, bylo by dobré kdyby jste se naučila nějaké kouzla kouzelníků a jelikož máte oblečení které se celkem nehodí na našem světě, by jste se mněla převléct!“

  Já na to jenom přikývnu, lusknu prsty a již mám na sobě bílý plášť, pod ním černé po kolena dlouhé šaty.

  „Výborně,výborně!“ přikývne.

  „Takže… Teď oznámím členům Řádu, že přistupujete k Řádu a pracujete na ministerstvu, souhlasíte?“

  Opět jenom přikývnu a Brumbál se usměje a vstane, přejde ke dveřím které otevře. Pokyne mi abych vyšla, tak já i udělám.Brumbál mně opět vede domem a dojdeme až opět do haly.

  „Počkej tu!“ poručí mi, já si sednu do křesla a rozhlédnu se. Brumbál mezi tím zmizí ve dveřích a nechá mně samotnou.

  Co teď asi dělá Alexis?

--**--

  Objeví se na neznámém místě. Kolem ní překrásné rostly stromy s hnědými neponičenými a mohutnými kmeny. Všechny kvetly. Mezi jasně zelenými listy se vyjímaly různě barevné nesouměrné květy. Objevovala se zde bílá, jemně i tmavě růžová, bledě modrá a další barvy duhy. Tráva byla jasná, jemná a maličko mokrá až jste měli chuť si zout boty a projít se po ní. V maličkých hloučcích vykukovaly světlé tulipány, rudé růže a mnoho dalších druhů nádherných rostlin. Celou tuhle přírodní podívanou narušuji jen já a malý shrbený stařec, který sedí na zemi nedaleko mně.

  Má stříbřité dlouhé vlasy. Taktéž stříbrné vousy mu padali do stejné délky jako vlasy. Stařecký obličej poznamenaný mnoha vráskami vypadal přátelsky a přesto jste cítili určitou úctu. Jako by byl víc než Vy. V ruce držel velikou hůl bílé barvy. Na konci této hole byl vyobrazen na pohled silný drak. Stařec je oděn do bílého pláště. Vypadá jako Druid. Kolem něj je vidět i stejná aura.

  Pomalu se vratkým krokem vydám směrem k němu. Čím víc se přibližuji, tím víc cítím jeho mocnou auru. Je bílá jako vše okolo. Ihned mi dojde, že není zlý. Kdyby byl byla by kolem něj černá aura. Avšak nic není černobílé. Jsou i jiné barvi této pro smrtelníky neviditelné moci. Velice mocné moci.

  „Pane, nevíte jak se toto místo nazívá??“ Optám se opatrně. Někoho tak silného si nechci poštvat proti sobě. Stařec jako by si mne teprve teď všiml. Stočí svůj moudrý pohled medových očí ke mně.

  „Ale samozřejmě,že vím kde to jsme. Ale když jste se sem dostala to nevíte kde jste??“ Odpoví otázkou. Jeho hlas zní mocně, přesto zasněně. Jako by ani nebyl na tomto místě. Každým okamžikem mi čím dál víc připomíná Druida. Ti však již nejsou. Poslední Druid zemřel již před mnoha a mnoha lety.

  „Nevím, bohužel.“ Řeknu a dál dumám. Najednou se mi zdá, že ho znám, ale nevím odkud.

  „Zvláštní, velice zvláštní…“ Nadhodí. Nechápu. Co je zvláštní? Co se tím snaží říci?? Co si pod jeho slovy představit?? Jaká je toto hádanka?? Proč vůbec v hádankách mluví??

  „Je to zvláštní, to vím. Ale kde jsem to nevím. Mohl by jste mi to prozradit?“ začnu hrát jeho hru. Jedině tak se něco dozvím. On se zamyslí.

  „Bermudské lesy,děvče,Bermudské lesy!Zvláštní...Velice zvláštní...Leda ,že by....Ne to určitě ne!“ Zahlaholí. Zpozorním. Teď nechápu vůbec nic. Co je možnost na kterou se odvolává??

  „Leda, že by co??“ vyslovím svou otázku nahlas. Dlouho čekám na odpověď. Ale ani z ní se nic nedozvím. Jen, že by jsme musely býti dvě. Co to, ale znamená?? Je to snad jedno z prorotství??

  „Mluvte, prosím.“ Nasadím prosící psí oči. Tak strašně bych chtěla vědět více. Stařec si povzdechne a začne vyprávět.

  „Kdysi dávno…“ Zasekne se. „Ne, to bych neměl říkat, ale…“ Asi neví, jestli mi smí věřit. Pak se teprve odhodlá. „Žili mágové, bohové a elfové v míru. Mír ovšem netrval věčně. Pouto přátelství mezi třemi rasami se přetrhalo a nastal nekonečný boj. Bohové bojovali silami největšími, ovšem neuměli se bránit elfským šípům a jedům, ty ovšem neplatili na mágy, kteří se vyrovnávali elfům lektvary a bohům kouzly.

Bohové se rozhodli, že boj je pod jejich úroveň. Tak vytvořili novou rasu, rasu kouzelníků, kteří nevěděli o elfech, mázích a bozích. Ovšem mír opět přetrhali oni, kouzelníci. Bohové, mágové, elfové a teď již i kouzelníci spojili síly a vytvořili zbraň. Božskou zbraň, nejsilnější věc na všech světech, ale aby nemohla být použita. Byla začarována a můžou ji použít jenom ti kteří mají krev jak elfskou tak božskou a tak též kapku od mágů. Stalo se, narodila se dcera elfce která si vzala boha. Elfka však byla jenom napůl elfka, jelikož její pra-pra-praotec byl mág. A jeho synové kouzelníci. Ovšem ta měla spoustu dětí a čekalo se na děti dvě. Na odlišné děvčata, jedné která duši temnou sic měla, ale čisté srdce. Ta druhá srdce i duši čistou má mít.. Nemá mít tak silnou moc jako starší sestra má, ale chápavost a moudrost od Roweny z Havraspáru,odvaha od Godrika z Nebelvíru jsou taktéž její, ale teď přistupme k té která má tu moc. Ona vlastnosti Zmijozela má, ale Rowena si práci dala a nadpozemskou chytrostí ji pověřila, vědět kdy bojovat a kdy ne, patří k jejím prioritám. Godrik z Nebelvíru povstal a dal jí všechnu svou sílu a moc a teď Helga z Mrzimoru vstala a oběma popřála štěstí, nechť všech lidí osud na jejich bedra spadá, je to ta poslední naděje. Až ty dvě padnou, svět padne do věčné tmy. Již nikdy nevyjde slunce a na obloze nezazáří hvězda, jelikož ty dvě… Ty dvě jsou naše hvězdy.

