Máme schůzi. Dojdu na štáb. Chci jít do místnosti, kde je schůze. Všimnu si, ale malé holčičky s oblohově modrými vlasy. Co tu dělá??

  Přejdu k ní. Nevypadá, že by byla dcera někoho, kdo se zde nachází. Možná tak v jiných místnostech. Pokleknu u ní. „Co tu děláš??“ Zeptám se ji mile.

  „Čekám.“ Odvětí.

  „Na koho??“ Zajímám se.

  „Na mamku.“ Řekne.

  „Ona patří k řádu.“ Mluvím dále.

  „Ano.“ Odpoví. „Andromeda Tonksová.“ Řekne jméno své maminky.

  „Ty jsi Nymphadora viď??“ Zeptám se ji.

  „Tonksová.“ Opraví mě. „Nemám ráda jméno Nymphadora.“ Rozesměji se.

  „Dobrá, ale já už musím.“ Všimnu si, že skoro všichni jsou už na schůzi.Holčička přikývne a vlasy ji trochu zfialoví. Takže je to metaformág!! Vejdu do místnosti.

  Pohledem zavadím o Rema. Zase se vrátí včerejší bolest. Radši odvrátím pohled jinam. Na sobě, ale cítím jeho pohled. Musím se přemáhat, abych se na něj nepodívala.

  Konečně se na mě již nedívá. Je to uklidnění. Jeho pohled mě znervózňuje.

  Sednu si na své místo. Pohledem pozoruji podlahu.

  „Jsme tu všichni??“ Ozve se po několika minutách Brumbál. Zamyslela jsem se a tak sebou trhnu. Podívám se po svém okolí. Nikde nikdo nechybí.

  „Jsme tu všichni!!“ Opoví jakýsi člen. Můj pohled se zase stočí na Rema. Vidím jak přestal něco zapisovat a zvedl svůj pohled k Brumbálovi.

  „Mám nápad, hodit Srabuse do Azkabanu.“ Řekne Sirius (Katrina to neslyší, to je jen aby to bylo delší)

  „Dobrá. Začneme hlášením. Siriusi, co jsi zjistil??“ Začne poradu Brumbál.

  „Bonesa Kathleen, Croft Lara, Nicol Begmutská a Nick Borgetson, potom nějaký Pettit by se předali klidně k řádu. K Voldemordovi většinou z čistokrevných rodin. Někteří Blackovi, Trubettovi a Malfoyovy se k němu přidali.“, Začne. „Kathleen měla hezkej zadek.“ Dodá šeptem. V síni je, ale takové ticho, že to všichni slyší. Několik lidí vyprskne smíchy. Brumbál se jen pobaveně usmíval. „I jiné kvality.“ Dodá ještě s úšklebkem. Chudák holka!! Ta se ho asi nezbaví!! Na jejím místě bych zdrhala k Voldemordovy.

  V některých očích lze číst pobavení, v jiných pohoršení (viz. Rem) a v dalších žárlivost (u některých dívek). Brumbál si odkašle.

  „Tak další hlášení.“ S tím vyvolává další a další jména. Ti mu říkají svá hlášení.

  Po dvou mučivých hodinách skončí schůze. Přemístím se domů. Až tam zjistím, že jsem si na štábu nechala bundu. Přemístím se zpět. Chci jít do místnosti, kde se konají schůze. Tam sem si bundu nechala. Zastaví mne hlasy, které zevnitř vycházeli. Podívám se, kdo to je (jsou otevřené dveře). Je tam Rem, Potter a Black. Radši půjdu zpět.

  „O…“ Říká právě Potter. Jdu pryč.

  „…Párkrové.“ Dořekne Black. Zarazím se na místě. Proč chtějí mluvit o mně?? Vrátím se ke dveřím. Schovám se do výklenku, který tam je. Neměla bych, ale chci vědět pravdu. Jestli si se mnou včera hrál, tak o tom teď budou mluvit.

  „Proč??“ zajímá se Rem.

  „Všimli jsme si…“ Začne Black.

  „…Že se po ní díváš…“ Doříkává Potter.

  „…Tak... Zamilovaně…“ Zase Black. Kam tím míří??

  „... a tak chceme vědět... jestli ji máš rád.“ Vyhrkne Potter.

  „Tak jak??“ Zeptá se po chvíli zase Black.

  „Mám ji rád. Proč se vůbec ptáte??“ Vyrazí mi dech Rem. Asi nejsem jediná. I Potter začne kuckat. Pak zase přestane.

  „Proč na mě tak čučíte??“ Promluví zase Rem.

  „Třeba proto, že se do té holky už  tolik let navážíme, zesměšňujeme ji...“

  „A proč jste to dělali??“ Zajímá se vlkodlak.

  „Hmmm... Protože je blbá, nemožná, ošklivá, urážlivá, Jamesi, zapoměl jsem na něco??“

  „Ne.“ Odvětí Potter.

  „Remusi, podívej se.“ Začne zase Black. Snad mě neviděl!!

  „Na co??“

  „Ty máš na víc než na takovou... ošklivku!“ Pokračuje dál.

  „Náměsíčníku…“ Povzdechne si Black.

