Ták a máte tady první kapitolu. Je docela dlouhá. Psaly jsme ji společně s Mollyhanou (a zas to je s velkým). První začínám já. Měníme se po znacích --**--. Jinak to poznáte, tím, že červenou píši já a modrou Hanička (ta Vám vzkazuje, že chce pořádné komentře). Tak si ji užijte.

 

Tija a Mollyhana

 

Úvod

 

 

  Sedím a dívám se do Oka Pohledu (můžu vidět, co se děje na Zemi). Černé vlasy spadající až po zadek mi jemně vlají ve větru, který tu pomalu fouká. Zelené oči pozorně sledují dění na Zemi.

 

  Poblíž mne leží na pohovce má sestra, Hannagrit. Já ji říkám Hannah. Přece jen Hannagrit je příliš dlouhé jméno. Blonďaté vlasy, taktéž po zadek, ji sem tam spadnou do očí. Hned si je rukou odhrnuje a zaujatě si čte nějakou hrubou knížku. Ta má na obalu zvláštní znak. Znám ho. Je to znak Božské zbraně. Nikdo kromě kněží (to jsou bohové, kteří již kdysi zaprodali svou duši ďáblu. Ten je zaklel a nechal je hlídat zbraň. Někteří se vzbouřili, ukradli zbraň a ukryli ji na neznámé místo, kde ji hlídají do teď. Jediná cesta vede přes 15hádanek. Teda tak alespoň zní legenda. Jak to bylo doopravdy nikdo neví) nezná přesnou polohu této zbraně.

 

  Znovu se podívám do Oka. Všimnu si nějakého zvláštního boje. Mezi bojujícími lítají barevné paprsky, kouzla. To budou asi zase Smrtijedi proti řádu. Tyto boje miluji. Ráda zkoumám jak kouzlí a další jejich zvyky. Vždy jsem fandila straně zla, ale přesto se mi zdá krutá. Asi jako polovina mé rodiny. Moje sestra však vždy měla ráda stranu dobra.

 

  „Je tam něco zajímavého??“ Optá se mne opatrně Hannah, čímž mne odtrhne od pozorování bitvy. To nemám ráda!!

 

  „Jen další střet mezi Volďasem a řádem.“ Vyhrknu a dál si ji nevšímám. Jsme sice docela dobré kamarádky (taky s kým se tady bavit?), ale nad ten boj nic nemá.

 

  Sestra jen zamumlá něco ve smyslu: „Zase bojují…“ Povzdechne si,  otočí se na bok a podívá na Maxe (její mrak, věrný pomocník a přítel). Občas ji ho závidím. Také bych chtěla někoho na koho se vždy mohu spolehnou. Pak mne to, ale vždy přejde. Vyhovuje mi samota. Neumím už ani bez ní žít.

 

  Nadšeně pozoruji jak řád prohrává. „Nechtěla bys být někdy tam dole??“ Otočím se na svou sestru a pozoruji její reakci.

 

  Stočí na mne pohled a přemýšlí. Jelikož vím, že mi nic neřekne napojím se na její myšlenky. Naštěstí si toho nevšimne.

 

  „Tam dole…Je tam jenom utrpení, bída a boj!! Má smysl vůbec žít?? Proč se řád nevzdá?? Sice nevědí, že téměř všichni bohové jsou na straně Voldemorda, ale… Proč bojují?? Nechtějí se vzdát?? Proč nechtějí vzdát?? Protože…protože nechtějí, aby se jejich svět změnil a když prohrají svět ´tam dole´ se změní…“ Pomyslí si. Já to slyším jako by mluvila, kvůli tomu napojení.

 

  „Mohlo by to být zajímavé..“ Řekne tentokrát nahlas. Ušklíbnu se.

 

  „To ano. Mají tam spoustu kin a zábavy. Je tam mnohem více činností než tady. Jsou tam přátelštější. Nikdy žádné podzemí ani úkoly v něm. Nikdy žádné příšery, kterých je u nás požehnaně. I když je tam utrpení, snaží se ho mírnit a jejich svět je vždy krásný.“ Promluvím. Snažím se Hannah přesvědčit, že tam dole to není zas ta špatné. „Možná proto se řád nevzdá. Myslí na budoucnost svých dětí. Nechtějí, aby měli strach pustit své děti na zahradu. A nechtějí, aby tento strach prožívaly i jejich děti s těmi svými.“ Snažím se odpovědět němé otázky mé sestry.

 

  „Na to, že chceš být na straně Voldemorda se nějak moc vyznáš v Řádu!!“ Odsekne a otočí stranu knihy. Něco tam čte. Povzdechnu si.

 

  „Co to čteš??“ Houknu na ní.

 

  „Knihu, že by?!“ Řekne. Asi je na mne naštvaná, ale já nevím proč!!

 

  „A co je tam zajímavého.“ Vyruším ji opět ze čtení.

 

  „Spoustu věcí…“ Odpovídá. „Například, jak kouzelníci pomocí hůlek pracují, božské zákony a limity, božské pomůcky, kouzla, minulost…“ Vyjmenovává mi obsah knihy.