  Poté se předvedli elfové a vytvořili pomocníka. Mazanou mladou elfku, která povstane k životu až ty dvě si svůj osud uvědomí.

  Bohové jim dají Božskou moc.

  Mágové zase Bradavickou moc.

  A konečně přichází na řadu kouzelníci, ano, oni svým dílem přispí. Dají těm dvou to co nejdůležitější v tuto chvíli jest. Bezpečí a ochranu… A k tomu lásku a přátelství.“ Dokončí své povídání. S úžasem na něj hledí. Kdo jsou ty dvě dívky?? Žijí již nebo se ještě nenarodily?? Jak dlouho budou odolávat zlu, které se na ně určitě chystá???

  Stařec si odkašle. „Kdo vůbec jste??“ Ztuhnu. Jaké mu říct jméno?? Pravé nebo lhát?? Mohu mu věřit?? Pak si znovu vzpomenu na auru. Trošičku se usměji. Nemám důvod mu nevěřit.

  „Alexis Improbusa Numen.“ Odpovím.

  „Ach ta!!“ Přikývne. „Numen… Dcera hlavního Boha, nemýlím-li se…  Vaše matka je..??“ Ušklíbnu se. O nich nemluvím ráda.

  „Alea.“ Odvětím skoro nenávistivě toto jméno. Stařec vypadá, že jméno zná.

  „Alea Cantio Numen, nemýlím-li se?“

  „Přesně.“ Pokrčím lhostejně rameny. Pak se, ale zamyslím. Ještě mi neřekl své jméno. A to by bylo dobré vědět. K mnoha účelům.

  „Yvonng,jméno mé!“ Představí se. Kývnu hlavou. Porozhlédnu se. Tohle míst mi nahání hrůzu. Možná to je dokonalým vzhledem?? Nic dobrého není zároveň dokonalé. To nelze.

  „Asi bych měla jít.“ Nadhodím a pokusím se přenést. Zastaví mne starcova slova.

  „Teď nemůžeš odejít.“ Leknu se. Co tím myslí?? Je to čím dál tajemnější. Proč bych nesměla opustit toto místo?? V tu chvíli se rozezpívají malí ptáčci, sedící na větvích stromů.

  „Proč??“ Zajímám se.

  „Blýská se na temné časy, tyhle svatině se otevírají jenom občas a teď jsou zavřené... Ani bohové se odtud nedostanou... Mnohdy je však pobyt...“ Zarazí se. Jako by ani nechtěl mluvit dále.

  „Pobyt, co??“ Leknu se mírně.

  „Pobyt ve světě démonů posílí..“ Ach néé!! To je snad zlý sen!! Až uvidím Volďase, hned ho zabiji. Jak mne mohl tak moc rozrušit svou zprávou, že jsem se dostala do tohohle zakletého místa?? A to jsem doufala, že už nebudu muset žádnému démonovi čelit!! A co se nestane!! Já se dostanu přímo do jejich světa. To je skvělé. Asi budu skákat tři metry do vzduchu radostí (pro ty, co to nepochopili, je to řečeno ironicky).

  „Světa démonů??“ Chci se ujistit, že mne sluch neklamal.

  „Svět démonů,jsme uprostřed Bermudského trojúhelníku. Démoni jednou za čas zmizí a otevře se brána, po té se však vrátí.“ Chjo!! To je snad naschvál. Bermudský trojúhelník. Co mi řekne příště?? Že se s těmi příšerami mám utkat??

  Zem se zachvěje. Leknu se. Stařec vstane. „Alexis, následuj mně,“ pokyne a zamíří do jednoho z blízkých lesů. Nic neřeknu a raději se vydám za ním. Hlavou mi koluje spousta myšlenek a já je ani nedokáži popsat. Nevnímám cestu. Podvědomě jdu za Druidem. Přesto vše, co vidím mi připadá tak známé. Jako bych tu již před mnoha a mnoha lety byla. Ale toto je má první návštěva Země. Nemohla jsem tu nikdy předtím být.

  Zastavíme se uprostřed lesa. Rozhlédnu se. Vše vypadá stejně jako na místě, kde jsem se objevila. Jen je zde plno zvířat. Všude slyšíte líbezný zpěv ptáků, skrývajících se v korunách stromů. Mladé srnky se volně pohybují. Nemají ani strach se k nám přiblížit. Nedaleko na zemi leží krásný bílo-šedý vlk. Jantarové oči pozorují dění okolo. Srnek si nevšímá. To je proti přírodě!! Spousta dalších zvířat krotce pobíhá okolo.

  „Kde to jsme??“ Zeptám se zmateně.

  „Ve středu lesa. Zvířata zde mají ochranu lesa a les je chrání. Ovšem les také někdo musí chránit před démony, což je důvod proč zde zůstávám...“ Usměje se na mne. Takže mé předpoklady, že je to Druid byly a jsou pravdivé.

  „Vy jste Druid??“ chci se ujistit v své teorii. On jen beze slova přikývne. Sedne si a pozoruje lesknoucí se hladinu blízkého potůčku.

Ááá druhá část.

  Pořád čekám v křesle. Co se tam děje? Proč to trvá tak dlouho? Říká jim kdo jsem? A jestli ano, věří tomu? Napojím své Božské schopnosti a poslouchám co se děje.

  „Kdo je ta holka,Brumbále, nevypadá jako plnoletá?“ zeptá se ten bručoun, Moody.

  „Vzhled klame, víc než to čekáme.“ Ozve se hlas Brumbála.

  „To není odpověď!“ zavrčí Moody.

