Sedím na židli na štábu. Právě Brumbál oficiálně oznámil některá jména smrtijedů. Mezi nimi byla i má dávná kamarádka Bela. Je to dost šokující. Vzalo mně to. Vždy říkala, že nechce zabíjet. Teď je však na JEHO straně. Bude zabíjet a mučit. Nejhorší je, že se možná i my dvě někde střetneme. Jak se zachovám?? Jsem vůbec schopná proti ní bojovat?? Proti nejlepší kamarádce?? Sice jsme se za těch několik let odcizily. Vlastně od doby, kdy byla zasnoubena s Rodulphusem. Ale i předtím to mezi námi skřípalo. Ráda vzpomínám na prosmáté večery. Či celé dny!! Na krásné Vánoce. Ty nejkrásnější v mém životě.

 

  Ráda bych si Belu zapamatovala takhle. Nechci vědět o jejím smrtijedství!! Brumbále, proč jste nám to musel říci?? Je to ta nejhorší správa!! Ještě horší než, kdyby mi oznámili, že je mrtvá.

 

  Mám co dělat, aby mi nezačaly téct slzy. Vše se tak změnilo!! Proč jsme musely dospět?? Proč nemůžeme být pořád ty bezstarostné děti, které si dělají legraci z Norisky?? Asi proto, že to tak osud vymyslel. Dnes jsem dokonce přestala věřit v Boha. Vždy jsem si myslela, že pomůže. Ale nepomohl. V nejhorší chvíli., zůstal někde jinde. Kdyby existoval, nikdy by nedovolil násilí.

 

  Brumbál rozpustí poradu. Zvednu se ze židle. Rozloučím se kývnutím hlavy. Přejdu ke krbu, naberu letax a s výkřikem „Příčná ulice.“ Se letaxuji poblíž domu.

 

  Vyjdu z krbu. Zamyšlená se vydám domů. Cestou narazím do několika osob. Všem se omluvím. Znovu vrazím do nějak osoby.

 

  „Promiňte…“ Omluvím se a chci jít dál. Pak si, ale všimnu, kdo to je. Je to…chvíle napětí…ještě chvíli…Bela!!! „Belo…??“ Dostanu ze sebe přikrčeně. Ta mně jen protne povýšeným pohledem. Co se to s ní stalo?? Proč je tak chladná??

 

  „Máš problém.“ Promluví konečně. Mluví však chladným hlasem.

 

  „Ne.“ Hlesnu. Mám slzy na krajíčku. Teď už vím, že to nezvládnu. Nikdy proti ní nezvládnu bojovat. Ona mi jako jediná rozuměla!!

 

  „Mudlovská šmejdka.“ Odfrkne si. Z oka mi uklouzne slza. Stačím ji schovat. Proč?? Proč tohle všechno??

 

  „Pořád lepší než smrtijedka.“ Zavrčím. Nechci jí nic vyčítat, ale copak se to dá?? Bela přimhouří oči.

 

  „Však Pán zla tebe i ty ostatní lůzy, jako jsou mudlové, motáci a nejhorší z nich mudlovští šmejdi budou vyhubeni jako svý příbuzní v té celé chátře.“

 

  „Změnila jsi se. Ale k horšímu…“ Šeptnu zklamaně.

 

  „Budu to brát jako kompliment, jelikož je spoustu věcí kterým mrňavá mudlovská šmejdka nikdy neporozumí...“ Ušklíbne se.

 

  „Jsi zláá.“ Namítnu. Zní to sice jak od malého dítěte, ale přesně tak se teď cítím.

 

  „A jsem na to hrdá.“

 

  „Lžeš sama sobě…“

 

  „Myslím, že se uvidíme jindy a ukážu ti tam jak jsem zlá.“ Odpoví. S tím se vydá pryč. Tentokrát pryč z Příčné. Zmateně se dívám na její záda. Pořád to nechápu.

 

  Nakonec se otočím a jdu domů. Tam si lehnu na postel a potichu se rozpláču.

 

 

 

--**--

 

 

 

  Je mi to líto, Katrino! Ale musí to tak být, já jsem smrtijedka. Mým cílem je sloužit Pánu zla, my jsme nikdy neměly být kamarádky. Nefungovalo to, nefunguje to, nebude to fungovat! Jsem z čistokrevného rodu a nemohu se zahazovat s mudlovskými šmejdy! Jsem Blacková… Nejsem Blacková, jsem Lestrangeová. Kvůli zachování čisté krve jsem si musela vzít za manžela Rodolphuse Lestrangea. Moc nadšená jsem z toho nebyla, otec mi to usměrnil v hlavě (Cruciatusem) a nakonec jsme si řekli své „ano“. Moc šťastné manželství to teda není, ale to snad řešit nemusím.

 

  Po chvíli chůze se přemístím do sídla rodu Lestrange, nebo spíše na zahradu do domu se přímo nedostanu. Zamířím ke dveřím a otevřu je, vstoupím dovnitř. Je to tu tmavé, ale tohle mi vyhovuje. Po chvíli mi dojde, že můžu zavřít dveře, tak i udělám.

 

  „Belo,kde jsi byla?!“ křikne Rodolphus. To jsou mi otázky!

 

  „Venku.“ Odtuším.

 

  „Kde?“ křičí dál, můj manžel.

 

  „Nekřič!“ řeknu chladně, ale klidně.

 

  „Proč bych neměl? Je to můj dům!“ křičí dál, ovšem zdůrazní „můj dům“*

 

  „Třeba proto, že tady nikdo není hluchý.“ Zareaguji na otázku, proč by neměl.

 

  „Tak proč sis od této doby nezapamatovala, že mi máš říkat kde jdeš?“ křikne dál.

 

  „Řekla jsem ti to!“ poznamenám chladně.

 

  „Neřekla.“ Křikne.

 

  „Řekla, řekla jsem ti, že jsem byla venku a tam jsem také byla.“ Oznámím sladce.

 

  „Ale ty mi to máš říkat než odejdeš!“ křičí, křičí, je to nutné říkat (psát)?

 

  „Příště…“ pokrčím rameny.

 

  „Příště uvidíš!“  křikne.

 

  „A copak?“ ušklíbnu se. 

 

  „Že nejsem jen hodný…“ sykne velice tiše. Ale po chvíli si mně začne hladově prohlížet.

 

  „Ano, ano to vím, jsi taky neschopný.“ Poznamenám.

 

  „Jsi má žena a nebudeš drzá!“ řekne výhružně.

 

  „Nebo co?“ hraji pořád svou (běžnou) hru. On neodpovídá, chytne mně za loket a hrubě políbí. Já nijak neprotestuji, ne, že by uměl líbat,ale je to můj manžel a Blackové se nerozvádějí a nedělají spoustu jiných věcí. S tím se odtrhne.

 

  „Budeš mně poslouchat, je ti to jasné?!“ s tím mi vrazí facku, horší než kletba Cruciatus to rozhodně není.

 

  „Budu poslouchat jenom jednoho muže a tím ty nikdy nebudeš!“ zasyčím. On jako by mé slova ignoroval a políbí mně, surově. Ne, tak to teda ne, chlapečku! Já se jen tak nenechám. Odstrčím ho od sebe. On zareaguje téměř automaticky a dá mi facku.