  „Jsi přece rozumný!! Ta holka je... no... hloupá a... a... určitě tě nemá ráda. Ona ničeho takového schopná není.“ Vezme si slovo Potter.

  „Hmmm... Omluvte mě, musím si odskočit.“ Houkne Black. Projde kolem mě a ani si mě nevšimne. Naštěstí. Pak se zase vrací zpátky se zvláštním úsměvem. Zase si mě nevšimne.

  „Co jsi udělal??“ Ptá se podezřívavě Rem.

  „Nejvyšší potřebu Poberta.“ Odvětí Black.

  „Vtípek!! Ale jaký??“ Ptá se dál Rem.

  „Kde je vlastně Párkrová?? Viděl jsem ji se sovou.“ Řekne Black. Jak se sovou?? Já sovu nemám!! Najednou jde slyšet šum křídel. Asi sova.

  „Co se děje??“ Zeptá se Rem, asi sovičky.

  „Eh??“ Dostane ze sebe Black. V tu samou chvíli kolem mě projde rychlostí blesku Rem. Proč jde tak rychle??

  „To ty?? Co tam vůbec stálo??“ Promluví Potter.

  „Něco ve smyslu nech mně na pokoji. Pozměnil jsem jméno a místo furt do mně musíš rýpat jsem pozměnil musíš na mně zírat.“ Odvětí. „Tohle mi poslala dááávno, když jsme vyhodili její tašku do povětří.“ Co?? Na ten dopis jsem zapomněla!! Snad mu to neposlal.

  „Je to pro jeho dobro.“ Povzdechne si Potter.

  „Jen jestli to pro chudáka vlkodláčka nebylo moc.“

  „Doufejme, že ne.“ Řekne Potter. Pak se ještě na něčem domlouvali a odešli.

  Vyjdu ze svého úkrytu. Vezmu svou bundu. Nic nechápu. Při myšlenkách si všimnu dopisu. Vezmu ho do rukou. Rozhoduji se, zda si to přečíst či né. Nakonec začnu číst:

Blbý Remusi,

Nechápu to jsi úplný idiot bez trochu taktu!

Furt na mně musíš zírat a NECH MNĚ na pokoji!

S přáním dalekého setkání

Katrina (Ponz. Au.: Tohle ti nedaruju, Hano!)

  Vyrazí mi to dech. Ještě k tomu je to napsané mým písmem. Zděšeně se letaxem přenesu do domu.

  Doma si sednu na postel. Dopis pořád svírám v ruce. Přemýšlím. Co si teď Rem myslí?? Že jsem mrcha, co na něj hrála, že ho miluje??

  Rozhodnu se. Půjdu za ním!! Tomuhle NESMÍ věřit!!

  Takhle rozhodnutá se obleču do jiného oblečení. Mám na sobě tmavě modré rifle a černé tričko na ramínka. Na to si obleču černou mikinu. Vlasy si sepnu do dvou pletených copů. Snad to nevypadá moc…

  Povzdechnu si. Vezmu si bundu a přemístím se před jeho dům. Zkontroluji adresu. Snad jsem tu správně. Zazvoním a čekám. Dveře se po chvíli otevřou. Stojí tam Rem. Nervózně se usměji.

  „Co tady chceš??“ Zeptá se Rem naštvaně.

  „Mluvit s tebou.“ Odvětím jen. Nečekala jsem, že bude tak moc naštvaný. Já mu to přece neposlala!!

  „Vážně?“ Protáhne „Nebo se chceš vysmívat citům?? Prosím Tě, nech mně!!“ Zavrčí. Tohle bolelo. Vždyť za nic nemůžu. Nemůžu za to, co udělal Black!!

  „Co se děje??“ Chci, aby mi o tom dopise řekl sám. Asi jsem sem neměla chodit!! Stejnak nevím, co mu říct!!

  „Vážně nevíš?? A co ten dopis??“ Zeptá se. „Miloval jsem Tě a ty takhle…“ Zarazí se na chvíli. „Nemyslel jsem si, že jsi taková.“ Dodá. Proč mě mučí??

  „Nevím o čem mluvíš…“ Vzpomenu si, že o dopisu vlastně nemám vědět.

  „Vážně??“ Zamračí se.

  „Vážně.“ Přisvědčím.

  „Sirius.“ Vypadne z něj naštvaně. „Pojď dál.“ Pokyne mi. Že by mu došlo, kdo to napsal??

  Vejdu dovnitř. „Promiň.“ Hlesne a zavře za mnou.

  „Můžeš mi říci o čem jsi to mluvil??“ Zajímám se.

  „Ale jenom jeden vtípek Siriuse.“ Zavrčí. Pozvednu obočí, ale nechám to tak.

  „Jak se vůbec máš??“ Snažím se navázat rozhovor.

  „Dobře a ty??“

  „Teď už dobře.“ Usměji se.

  „O tomhle jsi, ale se mnou mluvit nechtěla, že?“ Řekne. „Posadíme se??“ Teprve si všimnul, že stojíme. Přikývnu a sednu si. Stejně jako on.