  „Otázek je sice mnoho, Alastore, ale velice málo odpovědí…“ povzdychne si.

  „Takže je plnoletá, nebo není?“ přeruší jejich rozhovor neznámí hlas.

  „Svým způsobem je i není!“ odpoví Brumbál.

  „Mluvíte jak Druid. Taktéž v hádankách. Ale my chceme celou pravdu, že Siriusi?“ povzdychne si Moody.

  „Samozřejmě!“ ozve se opět ten hlas… Takže Siriusův hlas!

  „Tentokrát není v mé moci Vám na Vaše otázky odpovědět, alespoň ne teď a ne tady...“ zarazí je Brumbál.

  Uvědomuji si, že to není správné jejich rozhovor poslouchat. Ale proč mi nevěří? Je mi z toho do pláče! Brumbál tam prosazuje jejich důvěru a jenom kvůli mně riskuje, že zradí jejich důvěru. Věří mu natolik? Proč jim neřekne pravdu?

  Ponořím obličej do dlaní a vzdychnu. Trvá to už celé hodiny a já musím vyslechnout zrovna tento kousek. Jak dlouho ještě musím čekat? Ne, počkat! Chovám se, jako nějaký nevděčný fracek! Třeba bych si mohla ujasnit kdo jsou mí rodiče. Budlové,nebo jak! A do háje! Řeknu jim, že nejsou kouzelníci? Nebo jak?

  „Jak to myslíte?“ ozve se Moodyho hlas do ticha

  „Že Vám, Alastore ani zbytku Řádu, prozatím nic neřeknu. Nemyslím si, že by to bylo správné zradit důvěru toho děvčete a navíc je to tak neuvěřitelné, že by jste tomu ani nevěřili. Takže dáme průchod času.“ Pronese Brumbál hlasem jasným a laskavým, ovšem taktéž jasně říkající, že nic neprozradí.

  „Kdo to vlastně je?“ zeptá se Sirius

  „Malá holka!“ odpoví nerudně Moody. Já a malá? Dovol abych se zasmála! Kdybys jenom tušil…!

  „Kolik jí je?“ ptá se dál Sirius

  „Sedmnáct ji již bylo, Siriusi.“ Odpoví Brumbál

  „Přesněji?“ pobídne ho Moody

  „Další otázka na kterou nemohu odpovědět...“ povzdychne si ztěžka Brumbál

  „Nebo se Vám ani nechce!“ ozve se vyčítající hlas, opět neznámí, kdo to je?! Napojím se na Moodyho myšlenky.

  „Brumbál stárne.Je čím dál důvěřivější a to ani nevíme, kde se tam ta cácora!“

  Ihned propojení zruším.

  „Bacha na jazyk!“ ozve se Sirius, nejspíše na ten vyčítající hlas.

  „Mohu si říkat co chci!“ odsekne ten vyčítaví hlas.

  „To můžete, ale prosím neurážejte někoho.“povzdechne si Moody. Ten…Ten…Vždyť on sám zpochybňuje Brumbála!

  „Jestli je tohle vše tak bych navrho-“ ozve se chladný hlas.

  „Tebe tak budeme poslouchat!“ přeruší ho Sirius.

  „Mlč, Siriusi!“ okřikne Siriuse Moody.

  „Jsme tu již pět hodin, takže by jsme to mohli ukončit,nemyslíte?“ opět chladný hlas.

  „Ale jistě, Severusi, pokud ostatní nebudou mít námitky.“ ozve se laskavý Brumbálův hlas.

  „Jistě,aby ti Voldemort neutekl!“ okomentuje Sirius.

  „Siriusi, klidni se už!“ okřikne ho Moody.

  „Nemusíš být na Severuska neustále tak zlý.“ Ozve se dívčí hlas.

  „Ty jsi nějaká jeho fanynka?“ oboří se Sirius na dívku.

  „Jen žárlíš!“ odpoví dívka

  „Na co? Snad ne, na mastné vlasy? Na podlézaví způsob? Na zájem o černou magii?“ vyjmenuje Sirius

  „Ty…Ty…Ty ještě uvidíš!“ ozve se zuřiví hlas a poté rána do zdi, trhnu s sebou. Co se tam děje?

  „Kdo to udělal?“ zeptá se Moody.

  „Já nic!To jsem nebyla já!“ brání se členka.

  „Mít mysl uzavřenou,by to taky chtělo!“ ozve se Severusův hlas.

  „Jak jsi to myslel?“ zeptá se Moody.

  „Nitroobrana!“ odpoví jedním slovem Severus.

  „Ale proč jsi jí to řekl?Já ji také nemám zaplou!“ ozve se Moody.

  „Což jednou může být osudová chyba!“ odpoví chladně Snape.

  „Srabusi, nepoučuj a mluv!“ ozve se hlas jiný.

  „Zaútočila na toho Tvého přítelíčka...“ odpoví chladně Snape.

  „Jen až budete chtít útočit dovolte mi určit směr pádu. Alespoň bych to mohl napálit do nějaké té...  věci a ne do zdi, ta je zničená už sama dost...“ řekne pobaveně Sirius.

  „Co to děláš?“ zeptá se ta samá osoba která oslovila Snapea Srabus

  „Jamesi,jsi si jistý, že máš na nose brýle?“ zeptá se Sirius

  „Jo! Lily,že mám brýle?“ zeptá se James

  „Samozřejmě!“ odpoví pro změnu dívčí hlas,hlas Lily.

  „Aha! Takže vidíš tenhle klacík? Ona je to hůlka,víš? A víš co se jí dělá?“ zeptá se pobaveně Sirius

  „Nejsem idiot, Siriusi.“ Prohlásí James.

  „O tom bych občas pochyboval!“ ozve se potrhaný hlas.

  „Tím chceš říct co?“ zeptá se James.

  „Já?Nic!“ ozve se ten potrhaný hlásek.

  „Dvanácteráku, klídek, pohoda a k tomu jenom... Tabáček!“ řekne pobaveně Sirius.

  „Mlč už!“ okřikne ho James. Po té se ozve odfrknutí.

  „Nějakej problém, Srabusi?“ ozve se James.