 

  „Zapamatuj si, že jsem tvůj muž!“ s tímhle mně opět políbí. Tak tohle je moc! Já mu vrazím facku a rychle vytáhnu hůlku, s níž na něj zamířím. Tohle je asi na Rodolpha moc. Protože vytáhne hůlku, dříve než stihnu zareagovat.

 

  „Crucio!“ křikne.

 

  Před kletbou nestihnu uhnout, takže mně kletba zasáhne. Srazí mně na zem a způsobuje nevydržitelnou bolest. Ovšem já nejsem jen tak někdo, kletbu jako Cruciatus vydržím hodně dlouho (narozdíl od těch mamlasů z ministerstva). Pomalu uběhlo dvacet minut a Rodolphus kletbu zruší.

 

  Já, ale pořád bolest cítím. Jsou to doznívající následky kletby. Není to, ale škubání, atd. Jenom bolest která jde vydržet.

 

  „Tak ještě pořád budeš odporovat?“ zeptá se chladně. Mně jedno Cruciatus nezlomí! Jsem Blacková, tohle si nemohu dovolit, ale nejsem žádná jeho hračka. Tak co třeba mu neodpovědět? Tak tedy zůstávám v leže na zemi, chvěji se (doznívající účinky) a mlčím.

 

  „Mluv!“ křikne. Já se kolísavě postavím, nechám si vlasy spadnout do obličeje.

 

  „Donuť mně!“ syknu.

 

  „Crucio!“  sešle kletbu, které se bez problému vyhnu a nastolím pohled alá šelma. A sleduji ho.

 

  „Crucio!“ křikne kletbu,která mine.

 

  „Ále ty jsi zlí... “řeknu pobaveně „Že bys za něco stál, minout stojící cíl není žádná věda, Rodolphe ,stejně tak i ho zasáhnout.“

 

  „Crucio!“ křikne opět, tentokrát nemine. Kletba mně zasáhne a mé tělo zachvátí bolest, ani nepostřehnu jak, ale ocitnu se na zemi. Po delší době Rodoplhus kletbu zruší.

 

  „Tak co?“ zeptá se. Já se postavím, přece nebudu na zemi, je mi jasné, že se tvářím tak jak se i cítím. Nespokojeně a znuděně. S Rodolphusem si nejde hrát.

 

  „Tohle byla kletba Cruciatus.“ Ocením kletbu, ale musím to uznat. Kletby mu celkem jdou.

 

  „Crucio!“ sešle další kletbu. Už se mi to nechce popisovat, takže jako před tím.

 

  „Změnila jsi názor?“ zeptá se.

 

  „Mám snad na výběr?“ zeptám se.

 

  „Ne!“ přisvědčí Rodolphus.

 

  „Tak vidíš.“ Potvrdím. V tu chvíli mně však chytne za loket a políbí mně. Já ho…! Klid, dýchej!To už jsem klesla tak hluboko, že si povídám sama ze sebou? Ježiši marja! On nepřestává, ale… Najednou si vzpomenu na Katrinu, na svou (mrtvou) rodinu a je mi všechno jedno. Cítím, že mi po tvářích tečou slzy, obejmu Rodolphuse.

 

  „Tak ty tady budeš bulet?“ vrazí mi facku. To je moc! Nepatrně couvnu.

 

  „Nemůžeš se jednou v životě chovat jako dospělí?“ křiknu.

 

  „Nemůžeš jednou v životě nebulit?“  křikne nazpátek.

 

  „Víš ,Rodolphusi, něco se mi na tobě líbí, ale protože jsi bezcitný barbar tak se to kříží. Měl by ses konečně rozhodnout! Protože jednou si stěžuješ na to, že se tě ani nedotknu a jindy, že naopak.“ Prohlásím klidně. On skloní pohled.

 

  „Promiň.“ Zamumlá. Že bych konečně strefila jeho slabé místo?

 

  „Ne, já promiň.“ Vypadne ze mě dřív než to stihnu zastavit. Rodolphus se malinko pousměje.

 

  „Asi by jsme se měli přestat hádat, že?“ zeptá se.

 

  „Asi ano.“ Přiznám. On se nepatrně přiblíží a políbí mně, něžně. Po chvíli se dokonce donutím polibek opětovat.

 

  „Miluji Tě.“ Zašeptá Rodolphus. Já bych to taky ráda řekla, Rodolphusi, ale nechci lhát, pro mě jsi a budeš ten malý vlezlí kluk který mně pořád otravoval.

 

 

 

--**--

 

 

 

  Probudím se. Vzpomenu si na včerejší událost. Sakryš!! Já jsem zapomněla informovat řád!! Za tohle mně zabijí!! Mohli jsme ji chytnout!!

 

  Zvednu se a rychle se letaxem dostanu do řádu. Snad tam bude Brumbál!! Ten mně pochopí.

 

  Vylezu z krbu. Rozhlédnu se. Jediná osoba, která je vevnitř je Lily.

 

  „Dobré ráno.“ Pozdravím ji mezitím, co si otřepávám saze z věcí. Tenhle způsob cestování nesnáším!!

 

  Lily se pousměje. „Dobré ráno.“

 

  „Copak ty tu tak brzy??“ Zeptám se a posadím se.

 

  „Tak máme nové informace ohledně smrtijedů a vlkodlaků a ty??“

 

  „Potřebuji mluvit s Brumbále.“ Řeknu popravdě.

  „Brumbál tu ještě není.“ Usměje se na mně. Ach jo!! Já chci Brumbála!!¨

 

  „Aha. A kdy asi tak přijde.“ Vždyť tohle nesnese odklad. Bela by mohla utéct!!

 

  „V osm?“ tipne si. „Jestli se můžu ptát o čem s Brumbálem chceš mluvit??“

 

  „Kvůli Bele.“

 

  „A proč??“

 

  „Byla na Příčné. Asi by se o ní měli dozvědět úřady.“

 

  „Hrají, ale chytrou hru. Většina z těch o kterých nám Brumbál řekl mají velmi dobré jméno na ministerstvu.“ Zhodnotí.

 

  „Vím.“

 

  „Dobré ráno.“ Usměje se Brumla, který se právě přemístil.

  „Dobré.“ Pozdravím. Lily udělá totéž.

 

  „Mohla bych s Vámi mluvit??“ Zeptám se Brumla. Ten jen přikývne.

 

  „Jde o Belu. Včera byla na příčné.“ Přiznám.

 

  „Ach tak.“ Kývne. Já mlčím. „Smrtijedi si začínají víc věřit a útočí na mudlovské vesnice v pětičlených skupinách, jak to vypadá..“ Poznamená ještě. Zděšeně vzhlédnu.

 

  „A chystá se teď nějaký jejich útok??“

 

  „Na vesničku jménem Wes Polis.“ Co?? Tam bydlí mi rodiče!! To je…

 

  „Kdy??“

 

  „Někdy během dneska, postupují podle toho která je nejblíže minulé. Minule zaútočili v těchhle hodinách.“ Tak to je… Ach néé!! Mamííí, tatíí!! Jdu Vám pomoci!!