  „Ne, o tomhle jsem mluvit nechtěla.“

  „A o čem teda??“ Zajímá se. Povzdechnu si. V tuto chvíli se mi zdá zvláštní o tomto mluvit, ale…

  „O nás dvou.* Řeknu. Rem zvedne pohled. „Nerozmyslel jsi si, to co jsi včera říkal??“ Začnu.

  „Ne, nechci aby se ti něco stalo. Jsem pro Tebe nebezpečný a chudý.“ Začne zase se svými výmluvami. Proč jednou nezapomene na rozum a nejedná srdcem?? Povzdechnu si.

  „Promiň mi to, ale...“ Zarazí se. „Ale bude to pro oba lepší.“ Dořekne. Jak lepší?? Spíše horší!! Jak mám bez NĚJ žít??

  Zavrtím hlavou. „Nechápu Tě.“

  „Co nechápeš??“ Zeptá se.

  „Tvůj postoj k tomu všemu.“

  „Jaký postoj.“ Nechápe nebo nechce odpovídat.

  „Že si myslí, že  bude lepší, když spolu nebudeme.“ Šeptnu.

  „Taky to tak bude...“ Zašeptá. Vypadá to spíše, že přemlouvá sám sebe.

  „Máme jiný názor…“

  „Jaký??“ To nechápe?? Já myslela, že je inteligentní!! Povzdechnu si. To bude těžké.

  „O nás dvou.“

  „A jak zní??“ Zeptá se.

  „Nemyslím si, že bude nejlepší jen tak tohle projít a na vše zapomenout, jak vyznívá tvůj názor.“ Prozradím. Rem se letmo pousměje.

  „Co tedy navrhuješ??“

  „Přesný opak tvého návrhu??“ Zkusím. On však mlčí a dívá se do země. Povzdechnu si.

  „Co tedy hodláš dělat??“ Zajímám se dál. On se mi jen podívá do očí a mlčí. Jeho oči jsou nádherné. Proč mi jejich vlastník tolik ubližuje??

  „Tak mi odpověz.“ Řeknu už téměř zoufale. Rem mě opatrně vezme za ruku. Čekám na jeho odpověď.

  „Miluji Tě.“ Řekne na odpověď. To má znamenat, že bude se mnou, nebo ne??

  „A to má znamenat co??“ Zajímám se.

  „Že máš pravdu.“ Promluví. Šťastně se usměji. Volnou rukou (za druhou mně drží on) ho pohladím po tváři.

  „To jsem ráda.“ Šeptnu.

  „Já taky.“ Odpoví taktéž šeptem. Políbím ho. On mi mé polibky opětuje. Jsem táák šťastná. Konečně přestal s těmi blbými žvásty, že je příliš nebezpečný.

  Najednou se ozve zvláštní zvuk. Asi to bude zvonek, ale nejsem si jistá. Leknu se toho a odtrhnu se od Rema.

  „Co je to??“ Zeptám se.

  „Zvonek…“ Usoudí. „Počkej tu!!“ Usměje se a jde otevřít. Slyším otevírání dveří. Pak hlas Rema.

  „Ahoj. Copak potřebujete??“

  „Jen tak jsme přišli na návštěvu.“ Ozve se hlas… Pottera. Tak ten mi tu scházel(pro nechápavé, je to ironicky)!!

  „Jen tak?? To u Vás není obvyklé.“ Ozve se zase Rem.

  „Tak proto se to musí napravit!!“ Řekne… Black. Jdu skočit z okna!! Nemohlo se mi stát nic horšího než potkat tyhle dva!!

  „Co se děje?“ Zeptá se podezřívavě Rem.

  „Co by se mělo dít??“ Dostane se mu odpovědi v podobě otázky od Blacka.

  „Chováte se divně.“ Promluví moje láska. „Že by špatné svědomí??“

  „Co tím myslíš??“ Zeptá se po chvíli Black.

  „Však ty to moc dobře víš!!“

  „Promiň.“ Hlesne Black. Cože?? On se omlouvá??

  „Mně se neomlouvej. Spíše Katrině!!“

  „Té se omlouvat nebudu.“ Odsekne Black.

  „Člověk by si myslel, že už jsi dostal rozum!!“ Slyším Rema. Jeho hlas zní ´´trošku´´ naštvaně.

  „Člověk by si myslel, že ty jako vlkodlak budeš opatrnější!!“ Oplatí mu Black. Je to zmetek!! Kdybych se přidala k jejich mluvě znělo by to jako: Člověk by si myslel, že je to jeho kamarád!! Ale takhle se přátelé nechovají!!

  „K čemu??“

  „Neříkal jsi, že nechceš aby se něco stalo, kdyby ses zamiloval?? Co kdyby se něco stalo, tipu omyl??“ Odvětí nakvašeně Black.

  „Jsou věci, které jsi zaspal, Siriusi.“

  „Mno... Hodně štěstí.“ Zavrčí zase Black. Potter se do jejich rozhovoru neplete.

  „Tak chtěli jste ještě něco??“ Zeptá se Rem.

  „Hmm... Kdepak máš princezničku??“ Mluví zase Black kousavě. Ušklíbnu se. Musí být pořádně naštvaný, když mě nazývá princezničkou.