 

  „A není tam jak se dostat na Zem?“ Přeruším její mluvu. Ona však mlčí. Takže tam něco je!!! Aby mi to řekla, hypnotizuji ji pohledem.

 

  „Nevím.“ Odpoví mi trochu váhavě. Lže!! Je to na ni poznat. Tak tu knihu si potom půjčím a vydám se na Zem. Jak to bude kráásné. Všude samé barvy a světlo, né jako tady, kde je pořád šero.

 

  „Aha.“ Řeknu jen, aby nepojala podezření s mým plánem.

 

 

 

--**-

 

 Povzdechnu si nerada své sestře lžu,ale,když ona je prostě zbrklá.Přetočím se na břicho,odhrnu si své vlasy s obličeje a začnu číst.Kde jsem to skončila?Mno nic,budu číst novou kapitolu od začátku:

 

  Kapitola Stopadesátá osmá

 

  Přenes do světa lidí,jelikož Bohové se někdy potřebují dostat na svět lidí (tvz. Svět tam dole) existují různé teleporty tam dolů.Mnoho Bohů není obdařeno silou dostat se tam dolů,aby vykonala skutky které má.Tak bohyně Isis kdysi dávno vytvořila novou božskou magii.Nazvala jí Senorpia a dala Bohům (těm z nás silnějším) schopnost vytvořit portál ,existuje ovšem jenom pár desítek Bohů,mezi nimi rozhodně jsou Hlavní bohové,jejich děti a manželky,..

 

  Dál nečtu.Vstanu a schovám knížku pod polštář,pohled na zbraň mne vždy rozhodí.Nechápu smysl těchto věcí,jaký je rozdíl mezi bohy a kouzelníky?Ano,nějaký rozdíl to je,ale ne tak velký.Zamířím do knihovny,třeba tam bude něco o životě tam dole.Alexis pročítá názvy knih,co hledá?Nikdy do knihovny téměř nechodí.Najednou vzala knihu,vypadala velice staře,byla na ní vrstva prachu,tu sestra akorát smetla a zadívala se na název.Poté zamířila do čítárny,já za ní.Zasedla do křesla.Otevřela knihu a začala číst. Dokázala jsem přečíst název Zemské kouzla.To jí to ještě nepustilo?Na tváři ji pohrává jakýsi úsměv,stejný má vždycky když nikdo neví ,že dělá něco co nemá.Po chvíli si odkašlu a jenom ji oslovím: „Alexis?“

 

  Prudce s sebou trhne,mám pravdu dělá nepravosti!Po chvíli,když zjistí,že jsem to jenom já se uklidní.

 

  „Ano?“ podívala se na mně,čekajíc co ze mě vypadne.

 

  „Co tu hledáš?“ zeptám se nedůvěřivě.Ach bože!Bez toho tónu by to nešlo?

 

  Podívá se na mně trošičku nechápavě.Ale nakonec mi odpoví : „Knihu,ale už jsem ji našla.“ Jako kdybych to neviděla!Po chvíli ukáže na knihu ve své ruce.

 

  „Ty to s tou zemí myslíš vážně?“ navážu po chvíli téma které mně skutečně zajímá.

 

  „Jak to myslíš?“ zeptá se sestra

 

  „Je-Jestli chceš vážně tam dolů?“ odvětím

 

  „Chci!Proč Tě to zajímá?“ zajímá se Alex

 

  Povzdechnu si.Zamířím zpátky do svého pokoje pro knihu.Cesta kolem regálů knih mi byla nepříjemná.Jako kdyby mně sledovaly a říkaly : Děláš špatně! Cesta do pokoje byla šíleně dlouhá,nakonec jsem ve svém pokoji. Sama! Miluji samotu, samotu se svými přáteli. S Maxem. Ano, Max je můj nejlepší přítel… Věří mi, podporuje mě, radí mi a pomáhá mi! Sednu si na postel a zajedu rukou pod polštář, vytáhnu knihu o Božské magii. Nabádají tam nás bohy abychom se chovali uvážlivě a přitom se téměř všichni tak nechovají! Nadržují tomu parchantovi Lordu Voldemortovi. Zadívám se na obrázek,na Božskou zbraň. Rozmyslím se, vezmu onu knihu a zamířím zpět do čítárny. Cesta byla opět dlouhá,nikdy takhle pomalu neubíhala. Byla bych radši kdyby byla ještě delší,ale… Povzdechnu si a nakouknu do čítárny.Alexis už zde nebyla!Pokusím se telepaticky napojit na její mysl : “Alexis,potřebuji s Tebou mluvit!“

 

  Jsem o 400 let mladší než Alex a telepatii neumím ještě dobře ovládat, tak, že mně uslyší jenom ona, ale v tu chvíli jsem doufala, že to neuslyší otec. Po chvíli jsem uslyšela v hlavě cizí hlásek, hlásek Alex.

