Tehdy když ten příběh začal, byl chladný podzim. Hodně pršelo. Byl to smutný den (ve světě vyhynuli další tři vzácné druhy zvířat), ovšem i v těchto dnech se ocitli tací, kteří se nikdy nevzdávali.

  Dvě mladé dívky se právě vraceli z projížďky, neseděli už na koni, ale vedli je. Došli do útulné stáje a zavedli koně do jejich boxu.

  Obě dvě si sundali černé helmy a najednou jim bylo vidět do očí. Jedna se mohla pyšnit nažloutlýma očima a hodně dlouhými vlasy.

  Druhá si každou chvíli upravovala dlouhé černé vlasy, které ji rozfoukával vítr, tím chvílemi šla vidět její pobledlá pleť a hluboké hnědé oči.

  „Pitomí vítr." zanadává si černovláska.

  „Tak si ty vlasy sepni." Poví fialovláska pobaveně. V očích ji jde ale vidět smutek (stejně jako skoro každému v té době).

  „Moc těžké." zašklebí se druhá. "MollyXP3000 Model Cat start!"

  Z kapsy černovlásky vyleze malí robot ve tvaru kočky, vyleze po ruce až na rameno.

  „Tse, mi nechtějí koupit živou kočku, jako by to nevyšlo lépe.“

  Fialovláska ušklíbne se. „Já tě nechápu." Zavrtí hlavou.

  "Co nechápeš?" podiví se černovláska. "Co nechápeš, Bello?"

  "Tebe, Kate, Tebe."

  "A proč mně?" zeptá se jako andílek.

  "Proto!" Téměř se rozesměje Issabela.

  " Tse!Tse!Tse!" pobaveně mluví její kamarádka.

  "Klídek"

  "No jo no." povzdechne si.

  Bella se jenom usměje.

  „Zítra se musíme zase projet.“ Nadhodí Kate s úsměvem.

  "Jasně. Miluji tu přírodu. Je jí tu ale strašně málo." Povzdechne si.

  „Ano, pomalu příroda mizí, takhle ten svět brzo zničíme.“ Řekne mírně sklesle.   „Slyšela jsi, že dneska vyhynuli vlci, lvi a gepardi?“

"Slyšela. Každý den vyhyne minimálně jeden druh. Brzy tu nic nebude."

"No jo no." povzdechne si.

"Chtěla bych vidět svět před tisícem let. To se tu zvířata určitě procházela volně a skoro žádnému nehrozilo vyhynutí."

"Já taky.“ Vydechne.

Kate Firefoxová vezme svůj baťoh přehodí si ho přes rameno, kde nemá elektronickou kočku, vezme do ruky luk a otočí se k uhelnatě černému koni až na bílou lysinku na hlavě. Černovláska koně pohladí na lysince.

„Míno, zlatíčko.“ Zašeptá konejšivě ke koni.

Isabella Wendová si vezme svůj baťůžek a jde se rozloučit se sněhově bílím koněm. Pohladí ho také po lysince.

„Měj se, Kino.“ Řekne.

Obě dvě dívky se na koně usmějí a zadívají se jim do očí.

Najednou se ozve rána a dívkám se zatmí před očima, uslyší jak se koně splaší. Ale to už jim připadá jako z hrozné dálky.

Cítí jak padají a dotýkají se tvrdé země a pak už nic. Ticho… Zima… Chlad…

Jsou mrtvé?