 

  „Jdu tam!!“ Řeknu. Musím jim pomoci.

 

  „Já také, nemohou přece jen tak zabíjet mudly!“ Přidá se ke mně Lily. Usměji se na ní. Brumla přikývne. Přemístím se k rodičům. Nikde nikdo. Vyjdu ven.

 

  „Crucio.“ Všimnu si jak posílá Lucius na Lily. Nechám to tak. Nemůžu to tak nechat. Pošlu na Luciuse Experiarmus. Hned na to se tam přemístí i další z naší strany.

 

  Chvíli se nic neděje. Pak do mně narazí kouzlo. Nevím odkud. Je to Crucio!! Svalím se na zem v bolestech.

 

  „Ta byla moje.“ Prohlásí Lucík, ale dál mučí Lily. Mému kouzlu se asi vyhnul. Zmetek!!

 

  „Avada kedavra.“ Ozve se najednou bojištěm. Nepoznávám člověka, který to poslal. Ale vím na koho. Na Lupina. Ten se naštěstí vyhne. Nevím jak to zvládám kontrolovat, když jsem mučena. Přestanu vnímat okolí. Tohle je na mně moc!!

 

  Pořád se po zemi válím v bolestech. Konečně! Zrušili kletbu. Namáhavě se zvednu a chci jít dále do boje. Všude lítají paprsky. Nevidím, odkud který jde. Nedokážu vnímat, kde je kdo. Kdo na které straně stojí. Upadám do bezvědomí.

 

 

 

  Probudím se.  Ležím v nějaké posteli. Co se stalo?? Co tu dělám?? Asi mně sem přenesl řád.

 

  Neotvírám oči. Poslouchám okolní zvuky. Ty se po chvíli zformují do slov.

 

  „Vážně, je nám to líto, Náměsíčníku!“ Promluví asi Black. Nejsem si jistá.

 

  „Proč se pořád omlouváte.“ Ozve se zase někdo jiný. Tento hlas znám, ale odkud??

 

  „To by mně taky zajímalo...“ Ozve se úlisný hlas. Hádám tak Pettigrea. Jen ten má takovej hlas z celého řádu.

 

  „Víš ty, á ani nevím... Proč se omlouváme, Jamesi??“ Ozve se zase Black.

 

  „No, protože…“ To byl hlas Pottera.

 

  „Protože, proč??“ Zase Pettigrew.

 

  „…Jsme…“ Black.

 

  „Ale já jsem taky..“ Ozve se tupě.

 

  „To všichni.* Směje se poslední hlas. Kdo to sakryš je??

 

  „..si mysleli, že...“ Začne zase Potter.

 

  „..jsi se zbláznil.“ Dořekne Black.

 

  „Kdo se zbláznil??“ Pettigrew.

 

 „Ty?!?!“ Zahlaholí Potter.

 

 „Já jsem se zbláznil??“

 

 „Buď už zticha!!“ Okřikne ho Potter.

 

 „Nehádejte se pořád.“ Zarazí je ten divný hlas. Podle složení mé společnosti bych odhadla, že je to Lupin, ale radši se přesvědčí. Pootevřu jedno očko. Ááá. Nespletla jsem se!! Radši zase očko zavřu.

 

  „Hele, červíčku, kam, že to pořád mizíš?“ Zeptá se Black.

 

  „No tak ho už nechte.“ Ozve se po dlouhé době Lupin.

 

  „Za…“ Začne Pettigrew. „Za přítelkyní…“ Dořekne. Rozhodnu se dát najevo, že jsem vzhůru. Otevřu oči.

 

  „Jéé, to je, ale společnost.“ Řeknu sarkasticky. Nejsem z nich nadšená. Všimnu si, že Black sebou trhl, stejně jako Potter.

 

  „ONA JE VZHŮRU.“ Zařve Pettigrew jako by to bylo trestný.

 

  „Toho by jsme si vážně nevšimli...“ Poznamená Black.

 

  „Šípková Růženka se probudila.“ Řekne posměšně Potter. Black se pobaveně ušklíbne. Sjedu je hnusným pohledem.

 

  „Já žádnou šípkovou Růženku nevidím...“ Rozhlédne se nechápavě Pettigrew.

 

  „To se jen tak říká.* Směje se Potter. Zato Lupin se mračí. Nechápu proč.

 

  „Ach tak!! Protože ona nemůže být šípková růženka!!“ Prohlásí jejich ocásek. „Na to je moc ošklivá!!“ Dodá ještě.

 

  „Správně…“ Pochválí ho Potter. Nic si z nich nedělám. Jsem proti nim po těch letech inumní.

 

  „Nemůžete toho, alespoň jednou, nechat??“ Pokárá je Lupin.

 

  „Prodáno!!“ Křikne Black, jakmile spadne hrnek na zem.

 

  „Proč by jsme toho měli nechat?? Mně to baví!!“ Nechápavě se na Lupina podívá.

 

  „To možná, ale kdo to má pořád poslouchat…“

 

  „Ano, tak, tak. Když si Srabus našel Voldemorta jako muže, tak je tu pořád druhý slizoun.“ Posmívá se mi Black.

 

  „A co když zmizí i tahle??“ Zajímá se Pettigrew.

 

  „Tak víš co, Remusi?? Uděláme kompromis!!“ prohlásí zase Black.

 

  „Co jsi zase vymyslel??“ Zeptá se ho ztrápeně Lupin.

 

  „Ty půjdeš vedle takže nás nebudeš muset poslouchat...“ Prohlásí svůj nápad Black. „Hele, jaký, že používáš šampón??“ Otočí se na mně. Já jen mlčím.

 

  „No táák! Já chci mít také takový lesk, takovou hebkost,takový....“ Řekne Black a udělá rádoby dramatickou pomlku. To, co však chtěl říci nedořekne.

 

  „Jak já se s Vámi můžu bavit??“ Dá hlavu do dlaní Lupin. Hned na to se na něj všichni zvláštně podívají. Spíše tedy zaraženě.

 

  „My jsme blbci??“ Zajímá se Pettigrew.

 

  „Co??“ Zvedne zase hlavu Lupin.

 

  „Tys říkal jak se můžeš s námi bavit, takže tím říkáš, že jsme tupci??“

 

  „To né, jen jste asi spadli na hlavu.“

 

  „A kde??“

 

  „Petře, spi dál.“ Pozvedne obočí Lupin. Black se rozesměje, zvládne to zamaskovat kašláním.

 

  „Tak jo.“ Řekne Pettigrew a… Skočí mi na postýlku. Přímo na mně.

 

  „Ááááááá!!“ Zařvu.

 

  „Pojď spát, Katrinko. Budeme spát spolu.“

 

  „Ááááááá!! Pomóóóc!!“

 

  „Budeme spát.“ S tím mně začne svlékat. Naštěstí mně zachrání Lily, která vejde a odhodí Pettigrea. Lupin s povzdechne.

 

  „Petře, ty jsi idiot.“

 

  „Děkuji Lily.“ Poděkuji ji za záchranu.

 

  „To nic. Vy všichni VEN!!“ Zařve potom na kluky.