 

  „Kde jsi?“ ptala se mně telepaticky

 

  „V čítárně,myslela jsem,že tu na mně počkáš!“ Vyčtu jí,odpověď se mi však nedostane.Pokrčím rameny a zadívám se na knihu.Proč mám pocit ,že tohohle budu jednou velmi litovat? Chci tam dolů,ale… Něco mně na tom děsí,ví ti lidé něco o bozích?Dál ovšem mé myšlenky nejdou,jelikož do čítárny dorazí Alexis.

 

  „Co potřebuješ?“ houkne na mně nakvašeně. Mám chuť tu knihu po ní hodit!

 

  „Když to myslíš vážně,musíš se nějak dostat dolů!“ odseknu tedy jen.

 

  Sestra se na mne jenom podívá,její pohled se mísí s nechápavostí a tázáním.

 

  „Nechápu!“ informuje mně.

 

  Povzdechnu si nad tupostí Alexis a rozvinu své myšlenky:“ Říkala jsi ,že chceš dolů,takže se tam potřebuješ dostat!Před tím jsi se ptala jestli v této,“ zvednu knihu výš abych na ní upozornila, “knize není něco zajímavého... Teda, spíše jestli tam není jak se dostat tam dolů…“ Sklopím pohled

 

  „A ty jsi mi lhala.“ Odtuší ´bystře´, já už ani pohled nezvedám. „Myslela jsem, že to nepodporuješ, tak proč mi chceš pomáhat? Nebo snad chceš také na zem?“

 

  Tímhle mně zaskočila,je chladná. Ale má asi pravdu. Chvíli mlčím, ale potom odpovím:     „Možná!“ Alexis si povzdychne.

 

  „Tak co teda jsi zjistila?“ zeptá se

 

  „Vím,jak se dostat dolů,ale bude to těžké...“ odpovím a pohled zvednu.

 

  „Jak?“ zeptá se nadšeně Alexis,oči ji zazáří díky moci.

 

  V tu chvíli,ale vstoupí do čítárny matka a zakřičí na nás:“ Děvčata za tři hodiny bude oběd!Tak ať to stihnete!“

 

  „Ano,mami.“ Odpověděla ji Alexis.Poté matka zmizela.

 

  „A nesmí na to nikdo přijít!“ dodám

 

  „Samozřejmě,to by jsme se tu asi těžko vracely. I když by to nebylo na škodu se sem už nikdy nevrátit.“ Řekne nadšeně.Já na to lehce přikývnu a nervózně se rozhlédnu,co kdyby tu byl otec?!

 

  „Tak jaký je teda ten způsob?“ vyhrkne nedočkavě.

 

  „Budeme muset vytvořit teleport.“ Odpovím.

 

  „Aha!Tak to doopravdy nebude lehké.“ Zamračí se sestra. „Nepíšou tam nějaký návod?“

 

  Já hned na to otevřu knihu a zalistuji v ní,zastavím se na stránce s kapitolou 118 a přejedu na ní prstem a zastavím se na návodu.

 

  Každý bůh obdařen těmito schopnostmi, musí být plnoletý a připraven na nejhorší. Kvůli tomuto nebudeme zde návod zveřejňovat. Za A není žádoucí aby se návody dovedly do rukou mladším 10 000. Za B ho ani neznáme.

 

  „A sakra!“ zakleji nechtěně na hlas.

 

  „Co se děje?“ zeptá se okamžitě sestra.

 

  „Poslouchej!Každý bůh obdařen těmito schopnostmi,musí být plnoletý a připraven na nejhorší.  Kvůli tomuto nebudeme zde návod zveřejňovat.  Za A není žádoucí aby se návody dovedly do rukou mladším 10 000.  Za B ho ani neznáme.“ přečtu nahlas.

 

  Alex smutně svěsí ramena ,ale po chvíli nabude opět kamennou tvář a prohlásí sebevědomě:“To nějak zvládneme!“

 

  „Jistě,náš otec je hlavní bůh a tím pádem teleport někde v domě musí být!“ odvětím. Ona se usměje.

 

  „Tak ho najdeme!“ prohlásí.

 

 

 

--**--

 

 

 

 

 

  „Jistě,náš otec je hlavní bůh a tím pádem teleport někde v domě musí být!“ Odtuší Hannah.

 

  Nadšeně se usměji. „Tak ho najdeme.“ Prohlásí jistě. Přece to tu nebude nějak moc schované. Táta má přece jen krátkou paměť  a nepamatoval by si všechna místa.

 

  Najednou si všimnu, že sebou sestra trhle. Zaposlouchám se a uslyším kroky.

 

  „Kdo si myslíš, že to je??“ Zeptám se tiše. Odpovědi se mi už nedostane. Dveře se otevřou a vejde Otec. Zmučeně protočím oči, tak, aby to nikdo neviděl.

 

  Otec se zamračí. Nechápu proč. „Myslím,že matka jasně říkala ,že máte být na obědě!“ Konečně mi to dojde. Se sestrou jsme si povídali asi moc dlouho. Kývnu hlavou.