  „Vevnitř. A Sirie, nech si ty tvoje řeči. Já se ti d vztahů taky nepletu!!“

  Black jen cosi zamručí. Nerozumím co. Cítím se provinile, že se kvůli mně hádá s kamarády.¨

  „Tak chtěli jste ještě něco??“ Promluví znovu Rem.

  „Jasně, nakopnout Tě.“ Řekne Black pobaveně. To se tak rychle uklidnil??

  „Ale vážně, chcete ještě něco???“ Promluví Rem, tentokrát pobaveně.¨

  „Mno já nevím.“ Protáhne Black. „Jen tak náhodou, ty v tom máš přehled, kdy je úplněk a kde se hodláš přeměnit??“ Zeptá se tišeji jako by měl strach, že to uslyším.

  „22.března. A kde? to ještě nevím.“ Odvětí Rem.

  „To je za necelé dva týdny. Asi by jsi měl něco najít. A natrvalo!!“ Přidá se do rozhovoru Potter, který doteď mlčel.

  „Chýše byla perfektní blízko byl les.“ Zasní se Black.

  „To sice jo, ale je to na školních pozemcích.“ Odporuje Remus. „Nechcete jít dovnitř??“ Zeptá se po chvíli.

  „To by se hodilo. Je tu totiž zima.“ Ozve se zase Potter.

  „Chýše není na pozemcích ta je v Prasinkách.“ Musí mít námitky Black. Slyším jako by někdo šel dovnitř. Že by to byli oni?? To se rychle pohli z místa. Po půl hodině. To je nový rekord!!
  Všichni (Potter, Black a Remus) vešli do pokoje, kde se právě nacházím. To dva (Black, Potter) mě ignorují. Nevadí mi to… jsem spíše ráda.

  „Nechcete si sednout??“ Zajímá se Remus. Potter jen přikývne a sedne si, co nejdále od mně. Black si sedne vedle něho a ušklíbne se.

  „Hmmm... Ona o Tvém malém chlupatém problému, ví??“ Zajímá se Black. Co tím myslí??

  Nervózně se na ně dívá. Necítím se v jejich společnosti nejlépe. Zakotvím pohledem na Removi. Je jediný, s kterým si mezi těmito lidmi rozumím. On se na mě lehce usměje.

  „Ví.“ Přikývne směrem k Blackovi. Ten se zatváří překvapeně.

  „Zajímavé.“ Poznamená nakonec. „Hmmm... Možná by to šlo u mně, no přímo u mně ne, ale s milým obrázkem by sis určitě rád popovídal o úplňku.“ Řekne ironicky.

  „Jakým obrázkem??“ Ptá se hned Potter.

  „S máti.“ Odvětí pobaveně Black. Rem si konečně také sedne. Nechápu jejich rozhovor. Asi bych měla jít domů.

  „Jak to myslíš??“ Ptá se Rem.

  „Hmm.... Řekněme, že spadla a utrpěla šok, převezli ji k Mungovi a raději zdrhli od ní, ona zemřela a... hmm.... nejstarší syn dostal dům.“ Odvětí Black mluví jako kdyby jeho matka nebyla člověk!

  „Ach tak!!“ Ozve se Potter. Zase nervózně těkám pohledem.

  „Tak co, Remusi??“

  „To nemůžu!! Vždyť to tam bude zničené!!“ Namítne Rem pohotově.

  „Samozřejmě, aspoň tam bude veselo.“ Ušklíbne se Black. Je hrozný!! Nejdřív tak škaredě mluví  své matce a pak ještě o domu??

  „Vím jak moc máš ten dům rád, ale tohle ne!!“ Protestuje Rem.

  „Co vlastně ví o Tvém problému??“ Mluví Black jako bych tam nebyla. Rem se na mě podívá a naznačí mi, abych odpověděla sama. Zrádce!!

  „Co víc je potřeba vědět, kromě toho, že je vlkodlak??“ Odpovím otázkou.

  „Hodně věcí.“ Odvětí pobaveně Black.

  „Například??“ Pozvednu tázavě obočí.

  „To je tajemství.“ Řekne Black stylem ala pan tajemný a zatváří se přísně.

  „Tak proč se ptáš, když je to tajemství??“ Zajímám se.

  „Abych zjistil zda ho víš.“ Odvětí. Ušklíbnu se.

  „nespi.“ Šťouchne Black do Pottera.

  „Já nespím.“ Ohradí se Potter.

  „Teď ne.“ Odvětí Black pobaveně. Potter jen něco zavrčí. Black se jenom ušklíbne.

  Potter pak přivolá kýbl s vodou a vylije jej na Blacka. Ovšem kapky stříkají i na něj. Tak jsou oba celý mokří. Black vyskočí leknutím. Pak ale nastaví zase svůj klid.

  „Díky,už jsem začínal mít žízeň.“ Řekne pak.

  „Já vím.“ Zvolá arogantně Potter. Black vytáhne hůlku.

  „Jak znělo to kouzlo?? Asius!“ Osuší sebe a Pottera. Křesla zůstávají stéle mokrá.