  „Nemůžete toho konečně nechat?? Chováte se jako malé děti. Tedy ještě hůř!!“ okřikne je Moody.

  „Ano, tím problémem jsi ty!“ odpoví nabroušeně Snape, ignorujíc Moodyho.

  „Ne! To asi ne! Ty jsi tím problémem, smrtijede!“ rozkřikne se James.

  „Jamesi, klid!“ ozve se Sirius.

  „Já jsem klidný!“ zařve James, hned na to se ozve rána, jako by se něco rozbilo.

  „A je po ní!“ poznamená Lily.

  „Je tu ticho!“ poznamená Sirius.

  „A co s tím?“ zeptá se James.

  „Ne, že by mi to vadilo, ale vždycky když se něco rozbije, začne zde křičet a nadávat ten milý obraz ...“ poznamená Sirius.

  „Aha! A teď mlčí… Tvoje matinka asi pochopila, že to nemá cenu!“ usoudil James.

  „Neřekl bych, že to pochopila! Jdu se tam podívat!“ řekne a s tím se otevřou dveře, cuknu s sebou. Sirius se na mně letmo usměje a zamíří k obrazu. Byl za závěsy. Cosi zamručí a vrací se zpátky. Chci se na něco zeptat, ale…

  „Za chvíli skončíme!“ odpoví na nevyřčenou otázku a opět zmizí za dveřmi.

  „Co tu děláš,Kráturo?“ zavrčí nenávistně Sirius.

  „Krátura uklízí,pane!“ odpoví jakýsi hlas, Krátury.

  „Tak uklízíš,říkáš... To by tu nebyl svinčík jako v prasečinci. A taky bys zrovna neměl v ruce vázu, kterou chceš ukrást...“ odpoví Sirius.

  „Nechte toho chudáčka!“ napomene je Lily.

  „Chudáčka? On?“ prskne Sirius.

  „Ano, on! Je to jen ubohý domácí skřítek, taky by jste se k němu mohli chovat lépe!“ odpoví Lily.

  „On žádný chudáček není! Akorát se tu míchá a překáží, sem tam něco ukradne a pořád si něco mumlá pod nosem...“ zavrčí Sirius.

  „Tak se zkus vžít do jeho cítění! Vždy jsi se k němu choval špatně, tak jak myslíš, že se bude chovat k Tobě?“ zeptá se Lily.

  „Je jedno jak se k němu chovám! Ten by se choval stejně a jestli si myslíš opak, mysli si!“ odsekne Sirius.

  „Tak ho alespoň nech!“ zaprosí Lily.

  „Nenechám!“ odsekne Sirius.

  „Necháš!“

  „Nenechám!“

  „Nechte toho!“ ozve se James.

  „Lily, Siriusi Váš rozhovor nemá ani hlavu a ani patu. Siriusi, je sice pravda, že by ses mohl chovat ke Kráturovi lépe, ale nutit Tě nikdo nemůže!“ ozve se Brumbál.

  „Tak co se bude probírat teď?“ zeptá se Moody unaveně.

  „Po pěti hodinách nic!“ odsekne nakvašeně Sirius.

  „Tak můžeme už domů?“ zeptá se Moody.

  „Samozřejmě!“ přitaká Brumbál.

  Pomalu se lidé začnou skupinovat a odcházet. Sirius v tu chvíli vyjde ze dveří. Hned jak všichni otevřou zamíří ke mně.

  „Jak se jmenuješ?“ vypálí, stihnu akorát párkrát zamrkat.

  „Hannah Numen.“ Odpovím mírně nepřesvědčivě.

  „Sirius Black, jméno mé.“ Svůdně zamrká a pokloní se, já se tvářím nechápavě. Brumbál řekl, že tu mám zůstat. S tímhle cvokem?

  „Odkud jsi?“ zeptá se Sirius.

  „Ehm… Z-Ze země jménem… Bohemia!“ vyrazím ze sebe.

  „Kde se nachází?“ ptá si dál.

  „Ehm…Daleko, hodně daleko… Na sever…“ řekne nakonec.

  „Přesněji?

  „V … Estrali!“ vyhrknu..

  „Eh?Tak to nevím kde je… Kolik Ti je?“

  „Osmnáct!“ vyrazím ze sebe, po chvíli ticha.

  „Tak to jsi docela mladá!“ prohlásí.

  „Asi ano…“ přikývnu nejistě.

  „Asi?“ opakuje.

  „Asi!“ přikývnu přidušeně.

  „Proč jen asi?“ zeptá se.

  „Protože to říkáš ty,ne já!“ ušklíbnu se.

  „Aha!“

  „To Vám to Brumbál neřekl?“ zeptám se jako bych nic nevěděla.

  „Co?“

  „To na co se tu ptáš! Kolik mi je, odkud jsem, jak se jmenuji!“

  „Nic nám neřekl! Prej nám to nemůže říct!“ odfrkne si „Asi chtěl, ať nám to řekneš sama! Tak mluv!“

  „Co?“ zeptám se pobaveně.

  „Odkud jsi, kolik ti je, co jsi zač, a tak?“

  „Ehm…“ vyrazím ze sebe,to jsem to nemohla čekat? Sirius se na mně tázavě, svůdně zamrká a poté se usměje. Tohle už je vážně moc. Chci se smát!

  „Ty jsi mi, ale komik!“ řeknu pobaveně.

  „Já?Jak jsi na to přišla?“

  „Řekni mi něco o Tobě!“ vyzvu ho.

  „Co chceš vědět? Ty se ptej, já budu odpovídat, spanilá slečno!“

  „Kdo vlastně jsi? Jak pracuješ?“ zeptám se.

  „Své jméno jsem ti již říkal. A pracuji… To je těžké. Podle ministerstva jsem masový vrah. Podle matky pracuji jako zrádce krve. Podle řádu jsem jeho člen.“ Odpoví Sirius.

  „A podle sebe…?“ pobídnu ho.

  „Nenechají mne nic dělat. Takže asi nezaměstnaný.“ Odpoví Sirius mírně sklesle.

  „To-To to tu máš těžké!“ řeknu.Těžké ani ne, ale spíše nudné!