 

  „Ano, otče.“ Odvětím, kývnu na sestru ve znamení ´´vyřešíme to příště´´ a odcházím na oběd.

 

  Hannah jen sklopí pohled (jako vždy, když je v přítomnosti otce) a zamíří za mnou. Hned na to nás s podmračeným pohledem následuje otec.

 

  „Konečně jste se uráčily dostavit.“ Uvítá nás odměřeně matka. Sklopím pohled a sednu si. Mého příkladu následuje sestra. Ta však ještě zabodne svůj pohled do stolu.

 

  „Jsme tu všichni??“ Zajímá se matka, jakmile si i otec sedne.

 

  Moje druhá sestra jménem Janney, s plavými vlásky po pás, 800 let stará, se podívá na matku. „Thomasian chybí!“ Odvětí trpce.

 

  „Kde zase je?!?!?* Rozeřve se matka. Povzdechnu si. Thomas chybí snad vždy. Jen párkrát to stihl včas.  Telepaticky se na něj napojím a sleduji, co dělá. Pomáhá s lavinou ´tam dole´.

 

  „Thomasi neměl by jsi už jít??“ Zeptá se jakýsi muž. Medovýma očima pořád pozoruje okolí a jeho hnědé vlasy má sepnuté do culíku. Kdyby takhle chodil u nás, asi by se nedožil dalšího rána.

 

  „Kolik je hodin?“ Zajímá se bratr a podívá sena hodinky. „Sakra.“ Zakleje. „Díky už jdu.“ Vyběhne pryč a pomocí teleportu se přenese nahoru. Už nevidím kde se objeví.

 

  „Thomasi!! Je oběd!! Radši se okamžitě dostav nebo bude matka asi hodně naštvaná.“ Pošlu mu myšlenku, i když vím, že už je na cestě, ale kdyby si to rozmyslel…

 

  Netrvá dlouho a dveře jídelny se rozlétnou a dovnitř vtrhne Thomas. Jeho sokol, kterého má pořád u sebe se lekne a začne poletovat po místnost a ničit vše na co přijde. Přijde mi to legrační, ale radši nic nedělám.

 

  „Ty zmetku!! Vidíš, co děláš?!!?!?! Jak já jsem mohla porodit takové nemehlo.“ Uslyším ´´milí´´ hlásek mé matky jak řve. Ušklíbnu se nepozorovaně. Slituji se nad bratrem a kouzle sokola uklidním. Ten přestane poletovat a znovu si sedne na Thomasovo rameno. Všimnu si ještě jak otec podmračeně sleduje bratra. Ten jen pohladí svého sokola.

 

  „Klid Aegisi.“ Zašeptá.

 

  „Sedni si.“ Štěkne ještě máma a už je zticha. Thomas si sedne. Jelikož jsem ještě pořád napojena na něj tak slyším i jeho myšlenky.

 

  „Jak já nesnáším tyhle rodinné obědy.“ Pomyslí si. Ihned ukončím spojení. Nechci se mu hrabat v hlavě.

 

  Matka kouzlem přivolá jídlo. Dlouze se na něj zadívám.

 

  „Dobrou chuť.“ Popřeje neupřímně matka a začne jíst. Teda spíše se cpát.

 

  Skoro všichni mí sourozenci (kromě mně, Hannah a Thomase) následují jejího příkladu.

 

  „Dobrou chuť.“ Houknu i já po chvíli a začnu jíst. Jak ráda bych tu nebyla.

 

  "Ále, nejsi plnoletá!“ Pošle mi myšlenku bratr. Ihned mi dochází, že se mi hrabal v hlavě.

 

  „Nelez mi do hlavy.“ Okřiknu ho v duchu, mezitím, co otec také popřeje dobrou chuť a začíná jíst.

 

  "To je jediná zábava zde! A navíc jak bych zjistil všeobecné novinky pro klub NNB??“

 

  „Jaký klub??“ zajímám se. Mezitím začíná bratr také jíst. Jako jediný nepopřál k jídlu.

 

  "NNB nebo-li Nenávidím nadržené bohy!“ Odpoví na mou otázku pořád v duchu. Trochu mne to rozesmutní. Je mi líto, že si tohle o mne myslí. Teda alespoň jsem tak jeho odpověď pochopila. Mám ho ráda a bolí, když se dozvíte, že on si o Vás myslí tohle. Smutek jako vždy zamaskuji. Tahle věta způsobila, že jsem se ještě více uzavřela do sebe. Pro někoho, kdo si jednou bude chtít získat mou důvěru to bude moc těžké.

 

  „To neumíš ani popřát dobrou chuť??“ Křikne na bratra matka. Já se to již snažím nevnímat avšak je to nemožné.

 

  „Ne. Máš pravdu.“ Kývne drze hlavou bratr a ušklíbne se.

 

  „Takhle se svou matkou mluvit nebudeš!!“ Zavrčí otec, zatímco matka ho (Thomase) jen zabíjí pohledem.