  Ještě jednou na všechny pohlédnu. Zvednu se. „Půjdu domů…!“ Řeknu směrem k Removi a mířím pryč. Rem se taktéž zvedne.

  „Už musíš??“Zeptá mě. „Nechceš tu zůstat??“ Zní jeho druhá otázka.

  „Ne. Už půjdu.“ S tím mu dám pusu a odcházím. Rem jde za mnou, vyprovodit mě.

--**--

  Máme za úkol napadnout Příčnou ulici. Vyvěsit znamení zla, probojovat se skrz bystrozory a co nejvíc lidí zabít. Prostě zábava!

  Je nás hodně, stejně tak jako protivníkům, ale my máme přesilu a vyhráváme. Najednou si všimnu posil Řádu. Sirius Black, ale bratránek! James Potter, jaká ironie. Lily Potterová, ano s manžílkem.

  Black se vrhne na Luciuse. Ten sešle smrtící kletbu, poté Crucio, které Blacka zasáhne.

  Potter zneškodní Goyla.

  „Crucio!“ sešlu na Potterovou. Ta se vyhne.

  „Avada Kedavra! Crucio!“ sešlu dvě kletby. Potterová se vyhne Avadě, ale schytá Crucio.

  „Expelliarmus!“ sešle na mně Potter. Já se vyhnu, tím ale zruším kletbu. Ale potom mně zasáhne jakási kletba, což mně sváže, sotva dopadnu, nestíhám ani zaznamenat jak, ale nevnímám. Nevím, co se děje.

--**--

  Sedím v práci. Je tu nuda. Už dlouho jsem neměla žádný úkol. Alice, s kterou mám kancelář, se přehrabuje ve složkách smrtijedů.

  „Našla jsi něco zajímavého??“ Zeptám se z nudy Alice.

  „Vůbec nic.“ Povzdechne si Alice a něco v rychlosti napíše na pergament. Povzdechnu si taktéž. Podívám se na velké nástěnní hodiny, které máme v kanceláři. Mám ještě tři hodiny do konce služby!! A to mi připadá, že už tu jsem celou věčnost!! Ten čas se vleče!

  „Jestli se nudíš, můžeš mi pomoct přepisovat důležité informace o smrtijedech.“ Nabídne mi Alice.

  „Klidně.“ Vezmu si složky několika smrtijedů a pergameny. Sednu si ke svému stolu a dám se do práce.

  „Sakra!“ Ozve se po chvíli Alice. Zvednu hlavu. Přehrabuje se v nějakých pergamenech.

  „Co hledáš?“ Zeptám se.

  „Hůlku.“ Odvětí. Omylem převrhne kalamář. Zvednu svou hůlku a inkoust uklidím. Pak přivolám Alicinu hůlku a dám ji jí.

  „Díky.“ Pousměje se. „Reparo!“ Spraví si brk a otevře nový kalamář a začne opět psát. Já si sednu zpět na židli a zase začnu číst a psát.

  Po hodině a půl:

  „Našla jsi něco??“ Zajímám se.

  „Jenom staré zaprášené věci, nějaké info které je nepotvrzené, přidala jsem pár výstřižků z novin, záznamy ze školy a ještě přidám fotografie a je to hotovo.“ Odpoví. „A jak jsi na tom ty??“

  „Už to skoro mám. Jen to zabalit do složek.“ Povzdechnu si. Občas si říkám, že nejsem bystrozorka, ale sekretářka.

  „Ještě hodinku a čtvrt a je konec směny.“ Poznamená Alice. Mávnu hůlkou a vše dám do složek. Hotovo!!

  „Jo. Konečně bez nějakých složek. Bude se mi o nich snad i zdát.“ Povzdechnu si. Alice se usměje a něco pošle po vlaštovce z kanceláře. Pak se protáhne.

  „Nevíš kdy je další porada??“ Šeptnu potichu k Alici tak, aby nás nikdo neslyšel.

  „Dnes.“ Odvětí unaveně.

  „Ach tak!! Ještě štěstí, že tam nemusím. Už by se mi tam nechtělo.“ Povzdechnu si. Alice pokýve hlavou a začne řadit složky podle abecedy. Já mávnu hůlkou a všechny moje spisy jsou řádně seřazeny a dány na místa.

  Konec služby!! Konečně!! Jde se domů!! Škoda, že jen musím k rodičům na tu večeři. Mně se tam tak nechce!!

  Zvednu se z židle a letaxem odletaxuju domů. Tam si dám dlouuuhou sprchu. Pak se začnu oblékat. Jelikož mamka nesnáší, když dívky nosí kalhoty, tak se MUSÍM obléct do sukně nebo šatů. A já mám tak ráda kalhoty a nesnáším sukně!! No co!! Mamce se odporovat nemůže!!

  Obleču si červené (skoro rudé) šaty, dlouhé asi po kolena. Vlasy si svážu do drdolu. Oči si namaluji černými stíny. Rty si zvýrazním (zvýrazňovačem) rudou rtěnkou.

  Podívám se na hodiny. Už bych asi měla jít!! Tak jde se do jámy lvové!! Přemístím se před dům rodičů. Nemají totiž letax. Jsou to mudlové.