  „Ale! Pokud zrovna matka neřve je vše v pohodě. Jen samá nuda a nuda.“ Mávne rukou.

  „Ty tu nebydlíš sám?“ podivím se, asi bych to vědět měla, ale což! Většinou to jelo o Smrtijedech, asi proto se to jmenuje Smrtijedí hodinka…

  „Občas tu bývají Weaslyjovi. Proč se ptáš?“ zeptá se

  „Že ták starý člověk a bydlí s matkou!“ zakroutím hlavou. Nechápu!

  „Já nebydlím s matkou!“ ohradí se Sirius a odfrkne si „To jen ona si začarovala obraz a nejde sundat.“ Na to se já rozesměji.

  „Čemu se směješ?“ zeptá se Sirius ´hrozivě´.

  „Ale! Máš vážně miloučkou matinku!“ řeknu ironicky.

  „Ty jsi s ní mluvila!“ obviní mě.

  „Proč bych měla?“ zeptám se nechápavě.

  „Nevím, jen, že to nebylo slyšet!“ vysvětlí.

  „Co?“ zeptám se nechápavě.

  „Matka jen řve a to jde slyšet celým domem.“

  „Tak nekřičela, mimochodem kde ten Tvůj obraz vůbec je?“ zeptám se.

  „Nemám žádný.“ Pokrčí rameny.

  „Máš!Vždyť o něm teď mluvíš!“ řeknu prostě.

  „Nemluvím!“ odpoví.

  „Takže ty obrazy, nemáš?“ zeptám se.

  „Ne. Kdo by mně chtěl kreslit?“ poklepe si prstem na čele.

  „Spoustu lidí...“ pokrčím rameny „Takže tohle není Tvůj dům v kterém je Tvůj majetek?“

  „Je to můj dům,bohužel!“ 

  „Takže tohle není Tvůj obraz?“ ukáži na obraz přede mnou a ušklíbnu se.

  „Ne, takhle já nevypadám!“ odpoví a já se opět rozesměji.

  „Co je tu směšného?“ zeptá se Sirius

  „Takže,ten obraz není Tvůj majetek?“ zeptám se sotva popadnu dech, ignoruji otázku Siriuse.

  „Bohužel je!“ přikývne Sirius

  „Tím pádem je to Tvůj obraz!“

  „Tak to myslíš.Aha!Jo, je to můj majetek, ale nemám se čím chlubit!“

  „Hlupáčku!“ oslovím ho. Ježiši za to oslovení si uříznu jazyk! Na což Sirius odvrátí uraženě hlavu, ale cukají mu koutky. Já ho jenom pobaveně sleduji.

  „Mohu mít otázku?“ zeptám se z ničeho nic.

  „Klidně!“

  „Kolika jsi zlomil srdce?“ zeptám se a nevinně se usměji. Na což se Sirius zamyslí.

  „Víš,já ani nevím!“

  „Lamači srdcí!“ ušklíbnu se.

  „Hej! Ani nevíš, jak dlouho jsem žádnou neměl!“

  „Hodně dlouho?“ tipnu si

  „Hodně moc dlouho. Od smrti Jamese  a Lily. To mi připomíná, že jsem k nim pozvaný na zítřejší oběd.“ Řekne a já raději mlčím.Vždyť jsme Lily i Jamese oživily!

  „Kdo jsou Tví rodiče?“

  „Mí rodiče nejsou kouzelníci.“ Odpovím po pravdě. Vždyť jsou to bohové!

  „A co jsou?“

  „Jak to myslíš?“

  „No co jsou, když nejsou kouzelníci?“

  „Mudlové?“ tipnu si a doufám, že jsem to dobře vyslovila. Přece jenom si to odvodím od Mudlovský šmejd!

  „A jako jak pracují?“ zeptá se

  „Hmmm…Pracují v kostele!“ řeknu první věc co mně napadne,záhy toho lituji.V kostele pracují jenom jeptišky a knězi!

  „Jako co?“vyvalí oči Sirius.

  „Co já vím,často chodí do kostela,nestarám se proč... Možná tam ani nepracují...“

  „A to ses o to nikdy nestarala?“zeptá se

  „Víš,mezi námi nikdy nebyl nejvřelejší vztah...“ řeknu opět po pravdě.

  „Jo, to znám. Taky nemám své rodiče v lásce.“ Odpoví.

  Já se na to jenom pousměji a pokusím se napojit telepatické spojení.

  „Alex,co děláš?“ Odpověď ani po 5minutách ovšem nepřišla.

  „Chovej se tu jako doma. Já jdu spát.“ Řekne Sirius,najednou jako by mně cosi zabolelo, nechci aby odešel!

  „Neodcházej!“ zašeptám. Sirius se prudce otočí.

  „Proč?“ zeptá se.N akonec jenom pokrčím rameny, tipem: Já nic, já muzikant! A hledím na Siriuse.

  „Tak proč?“ naléhá.

  „To je jedno!“ hlesnu nakonec, nemám náladu někomu vylévat své srdce, navíc nejsem ani plnoletá!

  „Není. Snad tu nemáš strach?“ zeptá se posměšně.

  „Nemám,ale…“

  „Ale?“ opakuje.

  „Nechci tu být sama…“ řeknu nakonec, přece jenom mu neřeknu, že ho miluji!ÁÁÁ já ho nemiluji! To slovo jsem nikdy neřekla, ani na něj nemyslela,ani… Ani teď!

  „Ach ták. A do postýlky se ti samotné chtít bude?“zeptá se pobaveně. Na což já vstanu a rázně odkráčím, kráčím pryč!Chci daleko! Hodně daleko, kdekoliv! Hlavně od něj! Cítím jak mi do očí vbíhají slzy. Proč, Siriusi, proč? Když jsi sem jistá, že už jsem dostatečně daleko (V místnosti, vedle místnosti vedle místnosti kde byl Sirius.) se opřu o zeď, sklouznu do sedu a ponořím obličej do dlaní. Ne, nechci brečet! Ale nevím, kde jsem ani to vědět nechci.