 

  „Budu si mluvit jak chci.“ Pokrčí rameny. Tím mne skoro rozesměje. Na malou chvíli zapomenu, co mi řekl. Pak si, ale zase vzpomenu a nasadím skoro chladnou masku. Matka asi nehodlá nijak reagovat a začala se zase cpát.

  Dojím a odložím příbor. Za chvíli to samé udělá i Hannah. Podívám se na sokola. Jde na něm vidět,že se přemáhá, aby nezaútočil na otce. Za pár minut už nikdo u stolu nejí.

 

  „Tak připijme si na všechny zde,ať dobře rozhodují a stanou se dobrými bohy!“ pronese otec. „Na rodinu!“ A pozvedne svou číši. Toho využije sokol a vrhne se na číši. Tu převrhne a její obsah se vylije na otce. Ten teď poměrně zuří. Na rozdíl od zbytku rodiny se bratr zhroutí v záchvatu smíchu. Nevšímám si toho a pozvednu, stejně jako zbytek rodiny, svou číši. „Na rodinu.“ Řekneme všichni najednou. Teda zase kromě bratra. Ten už se uklidnil a jeho sokol mu již klidně sedí na rameni.

  „Můžete jít.“ Propustí nás matka. Konečně!! Už mne to tu nebavilo. Zvednu se a se sklopenou hlavou odcházím pryč. Nepoužiji kouzla a tak musím od svého místa až ke dveřím ujít 200 metrů. Jdu a ničeho si nevšímá. Pak ale uslyším matčino zavřeštění. Otočím se a uvidím jak moje matka mizí a experimenty od sokola na hlavě. Smutně se usměji a mířím dále.

 

 

 

--**--

 

 

 

  Zamířím k Thomasovi a zeptám se: „Kde jsi byl?“

 

  „Jako před tímhle?“ zeptá se s úsměvem na tváři.

 

  „Jistě,před tímhle!“ přikývne

 

  „Pomáhal jsem v lidském světě s lavinou a hádej kdo ji udělal!“ řekl a úsměv mu náhle zmizel z tváře.Sokol se nespokojeně zavrtěl.

 

  „Otec!“ odtuším.

 

  „Přesně!“ přikývne trpce.

 

  „Ty se dokážeš dostat dolů?“ zeptám se a sleduji ho.

 

  „Jistě,díky teleportům, v tomhle domě je jich spousty. Jeden vede před domy kouzelníků, jeden přímo před dům Řádu a jiný k Voldemortovi.“ Odpoví.

 

  „Ony jsou v domě?“ zeptám se nadšeně

 

  „Ano,je jich spousty.Je jich asi dvě stě.“ Odpoví po chvíli.

 

  „Kde jsou?“ zeptám se s zájmem

 

  „Snad nechceš jít dolů?“ zeptá se nechápavě.

 

  „Alexis taky!“ přikývnu nakonec. Thomas se rozhlédne a mávne na Alex stojící u dveří. Alex si mávnutí všimla a zamíří k nám. Po pár minutách je u nás a tázavě se na Thomasiena dívá.

 

  „Takže vy dvě chcete dolů?“ zeptá se Thomas

 

  Alex se zkoumavě koukne na bratra a poté se rozhlédne a nakonec přikývne:“Ano!“

 

  „Kam přesně?“ vyptává se.

 

  „Prostě dolů!“ řekne Alex

 

  Thomas se zamyslí a nakonec řekne:“Nejlepší cesta je v knihovně!“

 

  „Kde přesně?“ zajímá se Alex

 

  „To najdete!“ prohlásí a přenese se.J á se zamyšleně zadívám na místo kde ještě před tím stál.

 

  „Co teď?“ zeptá se Alex

 

  „O půlnoci půjdeme hledat teleport!“ rozhodnu pevně.

 

  „Jasný!Do té doby si jdu číst!“ kývne sestra

 

  „Dobře!Vem si nějaké věci,jako oblečení a tak…“ řeknu ji

 

  „Na nic nezapomenu!“ mrkne na mně.

 

  „Dobře!O půlnoci!“ řeknu a pokusím se přenést do svého pokoje, bohužel to napálím do lampy, která spadne, božskou magií ji opravím a zmizím ve svém pokoji. Vyhledám věci potřebné a pytlík položím na Maxe který se šťastně zavrtí.

 

  „Maxi,půjdeme dolů!“ informuji ho a on se na mně nechápavě zadívá. Povzdychnu si a sednu na postel, s hrůzou si uvědomím , že jsem položila knihu na straně s teleportem v čítárně.

 

  „Alexis,máme problém!“ vyšlu myšlenky k sestře.

 

  „Jaký?!“ dostane se mi odpovědi.

 

  „Já tam tu knihu nechala!To by problém nebyl,ale přímo na té stráně!“ vyhrknu telepaticky.

 

  „Kde jsi ji nechala?“ zeptá se telepaticky sestra s chvějícím hlasem.

 

  „V čítárně a teď tam většinou je otec!“ odpovím ji sklesle.