  Před domem je zahrádka. Přejdu po cestičce, lemované keříčky s růžemi. Dojdu až k domovním dveřím bílého domku. Zazvoním.

  Ani po nějaké době nikdo nezazvoní. Přejdu k nedalekému oknu. Podívám se dovnitř. To co uvidím mi vyrazí dech. Leží tam můj otec v kaluži krve. Zachvátí mě panika!! Chci si vzít hůlku do rukou. Sakryš!! Já si ji nechala doma!!

  Rozhlédnu se kolem. Všimnu si lopaty. Vezmu ji do rukou a rozbiji okno. Pak vlezu dovnitř. Zkontroluji životní funkce otce. Nežije!! Kde je máma??

  Do očí se mi nahrnou slzy. Né!! Teď nemůžu plakat!! Musím pomoci mámě, jestli ještě žije!! Pak bude dost času plakat!!

  Rozhodne se zvednu ze země, na kterou jsem si předtím  klekla, abych mohla zkontrolovat životní funkce otce. Zamířím prohledat dům.

  V prvním pokoji nikoho nenajdu, v druhém taktéž ne, stejně jako v mnoha dalších. Vše je zničené!! Konečně jsou přede mnou poslední dveře. Pomalu je otevřu. Bojím se, co je uvnitř.

  Dveře se otevřou dokořán. Naskytne se mi pohled na mou mámu rozpůlenou vejpůl. Zděšeně vykřiknu. Kdo tohle mohl udělat??

  Radši odvrátím pohled. Je mi z toho špatně!! Konečně nechám slzy padat po tvářích. Zděšeně padnu na kolena. Hlavu dám do dlaní. Jak někdo dokáže udělat něco tak strašného?? A hlavně proč??

  Nic nevnímám. Nechci nic vnímat. Zděšeně se opřu o rám dveří. Stále pláču a slz neubývá.

  „Katrino?“ Mluví na mě někdo. Nejsem schopná zjistit kdo. „Katrino??“Někdo mě obejme. Já ale pořád pláču. Nejsem schopná ani poznat hlas. Znám ho, ale…

  „No ták, neplač.“ Šeptá mi houpe se mnou. Snaží se mne utěšit. Konečně zvednu hlavu. Podívám se do těch nejkrásnějších očí, které znám. Do Remusovích očí. Přitisknu se k němu a začnu mu plakat na rameni.

  „Přestaňte!!“ Ozve se odněkud. Nevím, kdo to je a už se o to ani nezajímám. Asi to budou bystrozoři. Ti vždy chodí pozdě. Až když je po všem.

  „Co to bylo?“ Zajímá se Lily. Nikdo ji neodpoví jen všichni (kromě mně a Rema) tasí hůlky. „Reme zůstaň u Katriny a vy pojďte. Jdeme zjistit, co to bylo.“ Rozhodne Lily. Pak už slyším jen jak ostatní odchází.

  „Katrino!! No ták!! Už neplač!!“ Šeptá mi konejšivě Rem. Přitom mně hladí po vlasech.

--**--

  Dětinské hádky! Něco takového patří mezi malé děti. Kdo má a nemá pravdu. Mezitím co se hádají vytáhnu hůlku, když v tom se ozve rána, otočím se a vidím padat strom. Snape ho liným mávnutím hůlky a neverbálním zaklínadlem odkloní na dům. Třeba někoho zasáhne.

  Otočím se k domu a zamířím k místu kde byl slyšen pád, namířím tam hůlkou a v hlavě se mi vybaví dvě slůvka.

  „Bombarda maxima!“ pronesu a už jenom sleduji jak padají cihly. Objeví se tam čtyři postavy, čtyři známé postavy, které vyběhnou a dají se do boje .Lily Potterová jde na Snape, nemá šanci.

  Potter se vrhne na smrtijeda kterého neznám a hned ho z boje vyřadí.

  Sirius se vrhne na smrtijedku, opět neznámou.

  A já se vrhnu na Pottera kletbou Cruciatus.

  „Nerad Tě klamu, Lily,ale tahle kletba je moje. A když dovolíš ukážu ti jak působí.“ Řekne Snape Potterové, která je momentálně ve vzduchu.

  Sirius se jen taktak vyhýbá zakázaným kletbám.

  Potter se mezitím co postřehnu co se děje vyhne kletbě Cruciatus.

  „Pouta na Tebe!“ sešle další zbytečnou kletbu.

  „Protego!“ mávnu znuděně hůlkou.

  „Incarcerous!“ vyšle další kletbu, tentokrát však ani nedoletí a rozplácne se o štít.

  „Pertificus Totalus!“ další Potterova kletba, opět ji štít zastaví. Nudím se!

  „Crucio!“ mávnu hůlkou tentokrát já. Pottera má kletba zasáhne dokonale. Když v tom… Cítím jak mně pálí znamení zla na levé paži, hlavou se mi mihne místo kde se pán zla nachází.

  „Finite!“ osvobodím pod poutacími kletbami a všichni se přemístíme.

   Pán čeká.

  Objevíme se na místě kde Pán zla čeká. Věnuji mu mírnou úklonu a poté ho už jenom sleduji očima.