  Když v tom uslyším otevírání dveří a chůzi směr ke mně. Kdosi poklekne a osloví mně: „Hannah?“ Já s sebou trhnu a vzhlédnu k onomu člověku. Spatřím Siriuse, Siriuse Blacka. Použiji čtení myšlenek a napojím se mu na hlavu.

  „Jsi v pořádku?“ zeptá se se strachem v hlase. „Ta dívka se mi líbí,ale nechci jí ublížit!“

  Okamžitě se odpojím od jeho myšlenek, v hlavě se mu hrabat, radši, nebudu!

  Po chvíli se k němu nakloním a políbím ho. Sirius, ale polibek neopětuje, po chvíli se odtrhne.

  „Co to děláš?“

  „Já vlastně ani nevím.“ Hlesnu tiše.

  „Tak proč to děláš?“ zeptá se.

  „Nevím proč, ale líbíš se mi, jsi mi sympatický a něco mně k tobě přitahuje, vážně nevím proč...“ odpovím prostě, lhát mu nechci a ani nebudu! Sirius se pousměje a po chvíli mně políbí. Já ztuhnu, je to takový hřejivý pocit, ale nechápu to! Po chvíli však začnu jeho polibek opětovat.

  Po chvíli mi něco dojde! OTEC a MATKA! Co když to sledují? Nemám však chuť ani náladu přerušit tuhle krásnou chvíli.

  „Tohle jsme neměli!“ zašeptá se Sirius a odtáhne se.

  „Proč, ne?“ zeptám se.

  „Ty...  jsi tak mladá a já jsem skoro v důchodu.“ Odpoví Sirius.

  „Takže... Ti na mně nezáleží?“ vyvodím si význam z jeho slov.

  „Mám tě rád... Ale... Prostě jsi mladá a já starý.“

  „To nevadí!“ hlesnu.

  „Ale vadí!“ kývne, když v tom uslyším kroky, trhnu s sebou a pohlédnu na neznámé tváře. Jeden z nich promluví,v čem poznám otrhaný hlas.

  „Nebudeme rušit!“ řekne s úsměvem.A s úsměvem táhne toho rozcuchaného černými vlasy pryč, ten pobaveně mrkne na Siriuse a zmizne za dveřmi a okázale za nimi zavře.

  „Poslouchat za dveřmi se nemá!“ ozve se otrhaný hlas.

  „To neva!“ protáhne …James!

  „Ale va!“ ozve se otrhanec!

  „Neva!“

  „Va!“

  „Remusi Lupine, jim to přece nevadí, nikdy to Tichošlápkovi nevadilo!“ ozve se James.

  Sirius se zvedne a přejde ke dveřím a otevře.

  „Jamesi nerad tě vyhazuji, ale jdi prosím pryč!“ Na to se James vytratí. Sirius se vrátí ke mně a pohlédne na mně.

  „Kde jsme skončili?“ zeptá se.

  „Že ti to vadí!“ řeknu sklesle, nechápu to!

  „Ach tak!Takže to,že je ti teprve osmnáct vadí!“

  „Tobě to vadí…Proč?“ zeptám se.

  „Je ti 18. Máš celý život za sebou. Já tě nemůžu nikam vzít ani nic podobného. Jsem jen psanec.“

  „Já tě miluji a nevadí mi to!“ řeknu věcným tónem. Sirius se mi otočí zády.

  „Já Tebe taky,ale nechci ti zničit život!“

  Sklopím pohled, když v tom si ke mně sedne a chytne mně za ruku. Vzhlédnu k němu. Políbí mně.

  „Taky Tě miluji!“ zašeptá a začne mi rozepínat knoflíčky šatstva. TO NE!Trhnu s sebou a odtrhnu se. Sirius přestane.

  „Promiň.“ Zašeptá.

  „To nic.“ Hlesnu, on mně obejme kolem ramen, položím hlavu na jeho rameno.

  „Jsi krásná, víš to?“ zeptá se.

--**--

Ráno:

  Probudím se brzy ráno. Sotva svítá. Nacházím se v jedné z mnoha chatek v Bermudském lese. Jsem i s Druidem ve vesnici elfů. Teda alespoň mne sem Druid přivedl. Kde je teď to nevím.

  Ležím na velké posteli z mechu. Kolem je, ale vše jen ze dřeva. Občas se vyskytne nějaká rostlina. Oblečena jsem v jemné látce. Toto oblečení mi dali elfové. Vedle postele leží další oblečení. Obleču se a po dřevěné podlaze přejdu k dveřím tvořeným závěsem. Odhrnu ji. Vykouknu z chatky do slunného dne. Všude kolem mně září jasným světlem zeleň.

  Porozhlédnu se po té kráse. Včera v noci to moc vidět nešlo. Pohledem hledám Druida. Nikde ho, ale nevidím. Všimnu si zvláštní rudovlásky, která mne svýma zelenýma očima pozoruje. Na zdech ji tkví křídla. Zamířím k ní. Dívka ze mne nespouští oči. Pomalu se k ní přibližuji. Konečně se objevím před ní. Vypadá celkem sympaticky. Usměji se na ni.

  „Neviděla jsi tu Druida??“ Optám se pomalu a opatrně. Nejsem si jistá, jestli mi rozumí. Asi ne, jelikož se zatváří docela zmateně. Nakonec se na mne také usměje. Teď to nechápu. Znamená to, že mi nerozumí nebo rozumí?? Trochu zatřepu hlavou a nechám tyto myšlenky odejít.

  „Druid jít pryč.“ Oznámí neplynulou Angličtinou. Asi budu muset mluvit pomaleji, aby mi rozuměla.

  „Nevíš náhodou kam???“

  „Říkal, že tu máš zůstat.“ Oznámí mi, ignorujíc mou otázku. Počkat!! Řekla to plynulou Angličtinou!!

  „Ach tak!!“ Zamumlám. Co tu budu dělat?? Musím přece informovat sestru a FŘ, že Voldemord hledá božskou zbraň. Ví i kde je první hádanka. No nic no!! Tak si to tu alespoň užiji. Mohla bych začít tím, že zjistím jak se jmenuje rudovláska. „Mimochodem, jmenuji se Alexis. Jak ty??“ Usměji se znovu.