 

  „Hmmm...Přežije člověk pád ze čtvrtého patra?“ zeptá se Black.

 

  „To je jedno!! Okamžitě ven!!“ Zařve Lily nepříčetně. Lupin s Potterem se radši klidí pryč. Pettigrew vyletěl oknem.

 

  „Máš na svědomí Petra!!“ Řekne pobaveně a mávne hůlkou. „Reparo!“ K hrnku. „Accio koště!!“ Přivolá si koště a letí si to dolů za ... polomrtvým Pettigreem. Lily se za ním naštvaně podívá.

 

  „Jsi v pořádku??“ Otočí se ke mně. Přikývnu, i když se vůbec v pořádku necítím. Ozve se zaklepání. Asi ti blbové.

 

  „Říkala jsem, aby jste zmizli!!“ Zařve Lily. Takhle rozčílenou jsem ji ještě neviděla.

 

  „C-Claire jenom ne-nese lektvary na u-uklidnění a t-teplý č-č-čaj.“ Vypískne někdo za dveřmi. „C-Claire do-dobrá dom-domácí skřítka, Cl-Claire jen-jenom plní roz-rozkazy.“ Lily se trochu uklidní.

 

  „Promiň. Jen pojď dovnitř. Myslela jsem, že tam je někdo jiný.“ Otevřou se dveře a dovnitř vejde domácí skřítka. Podá mi lektvary a čaj. Já je vypiji. Chutná to hrozně, ale alespoň je mi trochu lépe

 

  „Děkuji.“ Řeknu směrem ke skřítce.¨

 

 

 

--**--

 

 

 

  Právě skončila schůze Pána zla. Jako obvykle se my smrtijedi sejdeme v menším kruhu a probíráme rozkazy, předchozí úspěchy a neúspěchy. Tyhle rozhovory jsou směšné!

  „Zaútočit na 20 věsnic v týdnu to je...“ ozve se Lucius. Samozřejmě, minulé rozkazy byli skvělé. Spoustu mrtvých mudlovských šmejdů!

 

  „No, dělalo ti to problémy?“ otáže se posměšně Cissa.

 

  „Směšné, něco takového je nemožné!“ prohlásí znenadání Regulus.

 

  „Proč si to myslíš?¨Nevěříš, snad našemu pánu?“ otáže se Rodolphus.

 

  „Věřím, Pánu zla více než komukoliv jinému,a le pochybuji, že někdo dokáže zaútočit v týdnu...“ zarazí se Regulus.

 

  „Na sto lidí?“ dořeknu posměšně.  „To je více než možné!“

 

  „Proč se o tom bavíme?“ zeptá se  Cissa, když už se Regulus nadechuje aby se ujmul slova.

 

  „Protože Regulus nejspíše rád zpochybňuje!“ usoudí Lucius.

 

  „Nechte toho, bude to lehké jako facka!“ zakroutí hlavou Rodlphus.

 

  „Ale i tak Pán zla se zbláznil...“ ozve se neznámí smrtijed, najednou mně zachvátí příliv zlosti, cvičeným pohybem vytáhnu hůlku a bleskurychle mířím na onoho smrtijeda.

 

  „Zopakuj to!“ syknu výstražně.

 

  „Jak se opovažuješ něco takového říct!“ zahřmí Rodolphus, Cissa zalapá po dechu, Lucius se zatváří pobouřeně, jako většina smrtijedů. Ten na kterého hůlkou mířím, si jenom odfrkne.

 

  „Jsi snad zvěd, či co?!“

 

  „Zvěd jsem, ale špehuji řád.“ Odtuší opět ten na koho mířím.

 

  „Jen aby!“ řekl Rodolphus. Já zaváhám, ale po chvíli sklopím hůlku, ovšem neodpustím si probodnutí pohledem.

 

  „Jdu domů.“ Oznámí zničehonic Cissa a přemístí se.

 

  „Takže první útok se plánuje na…“ začne Hannah Furtures.

 

  „Kdy, že je první útok?“ zeptá se slečna Záhadná (jak jí já ráda říkám, jmenuje se jinak, ale jméno neznám).

 

  „Za 6 hodin, 36 minut a 4 sekundy.“ Vyjmenuji čas.

 

  „Tak přesně jsi mi to říkat nemusela. A útočí se na Five Tree.“ Odpoví na otázku Hannah Záhadná.

 

  „Díky.“ Vydechne Furtures.

 

 

 

--**--

 

 

 

  Konečně jsem se dostala z ošetřovny. Pettigrew se potom musel přijít omluvit. Lily nemluví se svým mužem a ten se ji jen snaží přemluvit, že za nic nemůže. Blacka chtěli donutit se omluvit za nadávky, ale trochu se jim to nepovedlo.

 

  Teď jdu domů. Beru to oklikou. Chci se projít a pročistit si hlavu. Těch událostí bylo poslední dobou moc. Vlastně tím myslím jen jednu. Belu!! Už vím, že nikdy nebude na straně dobra. Hodněkrát ji viděli mučit. Dokonce to byla ona, kdo mne mučil. Dost mně to vzalo. Už si, ale nekladu otázky proč. Každý se změní a Bela není vyjímkou.

 

  Procházím ztemnělou uličkou. Nikde nikdo. Jen občas se kolem mihne kočka. Všude je ticho. Ani ptáčci nezpívají. Už jsou asi zalezlí se svých hnízdech a spí. Domy nesvítí. Děti se nesmějí. Je to zvláštní noc. Vždyť vždy se stane, že alespoň někdo nespí. Projde mnou chlad. Něco se stane!! Něco strašného!! Cítím to!!

 

  „Sakra!!“ Uslyším tak známí hlas (to je jak by do ní byla zamilovaná, ale to není!! Toho se nebojte). Prudce se otočím za hlasem. Doopravdy vidím známou siluetu. Bela!! Ale co tu dělá?? Neměla bych to rychle nahlásit řádu??

 

  Ve vedlejší ulici projede auto. Belinu tvář ozáří světlo z refletorů auta. Tváří se chladně. Už ji ani jinak neznám. Měřím si ji tvrdým pohledem. Jedině to dokáže přepsat můj bolestný pohled. I když už jsem se smířila, s tím, co Bela je, ale pořád to bolí. Jen ji jsem věřila.

 

  Ne!! Nebudu nad tím přemýšlet!! Tohle není má kamarádka!! Nikdy nebyla!! Bela jakou znám je mrtvá!!

 

  „Belatrix.“ Syknu na ni lhostejně. Necítím se tak! To bude asi pár týdnů trvat.

 

  „Ale kdepak je ta malá holčička??“ Zeptá se Bela. Zní to chladně, ale cítím v tom…rozpaky?? Je toho ona vůbec schopná?? Ne!! Jen to na mně hraje!!

 

  „Nevím jakou myslíš.“ Zavrčím tvrdě. Však ona už mně štvát nebude!! Nebudu se kvůli jejímu rozhodnutí trápit!! Ať se taky jednou trápí ona!!

 

  „Ta malá zbabělá holčička, která si tak…“ Zarazí se. „klamě říkala studentkou Bradavic.“ To mně naštve.