 

  „Vše popřít. Vem si knihu a číst. Tím nepojme podezdření.“ prohlásila myšlenkami Alex

 

  „Myslíš?“ zeptám se v duchu sklesle.

 

  „Nevím, ale má dvacet devět dětí, myslíš, že všechny bude hlídat, co čtou a co ne. A i kdyby. Přece nevíme, kdy ten teleport je.“řekne Alex (telepaticky).

 

  „Myslíš,že o půlnoci spí?“ zeptám se myšlenkami.

 

  „Jo, to si bude s matkou užívat.“ Odpoví

 

  „Tak já jdu pro tu knihu!“ vzdychnu, vstanu z postele a zamířím do knihovny. Zarazím se, trhnu s sebou, myšlenky Alexis mně dostihly.

 

  „Kdyby něco, tak řekni. Klidně ti pomůžu.Nebo chceš abych s tebou šla už teď?“

 

  „To bys byla hodná!“ přiznám se. Povzdechnu si a opřu se o zeď, čekajíc na Alex. Upřela jsem své nebesky modré vlasy na obraz, nechala vítr pohrávat si s jejími dlouhými blonďatými vlasy. Když v tom si všimne běžící Alexis,její havraní vlasy vlály ve větru. Když mně spatřila zpomalila a upřela na mně své smaragdově zelené oči. Po chvíli vběhla do knihovny a já ji následovala krokem.

 

  „Tak je tam?“ zeptá se Alex, asi celou cestou běžela, proč nepoužila kouzla?

 

  „Nevím!“ zavrtím hlavou. 

 

  „Tak já si jdu číst!“ oznámí mi, pozvedne knihu, kterou dostala k narozeninám a vejde do čítárny (vedlejší místnosti knihovny,kde jsou křesla a stolky s lampami). Nechce se mi jít dovnitř, tak se opřu o zeď a poslouchám.

 

  „Ahoj, tati!“ ozval se hlas Alex. Ne! On tam je! Má tu knihu? Všiml si jí? Neměla bych použít božskou magií, abych prohlédla zdí. Ano! To bude nejlepší! Zamrkala jsem a mávla rukou, podle návodu, soustředila jsem se na zeď a poté na čítárnu. Otevřela oči a nic. Viděla jsem pouze zeď. To opakuji ještě jednou. Zamrkám po třetí, zavřu oči, mávnu rukou, soustředím se na zeď a čítárnu, po chvíli otevřu oči a vidím čítárnu. Sice černobíle, ale vidím co se tam děje. Otec čte mou knihu a Alex tu svou.

 

  Po chvíli kouzlo zruším, vejdu dovnitř a zamířím ke stolku, kde byla má kniha odložena. Předstírám hledání knihy, kterou má můj otec. Zvykla jsem si hrát si na hloupou v jeho přítomnosti. Cítila jsem na sobě jeho pohled.

 

  Když v tom vklouzla do pokoje má mladší sestra, Janney, její plavé vlásky po pás s oříškově hnědými očima mně sledovaly. Já se na ni podívala. Měla na sobě modré šaty, překryté černým pláštěm a v pravé ruce držela knihu.

 

  „Dobrý večer!“ pozdravila a sedla si do křesla blízko krbu, kde oheň nikdy neuhasne. Začala číst knihu, přečetla jsem název Božská magie pro nejmladší aneb. Dětská magie pro malé bohy.

 

  Pohled mi sklouzne na knihu.

 

  „Jak ji mám dostat zpět?“ zeptám se telepaticky sestry „Potřebujeme ji jestli chceme dolů!“

 

  „Nevím!“ odpoví mi Alex telepaticky „Co to čteš,otče?“

 

  „Janney,mohla by sis jít číst do svého pokoje?“ zeptal se na místo odpovědi otec.

 

Ta zaraženě seskočí z křesla .

 

  „Ano,otče!“ odpoví a vyběhne z čítárny.

 

  „Takže Vy chcete dolů?“ zeptá se otec chladně, já akorát sklopím pohled a mlčím. Alexis taktéž mlčí. Co teď?

 

  „Tak?“ pobídne nás otec

 

  „Ano, chceme. Teda alespoň já, nevím jestli si to Hannagrit rozmyslela.“ Řekne vzdorovitě Alexis. Závidím jí to! Nemá strach se vyjádřit! Mám strach mluvit, tak mlčím.

  „Proč chcete dolů?“ zeptá se po chvíli ticha otec.

 

  „Proto!“ pokrčí rameny Alex.

  „Jdi do svého pokoje!“ zavrčí na nás otec.Alex pokrčí rameny a vyrazí do svého pokoje „Hodně štěstí!“ dojde mi myšlenka Alex.

 

  „Díky,budu ho potřebovat!“ odvětím myšlenkou. Poté se sestra přenese.

 

  Sklopím pohled a zabodnu ho do země.Proč první já?Otevřou se dveře a objeví se v nich matka.

 

  „Co se tady děje?“ zeptá se.

 

  „Ať ti to řekne Hannagrit!“ shodí to na mě otec

 

  „Chtěly jsme s Alexis do světa lidí.“ Špitnu nervózně.