 „Írimë,možná se ti lépe zapamatuje Irime“ Takže jméno znám. Co teď?? Kam s rozhovorem?? No tak zkusíme zjistit kolik ji je.

  „Kolik ti je??“

  „150 let, Tobě je samozřejmě o hodně více, ale vy bohové jste nesmrtelní...“ Tak tomu se chci zasmát. My nejsme nesmrtelní. Jinak by ty boje nekončili tolika mrtvými. I když v našem světě se už tolik let nebojovalo. Já jsem vlastně nezažila doposud žádnou válku.

  „Né ta úplně. I nás můžeš zabít.“ Namítnu.

  „Ale jinak žijete prakticky mnohem déle.“ Prosazuje si svou Írimë.

  „To je pravda.“ Rezignuji. „Ty tu žiješ od narození??“ Zajímám se dále.

  „Ne tak úplně…“ Odpoví neurčitě.

  „Jak to myslíš??“ Nechápu.

  „Nenarodila jsem se tady.“ Upřesní.

  „Nostari panta vesta! (rodiče uzavřeli manželství).“ Ozve se poblíž. Těmto slovům nerozumím. Ale určitě nejsou určena pro mě a tak si toho nevšímám.

  „A kde??“ Ptám se bez ohledu na vyřvávající dívku (jak jsem poznala podle hlasu).

  „Ufárëa! (málo).“ Zvolá Írimë. Otočím se tedy na tu dívenku, co prve zvolávala. Vidím modlovlasou mladou dívku. Nemá křídla, ale zato špičaté uši.

  „Ufárëa (málo??)?“ Zeptá se nechápavě modrovláska. Vše pozoruji a čekám až mi elfka odpoví.

  „Tancavë! ářčáář (Ano).“ Zakřičí Írimë načež si modrovláska odfrkne a zamíří do lesa.

  „Ptala jsi se na něco??“ Otočí se ke mně elfka. Pobaveně se usměju.

  „Kde jsi se narodila???“ Zopakuji otázku.

  „V bermudských lesech.“ Podivím se. Asi bych už měla mlčet. Pozoruji okolojdoucí elfy. Všichni vypadají tak jinak. Jedni jsou s křídly a jiní zas se špičatýma ušima. Ale najdou se zde i elfové s oběmi zvláštnostmi.

  „Órenya linda cenwelyo (mé srdce zpívá o tom, že tě chce spatřit).“ Ozve se divný elf, který stojí před zvláštní elfkou.

  „Nányë alassëa omentielvanen (jsem ráda, že se setkáváme).“ Odvětí ta elfka.

  „Manen cáralyë (sírë)? (Jak se dnes máš?)“

  „Manë (dobře).“ Tak ráda bych pochopila o čem si mohou elfové povídat. Jsou snad stejní jako lidé?? Nebo jako Bohové, kteří skoro vždy mluví vážně??

  „Mantúlië! Massë nályë nélyë? (Vítej. Kde jsi byla??).“ Otočí se k Írimë.

  „Telnelyë? (Už jste skončili?)“

  „Tancavë! (Ano!).“ Promluví ta elfka.

  „Yallumë! (Konečně!)“

  „Ma ná sinat? (Co je tohle?)“ Zeptá se elf a kývne hlavou ke mně.

  „Atan (člověk).“ Mrkne na mě Írimë. To mluví o mně??

  „Atan?? (člověk)“ Podiví se elf.

  „Tancavë! (ano).“ Přikývne má průvodkyně.

  „Musíme jít, Druid říkal, že ti mám ukázat zdejší lesy...“ Otočí se na mě.

  „Dobrá.“ Řeknu jen.

  „Namárië, tenn' enomentielva (Sbohem,do příštího setkání!)“ Otočí se zase k elfům. Sebere svůj luk s toulcem na šípy. „Pojďme.“ Vyzve mne a jde směrem do lesa. Beze slova ji následuji.

  „Alarwa raimë! (Úspěšný lov!).“ Uslyším ještě za námi.

  „Jak se cítíš??“ Zeptá se mne cestou Írimë.

  „Dobře.“ Odpovím neurčitě.

  „V lese musíme být opatrní, obávám se, že Tvá božská nebude nic platná...“ Upozorní mne.

  „Neboj, budu jak myška.“ Slíbím. Jdeme chvíli tiše. Jen ruch vesnice jde slyšet kolem. Pak najednou zase promluví Írimë.

  „Mám Tě odvést pokud možno do světa lidí...“ Co?? Takže brána je otevřena?? No konečně!! Sic jsem tu jen ani ne jeden den, ale už chci na Zem. I když i tady jsme na Zemi… No, ale není to Země jakou znám z Oka pohledu.

  „To už je brána otevřená??“

  „Ne.“ Zklame mne. „Nemůžeš používat svou magii, jako předtím, ale to neznamená, že to nepůjde pěšky...“  Ahá!! Tak ták to je!! To je, že nemůžu používat magii!! A já si myslela, že jde o bránu jako bránu, ne o bránu jako bránu, chápete mne?? Asi ne, co??

  „Aha! Myslela jsem si, že jde o bránu na zámek.“ Zasměji se. Tak teď už mě chápete??

  „To ne… Umíš bojovat s nějakou zbraní? Dýkou? Lukem? Mečem?“ Zajímá se.

  „Dýku a meč používat umím, ale špatně. Nejlépe však s lukem.“ Ona jen přikývne.

  „Další luk u sebe nemám a vracet se na druhý konec vesnice by trvalo dva dny a již musíme vyrazit..“ Řekne, vytáhne z pochvy po levé ruce dýku (ve druhé je meč) a podá ji Alexis. „Myslím, že moc bojovat, pokud budeme tiché jako myše a obratné jako srny nebudeme, ale...“ Nechá větu nedořečenou. Neřeším to a radši převezmu dýku se slovy díků.

  Konečně vejdeme do lesa. Všude je tma a vlhko. „Pojďme.“ Pobídne mě Írimë a rozeběhne se pryč. Jdu za ní.

  Jdeme už nějakou dobu, když najednou musíme uhnout letícímu šípu.