  „Jste tu všichni.“ Řekne tiše a chladně, nemusí mluvit hlasitě, jeho mluva je dost hlasitá aby ho zde všichni slyšeli.

  „Jak vidím tak ano. Zvládli jste můj úkol?“  zeptá se chladně Pán zla.

  „Můj pane, rodina Párkrovích je mrtvá, a-ale jejich dcera, Katrina Párkrová, asi ještě žije.“

  „Severusi, jaké byly rozkazy?“ zeptá se hněvivě Pán zla.

  „Zabít celou rodinu, můj pane. Bohužel, jsme je nedostihli všechny najednou. Poté tam dorazil Řád.“ Vymlouvá se Snape. Chabé výmluvy!

  „Crucio!“ sešle na Snape kletbu, která se nepromíjí, toho kletba pokoří. Kletba je rychle zlomena.

  „Crucio!“ sešle kletbu tentokrát na mně, nebráním se jako u Rodolphuse. Kletby Pána zla jsou vždy zasloužené, ano přiznávám svou chybu. Asi po dvou minutách kletbu přeruší, ihned se vysoukáme oba na nohy.

  Nebojím se budoucnosti ani minulosti, natož přítomnosti. Je jasné, že Pán zla zvítězí, není kdo by ho porazil. Ti kteří jsou na odpor, postupně umírají.

  „Takže mám pro Vás nový úkol. Jestli ho zkazíte, tak umřete.“ Promluví tiše Pán zla. Proč jsem ho musela zklamat? Ne, nelituji tohoto co řekl, ale lituji své pitomosti.

  „Zabijete princeznu Dianu. Tak aby to vypadalo jako nehoda.“ Řekne Pán zla.

  Princezna Diana, ta hnusná malá mudla. Oh, jak ironické! To bude jednoduché, je spoustu možností. Snape jenom zaraženě zírá.

  „Samozřejmě, můj pane.“ Řeknu jen na souhlas.

  „Do září ať je mrtvá. Teď běžte.“ Pokyne nám Pán zla.

  Snape se ihned přemístí. Já Pánu zla ovšem věnuji ještě úklonu a poté se přemístím… domů. Co zase bude mít Rodolphus za řeči? Dobře, otevřu dveře a zavřu za sebou. Jak překvapivé, že?

  „Ahoj, Belo.“ Pozdraví Rodolphus chladně.

  „Hmmm… Ahoj.“ Odvětím taktéž chladně.

  „Kde jsi byla?“ ptá se dál.

  „ U pána zla.“ Odvětím prostě, ale zamyšleně.

  „Doufám, že nám neděláš ostudu.“ Řekne opět Rodolphus. Takže on ví o tom fiasku, zajímavé. Probodnu ho pohledem (kéž by pohled zabíjel!). Ovšem neodpovím.

  „Odpověz.“ Poručí.

  „Proč bych měla?“ zeptám se mírně posměšně, opět se vrhá do mé hry. Já za to nemůžu, to on je protivný.

  „Protože už jsi taková.“ Odvětí Rodolphus. Tak já dělám ostudu, ano? No co, dneska nějak nemám náladu na hádky. Zklamala jsem, to nepopírám.

  „Možná ano, možná ne.“ Řeknu prostě.

  „Takže, jak jsi se dneska měla?“ zeptá se Rodolphus. Bože, kam tímhle rozhovorem chce směřovat? Dobře, přistoupím na tu jeho stupidní hru.

  „Normálně. Má tento rozhovor nějaký smysl?“ zeptám se, nebudu se ptát jak se má on. Bože! Jak hloupě by to znělo?!

  „Ne.“ Přizná Rodolphus. Nemá? To je blbost. No což, nebudu se ptát dál.

  „Aha.“ Pokrčím rameny a zamířím do knihovny. Ani Rodolphus to už nechce rozebírat, tak si sedne do křesla a nalije víno, které pije. Ještě bude opilý!

  Sednu si ke stolu v knihovně, ne, nemám v úmyslu číst, ale přemýšlet. Mám slabosti, kterých se musím zbavit! Chci být kompletní smrtijedka!

  Ano, tentokrát nezklamu! Nesmím opět selhat, již jsem si určila cestu. Určila jsem si cestu smrtijeda a to znamená, že na to musím být náležitě hrdá… A nejsem snad? Být smrtijdem je pro mě vším, nezklamu tedy… Nesmím, musím si opět získat přízeň Pána zla! Poslední dobou… Splním úkol, splním očekávání… Pán zla mně naučil Černou magii, přímo od něj. Nemám jak zklamat! Jsem smrtijedka a nezklamu Pána zla i kdybych měla zemřít, zemřít v jeho službách bude ctí, nebudu se bát budoucnosti, budu myslet na přítomnost, jak splnit úkoly Pána zla, jak je splnit nejlépe.

  Temný pán brzo zvítězí válku, jedině my jsme si uvědomili pravdu a bojovali za Pána zla.

--**--

  Sedím a čumím do zdi. Právě se nacházím doma. Rem je tu taky. Nechápe, že chci být sama. Odmítl odejít.