 

  „Jak se... jak se… opovažujete. Jste stejné jako Váš bratr!“ rozkřičí se matka, tohle už nevydržím.

 

  „Asi proto, že je to náš bratr! A na rozdíl od Vás dvou je skvělí!“ rozkřiknu se na ní. V očích mně začaly pálit slzy. Když v tom okamžiku na mou tvář přiletí facka. Já už nechci mlčet! Nakonec zabodnu pohled do země.

 

  „Tak co jsi po mně přesně chtěl?“ zeptá se matka otce.

 

  „První vysvětlit tady Hannagrit co znamená svět lidí a poté i Alexis.“ Odvětí otec

 

  „Aha. Tak svět lidí je samá krutost a nenávist. Je tam bída a smrt. Pokud tam zůstanete v kuse deset let budete smrtelní. A to přece nechcete,že?“ zeptá se matka

 

  „Svět lidí znamená krutost a nenávist jenom proto ,že se všichni bohové zbláznili a nadržují tomu parchatnovi,který v jednom kuse zabíjí!“ odseknu,dříve než stihnu uvážit svá slova.

 

  „Takhle o Pánu Zla mluvit nebudeš!“ zahřmí matka, ozvěna byla tak silná, nedivila bych se kdyby to slyšeli i dole.

 

  „Budu o něm mluvit jak chci!“odseknu. „Jediní kteří se nezbláznili nenávidíte, jenom proto, že se dovolili prosadit svůj názor!“ Proč já ty slova neuvážím? Matka naštvaně oddechuje.

 

  „Taky něco řekni!“ vytkne otci, že nemluví.

 

  „Protože se ukrutně mílí a chtějí aby jejich rodina zemřela.Neváží si naší péče.“ promluví otec.

 

  „Péče? A které? Vy se o nás staráte jenom protože musíte! Nikdy jsme se od Vás nedočkali jediného milého slůvka!“ obviním je,již je mi jedno co říkám.

 

  „Jak to můžeš říci?“

 

  „Normálně! Je to pravda! Nikdy! Nikdy jste nás v ničem nepodporovali a snažili se nám do hlavy vtlouct akorát to,že ten...Ten...Lord Voldemort má pravdu a má právo zabíjet!“ zuřím. Otec jako vždy mlčí.

 

  „Také ,že má!“ řekne matka

 

  „Nemá! Nikdo nemá právo zabíjet jak si uráčí! NIKDO!“ poslední slovo téměř zakřičím. Opět mi na tvář přiletí facka.

 

  „Mlč už!“ okřikne mně matka.

 

  „Vidíte?! Děláte to pořád! Divím se, že Thomas vůbec žije!“ V tu chvíli mi z očí vytryskly slzy a já se rozeběhla pryč. Uslyšela jsem ještě matčino odfrknutí.

 

 

 

  Odbila půlnoc. Já se právě přenesla do knihovny, Max za mnou přiletí za chvíli. Čekám svou sestru. Když v tom ji uvidím, má svázané vlasy do copku a usmívá se.

 

  „Ahoj!Tak jdeme?“ zeptá se.Když v tom přiletí Max. Nese knihu Božská magie.

 

  „Kde je ten teleport?“ zeptá se sestra.

 

  „Nevím!“ pokrčím rameny.

 

  „Jdeme hledat!“ rozhodne.

 

  Tak tedy procházíme knihovnu, vytahujeme knihy a snažíme se objevit tajný vchod. Ale nic!

 

  „Asi jsem něco našla!“ informuje mně sestra, když v tom se za námi odkašlání.

 

  „Ano,otče?“ ozve se Alexis

 

  „Kdo vám řekl o teleportu v knihovně?“ zeptá se nenávistivě otec.

 

  „O jakém teleportu?“ zeptá se Alex nechápavě. Ach bože! Ona vážně neví o teleportu?

 

  „Tak jinak,co tu děláte?“ zeptá se otec

 

  „Hledáme knihu!“ odpoví rychle Alex

 

  „Nebuď drzá!“ osopí se na ni otec

 

  „Nejsem drzá jenom odpovídám na Tvou otázku!“

 

  „Tak jděte spát!“ zavrčí otec.

 

  Zatímco Alex poslušně kývne,já opět vybuchnu.Co to se mnou je?

 

  „Co když se nám nechce spát?!“ zeptám se.

 

  „Nebuď drzá,Hannagrit!“ okřikne mně otec.

 

  „Otče,pokud dovolíš, se sestrou se vzdálíme do vedlejšího koutu a budeme si číst.“ Navrhne Alex.

 

  „Ne, nedovolím. Jděte spát!“

 

  „Dobrá!“ kývne Alex, čímž mně překvapí, chytne mně za ruku a táhne pryč. Vymaním se z jejího stisku a pokračuji vedle ní sama. Alex zavře dveře.

 

  „Vrátíme se později!“ oznámí mi.

 

  „Nevrátíme!On tam bude hlídat!“ zavrtím hlavou.