  „Co to, pro Boha, je??“ Zamumlám, i když odpověď znám.

  „Někdo na nás útočí... To byl elfský šíp...“ Prohodí Írimë a vystřelí svůj šíp do neznáma. Tak tohle bude ještě zajímavé!!

  „Nikoho tu nevidí.“ Šeptnu aby mne útočník nezaslechl.

  „Elfové umí být rychlejší než světlo, ostražitější než kočky a mnohem víc. Naše smysly jsou lepší než božské či lidské. Rychlost a smysly jsou naše zbraně.“ Vysvětlí mi. Zatřepu hlavou. „Myslím, že už tu jsme sami...“ Prohodí po chvíli.

  „Asi ano. Jdeme dál??“ Přikývne a zase se rozeběhne. Jdu za ní.

  „Úcanya huo! (Zbabělý pse!)“ Zakřičí nazpět, jakmile se zastavíme u velikého jezera. Tedy spíše extra velikého jezera.

  „Umíš chodit po vodě??“

  „No trochu, ale moc mi to ještě nejde. Ujdu jen asi čtyři kilometry, víc ne.“ Přisvědčím pomalu.

  „To bude problém,ale teď nemáme na výběr!! Po vodě nás sledovat nemohou!!“ Vydám se na vodu a Írimë se mnou. „Pozor,v těchto vodách jsou i nestvůry a démoni a jelikož nemáš své kouzla...“

  „Chápu…“

  „Musíme najít něco kde bychom si mohly sednout.“ Ozve se po půl hodině.

  „Asi pevninu, ale žádnou široko daleko nevidím.“

  „Nikde nic!! To je jako naschvál!“

  „No tak pojďme dál. Možná na něco narazíme.“ S tím jdeme dále. Po půl hodině si všimnu kamene. Ukážu na něj (Pozn. Autora. Ukazovat prstem se nemá!!!) „Je tam nějaký kámen!!“ Zvolám. Po tomhle, ale neudržím rovnováhu a už si to plavu ve vodičce. Toho v tu chvíli využije jakási divná příšerka a zaútočí na mně. Radši ji nebudu popisovat. Mohli by jste se pozvracet. Zasáhnu ho dýkou do…nosu.  On jen bolestivě zakňučí a plave pryč i s dýkou!! To mu teda neprojde!!
  „Hej!! Tu dýku chci zpátky!!“ Zařvu. „Není totiž moje!!“ Dodám. S tím se mi dýka vrátí zpět. Naučeným pohybem ji chytnu. Írimë mi pomůže a skalisko, kde si obě sedneme.

  „Jak je to ještě daleko??“ Zajímám se potichu a vysíleně.

  „K sopce je to ještě pět kilometrů...“ Obeznámí mi. Omdlím z vysílení z udržovaní kouzla, držet se nad hladinou, a boje s příšerou.

  Probudím se. Všimnu si Írimë.

  „Vstávej!!“ Zatřepu s ní.

Ták a teď se dostanou obě do normálního světa. Vypisovat to nebudu.

--**--

  Sedím v hale a hledím z nedalekého okna. Venku procházejí různí lidé. Slyším rozhovor z kuchyně od Siriuse, Remuse a Jamese.

  „Tak co, jaká se Hannah?“ ptá se zrovna James

  „Proč se ji nezeptáš sám?“ odvětí klidně, ale pobaveně Sirius

  „Jo a ona mi určitě řekne jaká je v posteli, že?“

  „A navíc, já sám nevím, jaká je v posteli…“ odpoví Sirius.

  Počkat! Chápu to dobře? Jsou si vědomi, že je poslouchám? On mně chce dostat jenom do postele?

  „Včera to tak nevypadalo!“ namítne James

  „Dočkej času,Jamesi!“ řekne Sirius, zatímco se Remus rozkašle.

  „U tebe a čekat? To jde? Jak tě znám dostaneš ji do postele ještě dneska!“

  „Ták to já si nemyslím... Je to tuhý kořínek,ale co by nevykopal rýč?“ řekne Sirius!

Já ti ukážu, ty jeden hajzle! Vůbec nevíš, kdo je Hannagrit Botanisa Numen!

  „Vykope vše. Tak honem do toho! Klidně ti pomůžu!“ prohlásí James

  „Nerad ti to Dvanácteráku říkám, ale asi by ses do těchto věcí ohledně Siria a Hannah neměl plést.“ Usoudí Remus.

  „Ty to říkáš, jako by to měl být vážný vztah!“ namítne Sirius.

  „To je jedno, i kdyby nebyl nemá se James do čeho plést. Ty s ním asi taky nemluvíš o Lily.“

  Tohle už nevydržím, nechám na něj spadnout vázu. Ozve se BUM a BÁC! A pád. A nechávám padat další a další. James se začne smát.

  „Asi tě ta váza už nedokázala poslouchat .“ usoudí Remus.

  „Protego!“ ozve se a vázy přejdou padat na Jamese.

  „Protego!“ ozve se druhé tentokrát Jamesovo.

  To už já se, ale soustředím na božskou skříň. Objeví se nad nimi a spadne na Jamese a Siriuse. Bohužel, v tu chvíli přijde Brumbál. Mávnutím hůlky skříň zvedne a postaví, pohledem mi naznačí, že to nebyl dobrý tah a, že si o tom promluvíme později.

  Vyléčí ty dva mávnutím hůlky. A koukne na mně.

  „Potřeboval bych s Vámi, Hannah, mluvit.“ Pronese a zamíří ke schodům, já ho následuji. Opět ta dlouhá cesta, nakonec otevřel dveře a pokynul ať vstoupím. Tak i já udělám, sednu si do křesla a Brumbál do křesla za stolem.

  „Vysvětlete mi to, Hannagrit.“ Vyzve mně.

  „Já…“ začnu.

  „Proč jste to udělala?“

  „Já nechtěla,to on… On je takový… Takový …“ nedokážu se vyjádřit.

  „Chápu!“ zarazí mé blekotání. „Ale musím Vás požádat a by se to neopakovalo, také tu již nebudete dlouho! Brzo Vás pověřím nějakým úkolem,aby jste se tu nenudila.“