 

  „Podívej se do zrcadla a uvidíš ji.“ Zahraju si její hru.

 

  „Drzá… Ale pořád mudlovská šmejdka.“ Ušklíbne se.

 

  „Lepší než nést na ruce znamení zla.“ Poznamenám.

 

  „To je pocta, holčičko, kterou ty nikdy nedostaneš.“ Prohlásí zase chladně.

 

  „Ani bych nechtěla!!“

 

  „To je chyba.“ Pokrčí Bela rameny a vytáhne hůlku. Nejsem pozadu. Má hůlka už se taky dívá na svět v mojí ruce.

 

  „Obliviate.“ Pronese zřetelně Bela. Naštěstí se vyhnu. Co mi asi chtěla vymazat?

 

  „Mdloby na tebe.“ Pošlu na ni.

 

  „Protego.“ Brání se.

 

  „Pouta na tebe.“ Křiknu. Belin štít to, ale odrazí. Ušklíbnu se. Počkám až spustí štít, aby sama poslala kouzlo.

 

  „Obliviate.“ Zase se mi pokusí vymazat paměť. Avšak znovu uhnu. Takhle to asi nepůjde.

 

  „Impedimenta.“ Křiknu náhle. Bela se vyhne. Obě jsme byly dobré v soubojích. Asi na stejné úrovni.

 

  „Experiarmus.“

 

  „Protego.“ Vyvolám štít.

 

  „Cru—“ zarazí se. Proč?? Hej!! Řekla jsem si, že už se nebudu ptát proč!!

 

  Bela zavrtí hlavou. Náhle cítím náraz. Spadnu na zem. Všimnu si popelnice, kterou na mně asi poslala Bela. Tak jsem věděla správně, že to na mně jen hraje!!

 

  Při nárazu na zem mi vypadne z ruky hůlka.

 

  „Tak daleko jsem zajít nechtěla, Katrino…“ Poznamená Bela.¨

 

  „To ti tak budu věřit…“ Zavrčím na ni, snažíc se dosáhnout na hůlku.

 

  „Obliviate.“ Pokrčí rameny Bela. Kouzlo se ke mně pomalu blíží. Nejsem schopná se pohnout, natož se bránit. Kouzlo narazí do svého cíle. A pak je už jenom tma.

 

 

 

  „Katrino!!“ Slyším hlas. Nevím, kde jsem. Co se vůbec stalo?? „Ennervate.“ Probudí mě dokonale kouzlo. Najednou si vše pamatuju (Bela ve vymazání paměti není dobrá). Otevřu oči. Rozhlédnu se. Nic nechápu. Proč (zase to hnusné slovíčko) ležím na zemi?? Všimnu si osoby, která mně probudila. Je to Rem.

 

  „Co se ti stalo??“ Zeptá se mě. Rozhodnu se radši neříct pravdu. Zahraju si, že si nic nepamatuji. Možná slyšel Belinino kouzlo.

 

  „Nevím.“ Řeknu jen. Točí se mi hlava, ale jinak jsem v pořádku. V tuto chvíli nechápu, proč mně Bela nezabila. Možná se lekla přicházející postavy.

 

  „Kde to jsme??“ Zeptám se. Během přemýšlení jsem se totiž ztratila a nevím kam až jsem zašla.

 

  „V ulici poblíž řádu.“ Usměje se na mně. Tak to jsem se moc daleko nedostala!! „Nejspíše Ti vymazali paměť. Vrátíme Ti ji, ano??“ Csss. Mluví se mnou jak s dítětem.Nečeká na odpověď a použije nějaké kouzlo. Asi po 5minutách ho zruší.

 

  „Tak co??“ Zeptá se. Jelikož jsem neměla vymazanou paměť tak to minulo účinkem, ale což!!

 

  „Díky. Už nemám v hlavě vymeteno.“ Zvednu se a usměji se. „Možná se mi i vrátil mozek.“ Zažertuji.

 

  „Co se stalo??“ Zajímá se Lupin.

 

  „Bela.“ Řeknu téměř chladně.

 

  „Proč Ti, ale vymazala jenom paměť??“ Klade stejnou otázku jakou já si kladu už od probuzení.

 

  „Nevím.“ Zakroutím hlavou.

 

  „Je to zvláštní.“ Pokrčí rameny.

 

  „To je.“ Usměji se na něj. „Nevíš kolik je hodin??“

 

  „Kolem desáté v noci.“ Podívá se na hodinky. Zase se usměji. Co to se mnou je?? Pořád se usmívám!! To se mi ještě nestalo!! Rem mi úsměv unaveně opětuje. Sakryš!! Řekněte mi, že jsem si nemyslela, to co jsem si myslela. Že jsem mu neřekla jménem?? Prosíím. Řekněte mi, že jsem mu neřekla jménem!!

 

  Rem se vyčerpaně opře o zeď. Tváří se unaveně.

 

  „Co se děje??“ Všimnu si jak vypadá unaveně. To určitě není kvůli tomu kolik je hodin. Něco se stalo, ale co??

 

  „Ehm... Já... Víš.... Teda...“ zakolísá se „Já se jenom.... hmmm...špatně vyspal.“ vypadne z něj nepřesvědčivě. To mu tak budu věřit. Lže hůř než můj otec!!

 

  Ironicky se usměji. „Samozřejmě.“ Poznamenám pořád ironicky. Takhle mu nevěřím ani nos mezi očima (a má tam ten nos?).

 

  „Hmmm… Je celkem pěkně, že??“ Snaží se zavést rozhovor někam jinam. Nebudu z něj páčit pravdu a tak jen přikývnu.

 

  „Hmmm… Co si myslíš o Siriusovi a Jamesovy??“ Zeptá se. Tím mně zaskočí. Proč se ptá na ně?? To to nejde poznat z mého a jejich chování??

 

  „Chceš vědět pravdu nebo mám brát ohled na to, že jsi jejich kamarád??“ Pozvednu tázavě obočí.

 

  „Jak chceš.“ Pokrčí rameny.

 

  „Namyšlení frajírci bez špetky citu, kteří si myslí, že je musí KAŽDÝ milovat.“ Odfrknu si znechuceně.

 

  „Lily si to o nich taky myslela.“ Poznamená.

 

  „Mezi mnou a Lily je velký rozdíl.“ Zamračím se.

 

  „No samozřejmě.“ Odvětí. Teď nevím jestli to má být ironicky či ne. Zamračím se na něj. Něco mi říká, že to bylo ironicky. Lupin si povzdechne.

 

  „Co jsi tu vlastně dělala??“

 

  „Šla domů.“ Pousměji se. „A ty??“

 

  „Něco hledal.“ Odpoví tajemnicky.

 

  „Ach tak!! A co??“

 

  „Místo o kterém nikdo neví.“ Řekne znovu tajemnicky. Pozvednu obočí. Co to je za odpověď?? Povzdechnu si. Víc z něj, ale asi nedostanu, tak se přestanu vyptávat. Lupin sklopí pohled. Nastává minuta ticha (za zemřelé při tomto nudném rozhovoru).