 

  „Tak se zeptáme na jiný teleport!“ řekne sestra,

 

  „Nemuseli by na ty nebožáky vrhat pořád kouzla! Vždyť jsou to lidé!“ ozve se za námi bratrův hlas. Otočím se a spatřím bratra se svým sokolem.

 

  „Thomasi!“ zavolá potichu Alex.Bratr s sebou trhne, ale zamíří k nám.

 

  „Thomasi, jsem ráda, že jsi tady!“ zaraduje se Alex.

 

  „Aspoň někdo!“ poznamená bratr unaveně a zmučeně. Až teď si všimnu, že je zbědovaný. Šaty potrhané a celý poškrábaný.

 

  „Thomasi,co se stalo?“ zeptám se.

 

  „Ále! Tatík si nejspíš uvědomil, že může být o jednoho člena rodiny méně... Teda pokud to byl on, jestli to nebyla matka!“ Ušklíbne se. Zarazí mně jeho lehkovážný tón, ale to je prostě on!

 

  „Aha. A co jsi to říkal o kouzlech?“zeptá se Alex, zatímco si bratra podmračeně prohlíží.

 

  „Ach ano! Snažím se pomáhat ve světě lidí, když toho tady nikdo není schopen... A před chvílí na ně začali metat božská kouzla, většinou jsou to jenom přírodní katastrofy, tohle bylo mnohem horší...“ řekne Thomas zamyšleně.

 

  „Aha. Nevíš o nějakém jiném teleportu než v knihovně? Tatík tam hlídá.“ řekne sestra

 

  „Páni!To když už hlídal teleport,tak to už jsem o všech věděl...“ pobaveně se zašklebí „Teleport je taky tady...Před chvílí jsem ho použil“ dodá.

 

  „Jak ho poznáme?“ zeptá se sestra a ušklíbne se.

 

  „Proč bych to měl říkat?“ zeptá se Thomas. Alex si povzdechne.

 

  „Nemusíš to říkat,když nechceš!“ zamumlá.

 

  „Proč chcete na zem?“pobaveně se usměje Thomas.

 

  „Už jsi se jednou ptal!“ ušklíbne se Alex.

 

  „Fakt?“ zeptá se Thomas pobaveně a nechápavě.

 

  „Jo,v jídelně!“ odpoví Alex

 

  „V které?“ zeptá se Thomas

 

  „Jsi den ode dne zapomětlivější!“ povzdychne si Alex

 

  „Vážně?!A nevíš,kde jsem nechal hlavu?Mám dojem ,že mi někde upadla!“ ušklíbne se Thomas.Alexis už se tentokrát rozesměje.

 

  „Šašku!“ Řekne v mezi smíchu.

 

  „Já nejsem šašek! Ty mají v cirkusech!“ řekne bratr

 

  „Tak dost vtipů! Nechceš ošetřit?“ zeptá se Alex

 

  „Ále! To nic není!“ mávne rukou, ovšem hned na to usykne bolestí.

 

  „To vidím!“ ušklíbne se ironicky Alex. Popojde k němu. Násilím mu vezme ruku a prohlídne si ji. „Pojď ke mně, tam tě ošetřím!“

 

  „Ještě pořád jsem bůh!“ prohlásí a ruku ji vytrhne, sokol sedící na jeho rameni, s sebou trhne a nespokojeně se zavrtí a snaží se spát. Alex si však dál prohlíží bratra a hledá zranění.

 

  „Kde je otec?“ zeptá se po chvíli Thomas.

 

  „Však jsem ti to říkala,hlídá teleport v knihovně.“povzdechne si Alex.

 

  „Aha!Tak já Vás opouštím dámy!“věnuje nám úklonu a zamíří chodbou do knihovny.

 

  „Tak někde tady je teleport. Snad ho najdeme“ zamumlá sestra. Když v tom se objeví Thomas.

 

  „A já vám zapomněl otevřít teleport!“ hned na to třikrát luskne. Najednou začnou ustupovat cihly a po chvíli nám ukáží tajnou chodbu. Všude pavučinky a mokro. Vypadalo to nepoužívaně. Alex obejme bratra a dá mu pusu na tvář,t en nám naznačí abychom vstoupily.

 

  „Díky!“ poděkujeme obě a vstoupíme,hned na to se objevíme na Zemi. Všude spoustu barev a vůní. Stromy a květiny kvetou. A spoustu motýlů.N ádherná krajina plná kvítí.

 

  „Tak kam se hodláš jít teď?“ zeptá se Alex.

 

  „Nevím,chci pomoct Řádu,tak asi tam!“ řeknu jí. Kam teď? Chci pomáhat…

 

  „Aha. Tak já se půjdu podívat k Voldemordovi,“přikývne Alex smířeně. “tady se asi naše cesty rozchází!“

 

  Já přikývnu a obě dvě zamíříme svým směrem. Smířené se svým osudem a čekající na to co se bude dít. Doufáme jenom v jedno, že se znovu setkáme. Je to konec našeho přátelství?