  Pozorně studuji tenké rýhy na omítce. Jsou nejspíše způsobené štětcem. Nikdy jsem neuměla malovat a kouzla jsem nechtěla použít. Tak je stěna plná rýh. Táta mi tenkrát chtěl pomoci. Táta…

  Do očí se mi nahrnou slzy. Není to dlouho, co umřeli. Snad dvě nebo tři hodiny. Čas nechci vnímat. Nechci vnímat nic. Chci jen zpátky rodiče.

  „V pořádku??“ Vytrhne mě ze zkoumání zdi Rem. Mírně sebou trhnu. Němě přikývnu. Všem asi, při pohledu na mě, musí být jasné, že to není pravda.

  „Katrino, vím co asi prožíváš—“ Začne Rem. Jak by to mohl chápat?? Našel snad své rodiče mrtvé doma?? Ne!! Jeho rodiče ještě žijí.

  „Nechápeš.“ Přeruším ho potichoučku smutným hlasem.

  „...ale nesmíš se uzavřít před oko---“ Snaží se mě zase přesvědčit. Já se přece neuzavírám před okolím!! To už jsem udělala dávno!!

  Povzdechnu si. „Prosím tě, nech už toho.“ Zarazím ho podruhé. Mluví tu nesmysli.

  „Katrino, poslouchej mě!!“ Řekne. „A nedívej se na mě takhle!! Vím co prožíváš... Ano, vím to...!! Zemřeli mi také lidé kteří mi byli blízcí, nesmíš se uzavřít před okolním světem, to by nikdo nechtěl... Nikdo!!“ Mluví dál. No o tom, že by to nikdo nechtěl se dá spekulovat. Jeho přátelům jsem, a vždycky jsem byla, na obtíž.

  Podívám se na něj. Do jeho očí. „Mluvil tu někdo o uzavírání před okolním světem??“ Zajímám se. Nepamatuji si, že bych něco takového říkala.

  Rem si povzdechne a vstane.  „Dobře, vzdávám to s tebou!!“ Řekne trochu naštvaně a odejde dveřmi. Sleduji jeho odcházející siluetu. O chvíli později jde slyšet rozčílené prásknutí dveřmi (pozn.au.: Nerozbij je!! Kdo je bude platit??).

  Přitáhnu si nohy k tělu. Rukama si obejmu kolena. Cítím se jako ve snu. Nedochází mi, co se děje. Proč mi nedochází, že jsem možná právě ztratila posledního člověka, který byl schopný se mnou zůstat v jedné místnosti?? Co se to děje??

  Zase se zadívám na zeď. Asi bych měla znovu vymalovat. Ty rýhy jsou hrozné. A navíc ta barva. Nesnáším fialovou. Proč jsem to touto barvou malovala?? A malovala jsem to vůbec já?? Nebo někdo jiný?? Pamatuji si na vymalování několika pokojů, ale kde to bylo?? Bylo to tady nebo jinde?? Doma u rodičů. Rodičů…

  Opětovně se mi do očí nahrnou slzy. Snažím se je mrkáním zahnat. Povede se to. Jak jsem před chvílí mohla přemýšlet o malování pokoje?? V této době??

  Zavřu oči. Máma vždycky říkala, že se máme smát, i když se cítíme sebehůř, protože nikdy nevíme kdo se zamiluje do našeho úsměvu. Ale dokázala by to?? Já ne. Nedokážu se usmívat. Ne teď. Možná později, ale teď ne.

  Před očima se mi přehrávají, jako film, všechny společné okamžiky s rodiči. Vybavuji si i ty, na které jsem skoro zapomněla. Vzpomínám jak se poprvé objevila moje moc. Tenkrát mě rodiče naštvali. Zakázali mi jít si hrát na pískoviště po setmění. Nechala jsem vybuchnout máminu oblíbenou vázu. Nikdo nepochopil, co se děje. Nakonec jsem se musela smířit, že půjdu místo na pískoviště do postele.

  Vzpomínám si na mámin a tátův pohled, když mi přišel dopis z Bradavic. Nebo, když se dozvěděli, že to není vtip jak si původně mysleli.

  Takhle se ponořím do spousty vzpomínek. Vše vidím jasně, jako by se to dělo právě v tuto chvíli. Ani si neuvědomuji, že se usmívám a zároveň pláču (Chech. Nechceš mi dát recept na usmívání se i když je ti na nic?). Tak odlišné věci. Jsem smutná a přesto se musím smát. Smát se vzpomínkám na ně. Možná tímhle máma myslela, že se máme vždy smát. Vždy totiž existují šťastné vzpomínky, které si máme nechat. Každý jednou umře a je jedno jak. Jedinou povinností člověka je umřít. Každý umře jindy. A nikdo neumře dřív než by měl (Pozn. Au.: Může mi někdo říci jak poznám, že mám natáhnout bačkory?). Ani mí rodiče nejsou vyjímkou.

  Otevřu oči. Setřu si slzy ze tváří. Musím žít dál. Prát se s osudem a né se mu přizpůsobit. Stejně nevrátí nic, co už se stalo (Pozn. Au.: To jsi zjistila brzy holčičko!)