 

  „Máš… hmmm… nějakého přítele??“ Začne nervózně. Chci se smát. Kdo by semnou chtěl chodit?? Leda tak největší blázen světa.

 

  „Ne.“ Zakroutím hlavou.

 

  „Hmm… Když si myslíš tohle…“ Pokrčí rameny. Teď nechápu co tím myslí. Snad mně nechtěl balit?? To by si asi ten smích vyložil jinak! Lupin mlčí. Jen se dívá na měsíc. Včera byl v úplňku.

 

  Zaujatě ho pozoruji. Jeho krásné, hluboké, čokoládově hnědé oči. Dalo by se v nich utápět. Teď se v nich odráží světlo měsíce. Jako by ho vítalo. Má krásné oči!!

 

  Hej!! Nad čím to tu, u všech čertů, přemýšlím?? Nezbláznila jsem se?? Asi jo!!

 

  Lupin si povzdechne a odtrhne svůj pohled od měsíce. Já sklopím pohled k zemi. Nechci, aby si všimnul, že jsem ho pozorovala. To by mi tak scházelo!!

 

  „Co si myslíš…“ Zarazí se a chvíli přemýšlí. „o-o vlkodlacích?“ Zeptá se nervózně lhostejným hlasem. Zamračím se. K čemu mu to bude??

 

  „Je něco jiného si o nich něco myslet a něco jiného někoho z nich potkat.“

 

  „Co tím myslíš??“ Zeptá se hloupě. Tak tuhle otázku bych čekala spíš od Pettigrewa než od něj!!

 

  „Vlkodlak je to samé, co člověk. Někdo lidi nenávidí, ale pak se objeví někdo jiný a už je má rád. Každý je jiný a každý si zaslouží jiné hodnocení. Jsou vlkodlaci jako krvelačné bestie, ale také hodní, kteří by nikdy nikoho nezabili. Je to těžké takhle říct o všech.“ Vysvětlím mu. On mlčí a jen se dívá do země. Zase ho začnu pozorovat

 

  „A co si o nich myslíš ty??“ Zeptám se jej a sklopím pohled k zemi.

 

  „Hmmm… Sám si nejsem jistý.“ Zamumlá potichu. Chápavě se pousměji a podívám se mu do očí. Utápím se v nich. Co se to semnou děje??

 

  „A co si myslíš…“ Opět se zarazí. „O zvěromázích??“ Mírně se rozesměji.

 

  „Zvěromág je prachobyčejný člověk. Jen se dokáže změnit ve zvíře.“

 

  „Musí být skvělé proměnit se a nepropadat krvelačným chutím někoho pokousat.“ Vydechne Lupin. Chvíli přemýšlím nad jeho slovy. Pak mi svitne.

 

  „Ty jsi…“ Zarazím se. Nechci to slovo říkat. Nechci se ho dotknout. Co když se mílím??

 

  „Ne!!“ Vyhrkne zoufale a uhne pohledem. Tím mi dosvědčí, že je… vlkodlak.

 

  „Tak proč jsi to říkal.“ Kouknu na něj. Chci, aby mi řekl pravdu. Z toho nevycouvá, chlapeček jeden.

 

  „Já... Totiž... Ono... Vlkodlaci... Hmmm... Teda... Ehm... Neříkej to nikomu,prosím.“ Vyhrkne nakonec. Pousměji se. To šlo hladce!!

  „Hned na poradě o všem řeknu.“ Začnu značně ironicky. Mám strach, že tu ironii by vycítil i hluchý. „Neboj. Nikomu nic neřeknu.“ Usměji se na něj už normálně.

 

  „Díky.“ Řekne vděčně. Zase se usměji.

 

  „To nic.“ Mávnu rukou. Lupin se zahledí do země. Vypadá zamyšleně a sklesle.

 

(Katrina (09:11 odp.) :

 

// Proč tak sklesle, hošánku. Máš před sebou celý život. Užívej si a bav se. Než dopadneš jako já. Stará a hloupá. *Povídá babička stará a hloupá.*

 

mollyhana (09:12 odp.) :

 

// Ale vy nejste vlkodlak. *namítne*

 

Katrina (09:12 odp.) :

 

// To by ses divil!! Já jsem tě kdysi pokousala!! Já jsem starý vlk!!

 

mollyhana (09:13 odp.) :

 

// Mně pokousal Šedohřbet. * odpoví*

 

Katrina (09:14 odp.) :

 

//Ale jdi ti. Ještě si na tebe vzpomínám. Byl si tenkrát tahle maličký. V kočárku jsem tě vozila!! 

 

mollyhana (09:14 odp.) :

 

// *radči zdrhne do reality/)

 

  „Jak se to stalo??“ Zeptám se opatrně.

 

  „Celkem dávno. Otec se znepřátelil s Šedohřbetem a ten…“ Zarazí se.

 

  „Rád útočí na děti.“ Dořeknu za něj.

 

  „To vím.“ Hlesne.

 

  „Nechceš si jít popovídat někam jinam, než tady uprostřed ulice??“ Zeptám se. Proč se na toto ptám?? Sakryš!! Proč se v jeho přítomnosti cítím nejistá??

 

  „Kam??“

 

  „Nevím.“ Pokrčím rameny. „Ale někam kde je teplo.“Všimnu si až teprve teď mrazivého chladu, který je kolem. Lupin si svlékne plášť (to mu není zima??) a přehodí mi ho přes ramena.

 

  „Lepší??“ Pousměje se na mně.

 

  „Umrzneš!!“ Namítnu a chci mu plášť vrátit.

 

  „Hmm… Tak pojďme někam dovnitř.“ Řekne. Pousměji se nad jeho pamětí.

 

  „To už jsem říkala asi před pěti minutami. Upozorním z legrace. Rem (že jsem mu tak neřekla??) se také pousměje. Vrátím mu kabát.

 

  „Ale kam jít??“ Zajímám se. Žádné místa neznám. Snad je Děraví kotel a Tři košťata, ale pochybuji, že by se někomu v téhle noci chtělo chodit takovou štreku.

 

  „To musíš určit ty. Ty se tu vyznáš.“ Řekne a vezme si zpět kabát. Potichu se rozesměji.

 

  „Nikdy jsem nebyla nikde jinde než v Děravém kotli nebo u Tří košťat, takže tu nic nezná.“ Přiznám. Najednou cítím jak mírně rudnu. Nenápadně si tvář zakryji vlasy a sklopím pohled k zemi. Snad si ničeho nevšimnul!! Pohledem ho přesto pozoruji. Pokrčil rameny.

 

  „Tak jdi domů. Promluvíme si jindy.“ Řekne. Zklamal mě tím. Dobře se s ním povídá. Asi není jako jeho kamarádíčkové. „Nebo můžeme jít ke mně.“ Dodá. Pohlédnu mu do očí. Můžu mu věřit?? Pak ale přikývnu. Nevím co to do mě vjelo. Normálně bych s nikým k němu nešla!! Hold už nejsem normální!!

 

  „Dobrá.“ Řeknu. S tím mě Rem chytne za ruku a přemístí nás. Ucítím tak známí pocit. Jako by Vás někdo protahoval úzkou trubicí.

 

  Rozhlédnu se kolem. Ocitli jsme v útulné místnosti. Vše je  laděno do hnědo-oranžova. V rohu místnosti je krb. Před ním jsou rozestavěna tři křesla a lampička. Před nimi je ještě malý stolek. Nechybí tu nic, co by jste do obyváku (alespoň já hádám, že to obývák je) nemělo chybět. Vedou odtud i dveře do jiné místnosti. Je to tu úchvatné.

 

  „Není to nic moc, ale…“ Ozve se vedle mě Rem. Překvapeně se na něj podívám.

 

  „Vždyť je to tu krásné.“ Usměji se na něj. On mi lehce úsměv opětuje. Podívá se mu do očí. Zase mám pocit, že se topím, že se topím v JEHO očích. Vypadá to, že přemýšlí. O čem??

 

  „Nechceš si sednout.“ Pokyne rukou ke křeslům. Usměji se na něj a bezhlasně přikývnu. Sednu s na jedno ze tří křesel křesel. Rem si taktéž sedne. Cítím na sobě jeho pohled. Pohled mu oplácím.

 

  „Ehm… Kde to vůbec jsme??“ Snažím se navázat rozhovor.

 

  „Nedaleko centra Londýna.“ Odpoví pohotově, jako by otázku čekal.

 

  „Aha!!“ Přikývnu s úsměvem. On se jen pousměje. Ráda vidím na jeho tváři úsměv. Vždy vypadá tak upřímně!! A jej!! Co se to se mnou děje??

 

  Pohledem znovu prohlédnu místnost. Pak zase zakotvím na Removi.

 

  „Řekni něco o tobě.“ Prolomí ticho, které nastalo.

 

  „Co přesně chceš vědět??“

 

  „Cokoliv.“

 

  „Ale toho je mnoho. Byli by jsme tu ještě měsíc.“ Usměji se na ně. „Tak se radši ptej. Já budu odpovídat.“ Navrhnu.

 

  „Máš nějaké druhé jméno??“ Začne první otázkou.

 

  „Ne toho mě naštěstí mí rodiče ušetřili.“ Odpovím. Rem se ušklíbne.

 

  „Kdo jsou tví rodiče?? Kolik jsi měla NKÚ??“ Valí na mě otázky.

 

  „Moji rodiče jsou mudlové. A NKÚ?? Víš, že už ani nevím??“ Povzdechnu si. Ta moje krátká paměť.

 

  „Co si myslíš o Brumbálovi??“

 

  „Je to hodný člověk. Dokáže odpouštět a i přes tuto dobu se nepřestal chovat mile.“ Řeknu, nechápajíc, proč se ptá.

 

  „Ano, Brumbál je skvělí člověk.“ Přikývne. „Jsi krásná, víš to.“ Zavede řeč zase jinam. Nechápu, co tím myslí. Chce si ze mě snad dělat legraci?? Nenavedli ho k tomu Potter nebo Black?? I přes tyto pochybnosti mně slova vyřčená z jeho úst zahřejí u srdce.

 

  „Legraci si dělat nemusíš.“ Ušklíbnu se kysele. Vůbec si nemyslím, že bych byla byť jen trošinku hezká.

 

  „Nedělám si legraci.“ Řekne. Zase se ušklíbnu. Radši už nic neříkám.

 

  „Máš krásné oči.“ Zašeptá. Proč s tím zase začíná?? Nalhává mi něco, co není pravda!! Nechci to poslouchat!! Nezvedám se však.

 

  Pousměji se a sklopím pohled. Tváře mi mírně zrudnou. Tohle mi ještě nikdo neříkal (kromě matky a otce). Něco nesrozumitelně zamumlám. Ani sama nevím co.

 

  „Máš krásné rty…“ Hlesne a políbí mě. Cítím jako by ve mně lítalo tisíce motýlků. Chvíli jsem ztuhlá. Pak, ale procitnu a nervózně polibky opětuji. Ještě jsem se nikdy nelíbala.

 

  Proč se od něj neodtrhnu?? Proč mu polibky opětuji?? Proč mi to není nepříjemné?? Jsem zmatena. Znamená to snad, že ho miluji. Vyznačuje se snad láska, neustálím myšlením na jednu osobu?? Sněním o něm?? Je tohle láska, nebo si to jen namlouvám??

 

  „Miluji tě.“ Řekne Rem, jakmile se přestaneme líbat. Dívám se mu do očí. V tu chvíli se to vědomím. Tohle je láska!!
  „Taky tě miluji.“ Zašeptám sotva slyšitelně. Jsem si, ale jistá, že on mě slyšel. Usměje se. Jeho úsměv je trochu skleslý.

 

  „Co se děje??“ Zareaguji na jeho skleslý pohled.

 

  „Ale nic.“ Hlesne potichu.

 

  „Nelži mi!!“ Řeknu.

 

  „Ale já jsem vlkodlak a jsem pro Tebe nebezpečný.“ Řekne (za to umřeš, Hani!!). Nechápu ho!! To mně nechce??

 

  „Tím chceš říci co??“ Vydechnu zmateně.

 

  „Tím chci říct to, že by nějaký vztah byl nebezpečný.“ Šokuje mě. Proč mě tedy líbal?? Proč mi dával falešné naděje?? Bylo mi lépe, když jsem neznala své city k němu.Bylo to snad doopravdy jen hra?? Lhal mi, když mi říkal, že mě miluje?? Proč by to dělal?? Proč??

 

  Do očí se mi nahrnou slzy. „Říkal jsi, že mě miluješ… To jsi lhal??“ Rychle schovám slz, která si hledala cestičku po mé tváři.

 

  „Miluji Tě, ale nechci ti ublížit!! Co kdybych se proměnil ve Tvé přítomnosti, co potom??“ Nedívá se mi do očí. Dívá se asi dva metry ode mě.

 

  Němě se na něj dívám. V mích očích by jste přečetli bolest a strach. Strach, že ho ztratím. Že tohle byla jen hra. Už nezakrývám slzy. Stejně by to bylo zbytečné. Pomalu mi tečou po tvářích. Proč mi to dělá?? Pro?? PROČ?? Nesnáším tohle slovíčko!! Přesto ho nejvíce používám.

 

  Říkal: miluji tě, ale lhal!! Kdyby to myslel vážně, tohle by neudělal. Říkal: jsi krásná, ale zase jen lhal!! Pořád lže!! Umí i něco jiného??

 

  Nemám se k odpovědi na jeho otázku. Jen němě zírám a pláču.¨

 

  „Katrino, mám Tě rád, ale nechci ti ublížit!“ Vymlouvá se.

  „Ale ty mi takhle ubližuješ.“ Promluvím konečně tichým hlasem. Nejsem schopná mluvit hlasitěji.

 

  „Pořád lepší než kdybych Tě pokousal, mohla by ses stát vlkodlakem a první přeměnu bys nemusela přežít.“ Vykrucuje se dále.

 

  „Je jen malá pravděpodobnost, že bys mě pokousal. Nebo snad o úplňcích lítáš po lesích??“

 

  „Ne, to ne, ale…“ Zase to ale!! Proč se tu vykrucuje? Nemůže mi rovnou říci, že o mě nestojí? Že mě nemá rád??

 

  „Ale, co??“

 

  „Ale nechci ti ublížit a kdybych zapomněl na úplněk.Jsem pro Tebe nebezpečný!“ Co?? A pro své přátele není?? I přes tyto myšlenky mlčím. Nechávám slzy stékat po tvářích. Už se o ně nestarám.

 

  „Katrino…“ Zašeptá. Obejme mě kolem ramen. Proč to dělá, když mě nechce?? „Neplač!!“ Dořekne.

 

  „Jak bych mohla neplakat, když mě nechceš??“ Šeptnu svou otázku.

 

  „Já tě miluji, ale dělám to pro tvé dobro.“ Začne zas. Copak nechápe jak mě tím ničí??

 

  „A pro své přátele nebezpečný nejsi??“

 

  „Oni... Oni jsou skvělí, dokázali udělat víc než by dokázal kterýkoliv jiný člověk, nebo alespoň většina proto, aby mi pomohli, ne pro ně ve své proměně nebezpečný nejsem.“ Prohlásí nakonec. Nechci už nic poslouchat!! Chci domů!! Možná se ráno probudím a zjistí, že to byl jen sen.

  Nevím, kde je východ. To je jediné, co mi brání nejít domů.

  „Katrino…“ Řekne pořád mě držíc kolem ramen. Zvednu svůj pohled a podívám se mu do očí. V srdci cítím mučící bolest. Nechci znát lásku!! Proč tolik bolí??

  „Odpusť mi to.“ Šeptne. Pozoruje mě smutně a sklesle. Zakroutím hlavou. To nezvládnu!! Snažím se vykroutit svá ramena z jeho rukou (*eh… To zní divně).

  „Kdybych nebyl vlkodlak bylo by to všechno jiné.“ Zašeptá spíše k sobě a pustí mně. Naposledy se na něj podívám a přemístím se pryč. Přímo k sobě domů. Svalím se na postel a už podruhé za poslední měsíc se rozpláču.

 

 

--**--

  Máme přepadnout vesnici a tím odlákat bystrozory tam. To bude lehké! Nebojím se, proč bych se taky měla bát? Pár bystrozorů a Řád. Pche! Ani jeden z nich nemá znamení zla a nemá důvěru Pána zla.

  „Tak jdeme!“ zavelí Malfoy, otec Luciuse. Hned na to se všichni přemístí a Crabbe trochu opožděně. Hlupák!

 

  Chvíli útočíme na vesnici a opravdu! Za chvíli se zde přemístí Pošuk Moodx, Potter, Andromeda, Sirius a Longottom. Já ještě chvíli mučím mudlu, byl drzí a mučení mě baví, mít moc.

 

  „Ale koho tu to máme?“ zeptá se posměšně Malfoy.

 

  „Někoho, kdo tě pošle do Azkabanu.“ Odpoví Moody.

 

  „Avada Kedavra!“ zabiji mudlu.

 

  „Mohla by jsi před námi nezabíjet?“ zeptá se posměšně Potter.

 

  „Crucio!“ sešlu na něj kletbu, zatímco odzbrojí Goyla. Kletba zasáhne svůj cíl, matně zahlédnu Moodyho.

 

  „Pouta na Tebe!“ viděla jsem ho, tak uskočím. Tím ho přestanu mučit.

 

  „Ale, ale!“ pronesu sladce.

 

  „Pouta na Tebe!“ sešle Moody na Reguluse, čímž mu odmění Cruciatus.

 

  „Mdloby na Tebe!“ sešle Potter, já mávnu hůlkou.

 

   „Protego!“ vyčaruji štít, čímž se kletba neškodně odrazí.

 

  „Kde jsme to skončili?“ zeptám se sladce a otočím se na Pottera. „Ach ano! Crucio!“

 

  „Vedle! Expelliarmus!“

 

  „Protego! Crucio!“ bráním se. Nestíhám zaznamenat kdo s kým bojuje.

 

  „Impedimenta,  experiarmus, pouta na tebe, mdloby na tebe,“ sešle.

 

  „Protego!“ mávnu rukou (hůlkou).

 

  „Bombardo!“ tohle nás všechny i s vesnicí vyhodí do povětří (jenom letíme ve vzduchu). Ovšem Řád taky! Mávnu ve vzduchu hůlkou a bezpečně dopadnu.

 

  „Tak a já si myslela, že to jsme my kdo má tuhle vesnici zničit!“ poznamenám, pobaveně.

 

  Všimnu si, že Pottera dostala zeď a skácel se k zemi, vytvoří se pod ním louže krve.

 

  Andromeda ho přemístí, nezastřehnu rozhovor členů Řádu. Ovšem jakási kletba trefí Siriuse a ten se skácí pod vlivem kletby Crucio na zem.

 

  „Ale,S irie!“ řekne překvapeně Regulus.

 

  „Crucio!“ sešlu na Moodyho. Ten se taktéž skácí k zemi pod vlivem Crucia.

 

  „Crucio!“ ozve se za mnou a kletba mně mine a zasáhne Longottoma. Asi to byl účel. Máme to vyhrané!

 

  Když v tom se ozvou několik ran! Někdo se přemístil, otočím se a všimnu si skupiny bystrozorů. Je jich asi deset. Hned po nás začnou metat kletby.

 

  „Protego!“ vykřikne Regulus a chrání se před kletbami.

 

  „Jdeme! Vemte zraněné!Jdeme!“ křikne Malfoy,téhle akci velí a souhlasím s ním, proti takové přesile nemáme šanci.

 

  „Au revoir! (Nashledanou!)“ rozloučím se francouzky a přemístím se.

 

 

 

  Hned na to se všichni objevíme v sídle Pána zla. Pán všeho zla stojí před námi. Já se pokloním, hned na to se mu zadívám do očí. Nebojím se jich, jako ostatní.

 

  „Kde je Crabbe?“ zasyčí chladně nás Pán.

 

  „Na ošetřovně.“ Odvětí Malfoy.

 

  „Co se stalo?!“ křikne Pán zla. Necuknu s sebou.

 

  „Přišli t-tam d-deset-t Bystrozorů. Neměli jsme šanci.“ Zakoktá se Malfoy.

 

  „Šance je vždy!! Hlavně, když sloužíte mě!!!“ Křikne Pán zla.

 

  „Ale na vesnice je na cimpr campr!“ namítne Goyl.

 

  „Aspoň k něčemu jste užiteční!“ poznamená Pán všeho zla.

 

  „Ale zničil ji Potter!“ namítne Regulus.

 

  „Že by se k nám chtěl přidat?“ zeptá se Mistr posměšně, já se pobaveně ušklíbnu.

 

  „M-Možná jo.“ Přitaká Malfoy.

 

  „On ne.“ Namítne Goyle.

 

  „A kdopak?“ sykne Voldemort, Goyle jenom zmateně mlčí.

 

  „Pane, jaké máme teď úkoly?“ zeptá se roztřeseně Malfoy.

 

  „Běžte domů!“ mávne rukou Pán zla. Všichni se ukloníme a přemístíme.